26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jeden Bůh – a jeho dvojí obraz

22. 8. 2005

|
Tisk
|

Synové Alláhovi cítí převahu

Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 22.8.2005, Autor: Jürgen Liminski

Příloha: Perspektivy

Známý revolucionář Proudhon si poznamenal: „Je zajímavé, že v základech naší politiky stále nacházíme teologii.“ Tento muž sice nechodil do kostela, ale byl vnímavý. Všiml si, že svoboda víry a svědomí je matkou všech ostatních svobod. To bylo známo už v časech renesance. V Proudhonově době se ze svobody víry a svědomí stalo odmítnutí obojího. Matka se změnila v nevěstku kultu Rozumu. Při tom pak zůstalo. Kult Rozumu učinil ze svobody ideologii, která v podobě laicismu a nátlaku politické korektnosti ovlivňuje náš běžný život.

Muslimové toho příběhu účastni nebyli. Úpadek Západu, zakrývaný pláštíkem svobody, je proto podnětem k renesanci islámu, patrné ve všech muslimských zemích, včetně Turecka. I v Evropě se islám šíří prostřednictvím svých populačně zdatných paralelních struktur jako olejová skvrna. Kdekdo s ním navazuje politicky korektní dialog a zaklíná se mírovým soužitím. Vždyť vzýváme téhož Boha, jak lze číst i v koncilních dokumentech (Gaudium et spes, Nostra aetate).

Ano, existenciálně vzato je Bůh jen jeden. Ale představy o něm se různí. Obraz Boha v islámu - hlavně v tom radikálním, jenž se hlásí o slovo všude - budí pochybnost, kterou bychom neměli přeslechnout. A vyvolává otázku, zda má ten současný dialog vůbec smysl.

Sám o sobě je dialog dobrá věc. Měl by ale mít nějaký cíl. K tomu je třeba svobody víry a svědomí. I pro křesťany v islámských zemích. Pak by ale neměli být v Saudské Arábii pronásledováni. Pak by konverze ke křesťanství neměla být trestána smrtí. To se však děje. Pro radikální muslimy je totiž svoboda víry a svědomí rozporem. Člověk buď věří v Boha Koránu, anebo je nevěřící, to se týká i „lidí Knihy“ (tj. Židů a křesťanů). Jsou druhořadí, méněcenní, proto ať platí zvláštní daň. I u muslimů žijících v Evropě lze cítit pocit nadřazenosti. Je snad toto půdou pro dialog?

Dialog hodný toho jména spočívá v oboustranné otevřenosti, pravdomluvnosti a spolehlivosti. Tady začínají potíže. Islám zná pravidlo zvané takíja (arab.: opatrnost i přetvářka). Je vhodné pro styk s nevěřícími. Vždyť jde o správnou věc, o šíření islámu, povinnost každého muslima. Je důležitější než respekt k osobám nevěřících. Jsou-li muslimové v druhořadém postavení, což zatím platí o Evropě, je takíja na místě. Pro nás je to lež a podvod, pro muslimy nikoli. Jak také mohou důvěřovat křesťanům, když je před nimi Korán, zdroj absolutní pravdy, varuje: „Nejhoršími tvory před Bohem jsou ti, kdo byli zatvrzele nevěřící a stále ještě nevěří“ (súra 8). Nebo: „Vy, kteří věříte, neberte si jako důvěrníky nikoho kromě lidí z vás! Nevěřící neopominou vám škodit...“ (súra 3). Nebo: „Vy, kteří věříte, neberte si židy a křesťany jako přátele...“ (súra 5).

Jistě nelze podsouvat každému muslimovi umění přetvářky, ale je naivní předpokládat u nich etiku vycházející z Desatera, zejména z osmého přikázání. Jejich etika je rozpolcena. Jinak velí, jednají-li mezi sebou, jinak při styku s nevěřícími. Neuznává absolutní hodnotu lidského života, ani jedinečnost osoby jako obrazu Božího, ani pravdu jako „shodu myšlení a skutečnosti“. Jen vůle Alláhova, zjevená Koránem, určuje, co je skutečné a dobré - a tím je vše, co slouží islámu. Tedy čirý utilitarismus.

V dialogu s muslimy proto z jejich strany neočekávejme zásadní pravdomluvnost a spolehlivost, protože tyto ctnosti nejsou v jejich etice pevně zakořeněny. I v jejich představě Boha jsou rozpory. Alláh, který promlouvá v Koránu (v dobách před Mohamedem byl jedním z božstev - stejně jako bohyně Manat, Ilat nebo Uzza), šíří mezi svými tvory strach a hrůzu, přičemž některým z nich nedopřeje svobodu obrátit se k dobru, čímž je zbavuje svobodné vůle: „Ten, jehož Bůh vede, je dobře veden, avšak ti, které nechává bloudit, ztrátu utrpěli. A stvořili jsme (my, tj. Alláh) věru pro peklo množství džinů (duchů) i lidí, kteří mají srdce, jimiž nic nechápou, a uši, jimiž nic neslyší“ (súra 7). Nebo: „Kdybychom chtěli (my, Alláh), dali bychom každé duši správné vedení, leč nechť se uskuteční slovo mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny“ (súra 32).

Jak vysvětlit ten rozpor? Snad poukazem na nedokonalost našeho poznání Boha, k němuž přistupujeme z různých úhlů pohledu, a proto ho také nestejně vidíme? Ale tento jediný Bůh se lidem zjevil! Jedné části lidstva sdělil, že tak miloval svět, že poslal jednorozeného Syna, aby ti, kdo v něho uvěřili, měli život věčný. Druhé části lidstva týž Bůh sdělil, že žádného syna neměl a nemá, a kdo mu ho přisuzuje, „toho vyloučí z ráje a jeho příbytkem bude pekelný oheň“. Ne, tady opravdu něco nehraje.

Nejeden myslitel se nad tím pozastavil. Například J. G. Herder vidí v Koránu „Mohamedovu slátaninu“: zvláštní směs „básnění, výmluvnosti, moudrosti i nevědomosti, arogance, zrcadlo jeho duše, jejích vloh i slabin, tužeb, pochybení i sebeklamů...“. Diskrétně se zapochybovalo i o Prorokově zdravotním stavu. Důležitější je však v Koránu sledovat, co se má stát „nevěřícím“. Islám je totiž totalitní myšlenková konstrukce pro světské použití, světonázor typu, který není Evropě neznámý. Dějiny znají mnoho textů, které by vyzněly velmi varovně, kdyby byly brány vážně.

Kdo vysloví něco podobného, riskuje, že bude označen za fundamentalistu nebo islamofoba. V každém případě to není politicky korektní. – Tím však trpí celá politická diskuse o islámu. Často je nepoctivá a nestatečná. Jak se do ní mají pustit křesťané a odkud mají začít? – Největší rozdíl se týká vztahu k Bohu, který se projevuje i v praxi. Jako všechny společensko-politicky relevantní ideologie je i islám světonázorem kolektivistickým, počítá s pospolitostí, zatímco křesťanství je náboženstvím osobním. Korán apeluje na „vy“, kdežto v Novém zákoně dominuje „ty“.

Mezi velkými světovými náboženstvími je křesťanství jediné, v němž člověk oslovuje Boha důvěrně a z hloubi srdce. Ve svátosti smíření Bůh člověku odpouští a v eucharistii vstupuje do jeho nitra. V islámu stále trvá odstup, nevypočitatelná libovůle Stvořitele všech věcí. „Islám“ znamená sebeodevzdání, podřízení se; sám tento termín je tu programem. Znamením (a programem) křesťanů má být „pohleďte, jak se milují!“. – Muslimové však ze své víry prakticky žijí, ať už s nemuslimy zacházejí jakkoli. Kdyby byli křesťané v praxi jen zpola tak silní jako muslimové, žádnou krizi své identity by dnes neměli. To znamená, že se mají modlit, ba víc, vzývat, přistupovat k svátostem, brát vážně přikázání lásky. Každý den. Najít konečně sebe. Kdo se bere vážně, pečuje vážně i o svůj vztah k Stvořiteli.

Modlitbou, která shrnuje podstatu křesťanské víry, je Anděl Páně: vtělení, utrpení, vykoupení. Poprvé zazněla v roce 1683, když Turci obléhali Vídeň. Když byli odraženi, poslal sultán velkovezíru Kara Mustafovi, jejich vojevůdci, ve šperkovnici hedvábnou šňůru, vybídnutí k sebevraždě. – I osud Evropy dnes visí na hedvábné šňůrce. Evropa však nemusí věšet hlavu, stačí se, jak připomněl minulý papež (Nuovo millenio ineunte), vrátit ke kořenům. Pak se vše zjeví v jiné perspektivě. – „Člověk je největší, když klečí,“ pravil Jan XXIII.

Ohrožena není církev, ale celá Evropa. Někde je ohrožena i církev, ale ta sahá ke svépomoci. Existuje organizace Církev v nouzi (Kirche in Not). Založil ji Werenfried van Straaten, známý jako „Špekpater“. Poradil nám, jak na to: „Ježíš řekl výslovně, že oč prosíme, to také dostaneme. Že máme být neúnavní, bez ustání naléhat, nedat Bohu pokoj, do noci bušit na dveře, až nám konečně dá, oč žádáme.“ Kdo ho znali, vědí, že na ohrožení islámem by nejspíš reagoval takto: „Přátelé, na kolena! A pak honem do práce! Rozumějte islámu, ale hlavně se vyznejte sami v sobě. A nezapomínejte se modlit za utlačované v muslimských zemích!“

Dialog dvou představ Boha probíhá na více místech. Jedním z nich je Evropa. Dalším je solidarita mezi křesťany. Čím víc si vycházejí vstříc, tím přesvědčivější budou i pro muslimy, jejichž úcta k „lidem Knihy“ je nevalná - a pokud se navíc tito vzájemně nemilují, mění se v pohrdání. Jde o budoucnost svobody víry. Nejprve svoboda, pak mír. Bez svobody není spravedlivý mír možný. Kde se ale víra vytrácí, nejsou tyto priority vidět. Pak je těžké se pro ně obětovat.

Převzato z Die Tagespost (3. 5. 2005). Kráceno, mezititulky zčásti redakční. Přeložil pp.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou