Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Jan Zahradníček Janu Franzovi - úryvky z dopisů

Ukázky z dopisů básníka Jana Zahradníčka (1905-1960), které publikujeme ke 100. výročí básníkova narození a zveřejňujeme vůbec poprvé, jsou adresovány literárnímu kritikovi, překladateli a spoluzakladateli revue Řád Janu Franzovi (1910-1946). Pocházejí z třicátých let minulého století (poslední je z roku 1940) a jsou svědectvím o vzájemném přátelství. Zahradníček se v nich na svého mladšího kamaráda s důvěrou obrací o posouzení připravované sbírky Jeřáby, píše o své četbě, cestách, dozvucích bujného bohémského života venkovana v Praze, potřebě ztišení (ve Slapech u Fryntů či v rodném Mastníku), pracovního zkáznění a znovunalezení vnitřního podloží. A píše-li Zahradníček o letech kolem roku 1940 jako o „obludných událostech“, jak potom nazvat následující doby (a jejich aktéry), jež tak bolestně poznamenaly (nejen) Zahradníčkovu životní cestu? Knihu o Janu Franzovi, jeho práci a přátelstvích, připravuje k vydání v tomto roce nakladatelství Triáda.

Stále čekám, že mi napíšeš a oznámíš mi, kdy pojedeš do Staré Říše. Je mi moc líto, že jsem nemohl jet tehdy s Čepem. Byl bych se s Vámi tak rád podíval po té Krabatině. Ale ještě jsem se toho nevzdal.

(...)

Byl bych rád, kdybychom spolu prošli tou sbírkou. V poslední době jsem se tím ještě hodně zabýval, leccos jsem předělal, když jsem chodil po lesích docela sám. Ale ovšem jen to, co se ke mně tlačilo jako nehotové nebo co mě tížilo na svědomí jako pokřivené. Ale jsou tam ještě věci, o kterých už ani nevím, že by se měly ještě poopravit nebo snad vynechat. S něčím ovšem  už půjde těžko hýbat, jako například s tou Užovkou, ke které mám už moc daleko. Ale byl bych moc rád, kdybych mohl využít  Tvé ochoty, dokud je ještě čas. Také o názvu celé knížky bych se chtěl s Tebou poradit. To je vždycky nejobtížnější. Teprve minulý týden jsem dostal poslední čísla Listů, a tak jsem četl Fučíkův referát o Renčovi. Je hodně nemilosrdný, ale jistě to prospěje Renčovi víc než to srovnávání s Angelem Silesiem a s Bloyem. Tvůj překlad článku o Rimbaudovi se mi líbil, hned jsem se pod jeho dojmem pustil znovu do četby Rimbauda. Je to tak dobře všímat si ho vedle Valéryho, kterým se teď právě trochu probírám. Vůbec je dobré nemyslit si, že je na světě jen jeden básník, který by mohl člověku všechno dát. V zaujetí jediným básníkem je vždycky nebezpečí, i když je to Rilke nebo Březina.

(V Mastníku 17. srpna 1933)

***

Čtrnáctého září jsem dostal od Fučíka telegram o výsledku soutěže a abych přijel hned do Prahy, titul (Nahoře a dole) prý se nehodí. Tak jsem se najednou octl v Praze, dostal jsem z toho horečku, nemohl jsem spát a jíst. Navrhl jsem Jeřáby a byli jakž takž spokojeni. Počkal jsem tam ovšem už do korektury a potom ještě na podepsání parádních exemplářů. Dneska nebo v pátek to má na světlo vyjít. V pondělí večer jsem se vrátil domů.

(...)

Předminulou neděli jsme se vypravili s Čepem do Slap - hlavně proto, zda by se tam nenašel nějaký byt. Frynta mi hned navrhl, abych bydlil ve škole v prázdném bytě řídícího, který se ze Slap odstěhoval. Frynta je zatímním správcem školy a byt je jeho. Tak jsme to umluvili. Musil jsem se ovšem ještě vrátit do Mastníka, protože jsem přijel jen s aktovkou. Pobudu zde nějaký týden, a potom pojedu do Slap. Ty už budeš zatím jistě v Praze, a tak se tam uvidíme. Na akademickém týdnu jsem nezůstal, protože to tam bude velmi bledé. Přijede jenom Muckermann. Také Čep Habáňovi odřekl.

(V Mastníku 27. září 1933)

***

Člověk ani neví a octne se najednou na takových rozcestích, o nichž myslil, že je má už dávno za sebou. Je třeba ustavičné bdělosti a napětí čím dál většího. Dříve jsem takové věci řešíval flámy. Šlo se pít a pilo a hýřilo se dva, tři dny, a když jsem se z toho zase dostal, viděl jsem všechno jinak a jasněji. Ale protože takové „katharze“ provádět už nechci a protože přesto zůstává všechno stejně těžké, musí se to dělat jinak a tu se objevují potíže, kterých jsem nečekal. Snad se Ti to zdá všechno zmatené, ale je to jenom tím, že se špatně vyjadřuji. Ostatně to je všechno má soukromá věc, chce se na mně jenom to, abych psal dobré básně. Snad jsem na těch flámech rozhazoval energii, která je u mne volná, protože nemám žádného zaměstnání, žádné povinnosti jako ostatní lidé, jsem jako kůl v plotě. Ale člověku se chce pořád žít, pořád touží po životě, a když už není možno nésti to dále tak lehkovážně, chce to na sebe vzít jiné podoby, chce to jinak ven. Ale já vím, že to není možné. A tak mi zbývá jenom být ustavičně ostražitý a převádět to na jiné cesty.

Jinak ovšem je teď dobře, že hodně čtu. Ne snad mnoho, ale pořádně, hlavně Claudela a Péguyho, také však jiné věci. Musím Ti ze srdce poděkovat, žes mi řekl o tom Fumetovi. Půjčil jsem si ho od Čepa a moc mi to prospělo. Chystal jsem se zrovna dělat si přednášku do Třebíče a do Brna (také jedna věc, které jsem se měl raději vyhnout. Víš, můj exterieur, ale hlavně ta atmosféra, kterou musí člověk při tom projít, nebezpečí zblbnutí!), a tak jsem z něho hojně čerpal. Snad Ti už Hertl říkal, že jsem mu tak skoro slíbil dát ten svůj bídný elaborát do Řádu. Stalo se tak na jeho nemilosrdné naléhání a teď vidím, že to není možné. Věc připravená k mluvení se nemůže jen tak otisknout. Musil bych to celé zkrátit a propracovat. Také pro Brno to musím změnit, ale pro tisk, to je nad mé síly. Vždyť v takovém Fumetovi je všechno a jak krásně pověděno! A co bych mohl přidat sám ze svých zkušeností, to je u mne všechno ještě ve varu a neujasněné. A nechci si to také ujasňovat, nač odkrývat předčasně kořeny?

(...)

Doufám, že Tě toto psaní zastihne ještě doma, a prosím Tě, abys mi co možná brzy odpověděl. A dlouhý dopis, tolik ho potřebuji. Žiji teď tak samotářsky, buď ve Slapech, nebo zde, v Praze se bojím někde ukázat a také si už s nikým nedopisuji. Bože, co je to za život!

U Vás doma všechny srdečně ode mne pozdravuj! Co dělají Reynkovi? Poslal jsem mu ještě do Petrkova Ruskou poesii a svého Hölderlina, dostal jsem za to pěkné psaní, na něž jsem dosud neodpověděl.

(V Mastníku 5. ledna 1934)

***

Mrzelo mě, že ses v poslední době tak vyhýbal jakémukoli setkání. Nechci se hloupě míchat do Tvých věcí a nikdy bych Tě neobtěžoval otázkami, co a jak. Vím a poznávám sám na sobě, jak je to všechno strašně těžké a jak se všechny obtíže pořád vracejí a přepadají člověka hlavně ve chvíli, kdy si pošetile myslel, že už je má za sebou.

Jsem zde v Mastníku už skoro dva měsíce a nemohu říct, že je mi tady dobře. Kdybych měl peníze, už dávno bych odtud ujel, ale takhle musím snášet všelijaké příjemnosti od křiku dětí až k jakémusi vnitřnímu rozbití, které je mým okolím ještě podporováno. Ale koncem příštího týdne už pojedu pryč, do Prahy, a potom ještě na nějakou dobu do Slap. A proto Tě prosím, jsi-li doma a máš-li trochu chuti a dobré vůle se se mnou vidět, abys mi napsal, zda bychom se nemohli v Něm. Brodě setkat. Přijel bych tam někdy před polednem a podívali bychom se potom do Petrkova. Měl jsem se tam zastavit, když jsem jel v červenci na Moravu, ale tehdy jsem nemohl. A Reynkovi jsem ještě nepsal a víš, jak to je, když začneme odkládat s psaním. Teď se to dá rozřešit jenom návštěvou. Ale podíval bych se tam opravdu rád.

Čtu tady teď Karla Adama: Das Wezen des Katolizismus - moc dobrou knihu. A taky Journal Kateřiny Mansfieldové, anglicky, takže mi toho ještě moc utíká, přestože se tak namáhám. Nenaučím se asi nikdy anglicky, jako jsem se dosud pořádně nenaučil ani jednomu jazyku. Kdyby ses mne zeptal, co jsem dosud ve svém životě dělal vůbec pořádně, musil bych Ti odpovědět, že nic nebo skoro nic. Kladu si vlastně takové otázky sám a v poslední době dost často. Ptám se hlavně, zda je možno s takovou polovičatostí, do níž jsem zabředl, dospět k  pořádným básním.

Dověděl jsem se, že se na podzim chystá v pražském literárním světě množství poprav. Bude prý mlátit jeden druhého a nejvíc to odnesou katolíci. Ti se budou mít po pěti. Pikantní je přitom to, že na příklad Nezval bude odpravovat Vančuru a naopak. Ale na katolíky, a mezi nimi na místě nikterak posledním, také na mne, se chystají surrealisté, formalisté (Mukařovský, Jakobson), marxisté a čert ví kdo ještě. Ale o tom si povíme ještě ústně.

(V Mastníku 6. září 1934)

***

Je Ti už asi známo, že nejsem v Praze už od loňského června. Zůstávám zde v Uhřínově u Velkého Meziříčí u P. Dokulila, který je zde farářem. Připadá mi to mutatis mutandis jako druhé Slapy, vzpomínáš-li si ještě. Praha nebude pro mne asi už nikdy, i když se snad leccos za stávajících poměrů změní k lepšímu, místem trvalého pobytu.

Často jsem si na Tebe v posledních dvou letech za těch obludných událostí vzpomněl. Napadlo mě, že mnoho jsi asi v své jasnozřivosti tušil a předvídal a že snad i Tvá skleslost - promiň laskavě, že tak přímo nazývám to, čemu by se dalo neutrálně říci „krize“ - pocházela odtud. Ale doufal jsem a doufám stále, že to bylo přechodné a že se z toho „stavu značně neurčitého“, jak to sám charakterizuješ, zase dostaneš. Je Tě strašně potřeba, prázdno, které zůstalo po Tvém záhadném odchodu, zůstalo nevyplněno a nikdo je vyplnit nemůže. Měl bys o té věci přemýšlet a vykopat zase svou studnu, kterou jsi sám, tak se mi někdy zdálo, v jakési zběsilosti zaházel.

Budu nucen za nějakou dobu vzít na sebe redakci Akordu, který se Ti snad dostane někdy do rukou. Sama jeho existence je příčinou bratrských nesvárů, ale to sem teď nepatří. Což kdyby ses rozkýval a vyhrabal ze sebe nějaký článek? Bylo toho v Tobě tolik a stačilo by jenom vzít do ruky pár knížek, které v poslední době vyšly, aby ses jaksi dostal zase do proudu. Prosím Tě pěkně, pokus se o to a napiš mi brzo, ne-li hned, že v tom směru něco děláš.

(V Uhřínově 30. ledna 1940)