26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Je Ježíš „cool“?

17. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/39 Proměny papežství, 17.9.2004, Autor: Andrzej Dragula

Příloha: Perspektivy

Mám pracovnu těsně nad katolickým knihkupectvím. Občas si tam zajdu prohlédnout nové tituly. Kromě knížek tam ale nabízejí i liturgická roucha, nosiče se sakrální hudbou, katechetické pomůcky a všelijaké upomínkové předměty, tedy všechno, co nějak souvisí s vírou a církví. Také jsem tam objevil podložku pod myš a na ní text třiadvacátého žalmu (Hospodin je můj pastýř...), evangelizační hrníček a propisovačku s nápisem „Ježíš je Pán“.

To je jenom pár příkladů toho, co také můžeme objevit v katolických knihkupectvích. Záměrem tvůrců těchto „upomínkových“ předmětů je samozřejmě svědčit o víře v Ježíše Krista. Ale současné formy podobných svědectví, jako je např. využívání různých prezentací a reklamních akcí, vyvolávají otázku, nakolik jsou tyto podoby evangelizace vlastně teologicky korektní. Není pak důsledkem uvedeného neobratného přístupu nebezpečné zjednodušení, ne-li dokonce infantilizace poselství evangelia? Rodí-li se v souladu s Pavlovým tvrzením víra ze slyšeného, pak se ptám, nevede-li taková evangelizace k mylným představám o Bohu a k falšování víry.

SKVĚLÝ JEŽÍŠ
Nedílným prvkem prezentací nového zboží je reklamní slogan. Ten slouží několika cílům. Nemá totiž jen informovat o přednostech a způsobech upotřebení daného zboží, ale má i vyvolat touhu určitý výrobek si koupit. Slogan musí především upoutat, musí být tedy stručný, poutavý, překvapivý, vyvolávat nečekané asociace a současně stále zachovávat obsah původního sdělení.

Dnešní mluva o Bohu se často vyznačuje podobnými hesly. Například během jednoho křesťansky zaměřeného rockového festivalu v Polsku se lze setkat s hesly: „Bůh je O.K.!“ nebo „Ježíš je cool“. Tato hesla mají všechny výše uvedené vlastnosti. Jejich značný propagandistický účinek umožňuje právě nečekané spojení pojmů, majících svůj původ v rozdílných kulturních oblastech i odlišných jazykových kódech.

Bůh a Ježíš jsou pojmy pevně zakotvené v oblasti náboženské mluvy. Slovo „Bůh“ se týká transcendentní, nadpřirozené, posvátné sféry. Označuje někoho, kdo přebývá v nedostupném světle. Jméno „Ježíš“ je nám bližší, je to jméno Boha, který se stal člověkem zcela sdílejícím náš osud - kromě hříchu. V úplně jiném jazykovém kódu mají původ termíny „O.K.“ a „cool“. Označení O.K. je převzato z angličtiny, používá se v běžně mluveném jazyce, zejména v hantýrce mládeže, a je typickým příznakem masové kultury. Řekneme-li o někom, že je O.K., znamená to totéž, jako když o někom tvrdíme, že je fajn, v pohodě, super. Mnohem dál jde druhé uvedené označení, které je v poslední době mezi mladými lidmi neobyčejně populární. Být „cool“ je ještě něco víc než být „O.K.“. Je to totéž, jako být znamenitý, skvělý, hodně nad věcí, anebo - jak se kdysi říkalo - senzační či prima. Obě označení zároveň předpokládají určitý emocionální kontext, tímto způsobem hovoříme jenom o kumpánech, přátelích či o někom hodně blízkém. Nevyjadřují totiž jenom pozitivní postoj nebo dokonce obdiv, nýbrž jsou také dokladem konkrétního vztahu, častokrát velmi důvěrného.

MEZI KRÉDEM A MCDONALDEM
Jak tedy interpretovat slogany hlásající, že „Bůh je O.K.!“ a „Ježíš je cool“? U adresáta by především měly vyvolat dojem, že reklamované postavy jsou v pořádku, že s nimi lze a stojí za to navázat přátelský kontakt. Avšak v závislosti na individuální zkušenosti nebo také na dosavadním způsobu používání této terminologie může být pole jejich významů u jejich uživatelů velice široké. Může vzniknout dojem nebo přinejmenším očekávání, že tento Bůh (Ježíš) je někdo velmi přívětivý, milý, nenáročný, což může být zárukou vztahu emocionálně vřelého, nekomplikovaného a člověka nepříliš zavazujícího.

Toto ale nejspíš není záměrem těch, kteří podobná hesla při evangelizaci využívají. Ti se je snaží užívat vždy v perspektivě víry. Něco jiného je říci o Bohu, že je „cool“, když někdo skutečně sám osobně zakusil jeho lásku, dobrotu, odpuštění, když někdo pochopil smysl jeho nároků. Termín „cool“ pak v sobě skrývá velice bohatý, současně ale také velice intimní teologický obsah. Pro věřícího člověka je „Bůh O.K.“ a „Ježíš cool“, protože je Bohem opravdu milován, Bůh za něj umřel, odpustil mu hříchy a nikdy ho neopustil.

Stejný slogan může mít tedy úplně jiný význam, vyjadřuje-li opravdu osobní krédo mladého člověka, anebo je-li použit jen jako součást reklamní kampaně. V této podobě může totiž vyvolávat různé, spíše nepřátelské reakce. Věřící, kteří neznají způsob vyznávání víry dnešní mladé generace, nejčastěji reagují námitkou, že se jedná o banalizaci nebanálního obsahu, který v sobě ukrývá slovo „Bůh“. Hovoří se také o snížení Boha na úroveň popkultury, ne-li přímo o „macdonaldizaci“ víry. Pak jsou uvedené slogany vnímány pouze jako bezobsažné, laciné reklamní triky, které mají podnítit zvědavost širokých mas.

Z NEBE NA BILLBOARD
Předchozí věty ukázaly, že asimilace standardů popkultury může komunikaci mezi autorem a příjemcem buď úplně znemožnit, nebo ji značně zkomplikovat, a to kvůli rozdílnému chápání stejných termínů na straně autora i na straně příjemce. Komunikaci může ztížit také už zmíněná negativní citová reakce způsobená střetem tradičních způsobů vyznávání víry s pojmy doposud známými jen z oblasti běžného každodenního života, která je podle mínění většiny stejně zpohanštělá a hříšná. Ale je tomu opravdu tak? Nejsme zde v zajetí určitých myšlenkových stereotypů? Zastavme se ještě u dvou příkladů.

Kdysi jsem svým studentům uložil, aby vypracovali návrhy billboardů s evangelizačním nebo pastoračním obsahem. Jeden z nich vypadal takto: na červeném pozadí byly namalovány dvě složené dlaně. Na palce a ukazováčky měly nasazeny papírové rekvizity dětské hry na peklo a nebe. Slova „nebe“ a „peklo“ měla odpovídající modrou a černou barvu. Kresba byla doplněna heslem: „Buď sám sebou, zvol si život“. Reklama chtěla říct, že život (zvlášť život věčný) je věcí svobodného rozhodnutí člověka. Volba nebe, či pekla v této dětské hře závisí jenom na vůli toho, kdo se jí účastní, peklo i nebe jsou ve stejném dosahu. Apel „buď sám sebou“ chtěl upozornit, že duchovní volba rozhoduje o identitě člověka. Autor se vědomě nechal inspirovat reklamní kampaní na Pepsi-Colu. Použil stejnou barvu (červené pozadí), písmo, stejně jako heslo, které parafrázovalo slogan „Buď sám sebou, zvol si Pepsi“. Imitace tématu zde však neměla pouze usnadňovat kontakt s adresátem. Druhým cílem plakátu byla i kritika životního stylu popkultury. Během diskuse nad návrhem totiž zazněly kritické věty vytýkající námětu srovnávání nadpřirozených kategorií pekla a nebe s čistě prozaickou volbou mezi dvěma druhy chlazených nápojů. Vždyť se přece jedná o různá a neporovnatelná rozhodnutí. V prvním jde o věčnost, zatímco v druhém o uspokojení chvilkové fyziologické potřeby. Ti, kteří návrh hájili, poukazovali pak na druhý aspekt - na kritický osten vůči popkultuře.

Druhým příkladem byl nápad prezentační akce, jejíž vtip spočíval v tom, že se podél cesty do chrámu umístí dva billboardy. Na prvním by se vyjímal nápis: „Kdyby tak měl život tlačítko reset!“, na druhém pak, blíže ke kostelu: „Přijď a zresetuj se! Zpovídá se denně...“ Nabízeným zbožím by tedy byla svátost smíření. Nejvíc kontroverzí během diskuse pak vyvolalo přirovnávání zpovědi k resetování počítače. Kritické hlasy mu vytýkaly, že člověk je zde redukován na bezduchý, trpný a v podstatě nemyslící stroj, který když udělá chybu, tak nemůže být viněn, a do původního stavu je vlastně uveden bez vlastního přičinění. O hříchu a odpuštění zde nemůže být ani řeči. Ti, kteří tento nápad hájili, argumentovali, že resetování je termínem nesmírně bohatým, který nezahrnuje pouze odstraňování chyb, ale i nápravu disku, a podle mínění mnohých je dobrým obrazem zpovědi jakožto nového začátku...

UČINIT NESROZUMITELNÉ SROZUMITELNÝM
U obou uvedených příkladů lze poukázat na určité komunikační přednosti návrhů reklamních akcí. Jejich autoři se pokusili navázat kontakt s kulturou, v níž žijí konzumenti reklam. V prvním případě se setkáváme s bezprostředním odkazem na popkulturu, ve druhém pak na kulturu technickou, která je rovněž součástí masové kultury. V každodenní mluvě nejmladší generace se setkáváme s obraty jako „resetovat se“ - nejčastěji ve významu odpočinout si, nebo „deletovat se“ - zapomenout. Tyto pokusy lze považovat za zdařilé. Adresát, který se běžně pohybuje v myšlenkovém prostředí masové kultury, přijme všechny pojmy, termíny, odkazy, slovní spojení, jež se v tomto prostředí vyskytují, za vlastní, a tedy důvěrné, jasné a srozumitelné. Mladý člověk, který často reaguje na církevní nebo teologickou mluvu alergicky, tak podobná sdělení zřejmě apriori neodmítne. Mohou v něm naopak vyvolat i prvek překvapení, úžasu plynoucího z prolnutí sakrální sféry s tou, v níž běžně žije. V jeho nitru se může zrodit nejasné tušení, že když se takové skutečnosti jako náboženství, Bůh, církev, život věčný nebo duše dají vyjádřit pro něj srozumitelným jazykem, mohou se mu stát také blízkými. Samozřejmě takový jazyk nebude srozumitelný všem, ale jednak dnes už neexistuje univerzální náboženský jazyk, a jednak vedle sebe mohou a musí existovat jeho různé podoby.

Vedle otázky komunikace je tu ještě otázka obsahu. Zde se však setkáváme s četnými výhradami. V případě výše citovaných evangelizačních hesel a návrhů billboardů se jedná (jak už bylo zmíněno) o import termínů z oblasti masové kultury. Přebírání čistě světských termínů a vtiskování jim náboženského obsahu není ničím novým. Děje se tak v každé kultuře a v každém jazyku. Náboženský jazyk je de facto nadpřirozenou či sakrální reinterpretací každodenní mluvy. Běžný jazyk se stává jazykem náboženským ve chvíli, kdy je obohacován o nový horizont, jímž je víra promlouvajícího. Tím, co tyto dva jazyky odlišuje, je tedy záměr, s nímž se k nim přistupuje. Náboženský jazyk využívá prostředků „jazyka pozemských skutečností“ se záměrem odkrýt jeho „hlubší významy“ a směřuje „za konkrétnost, do hloubi vnitřního obsahu, dotýká se toho, co je nepodmíněné, transcendentní, posvátné, božské, toho, na čem je závislé naše bytí, existence a spasení...“ (H. Pagiewski). Používají-li se stejné termíny, které jsou převzaty z běžného života, v odlišných kontextech (náboženském i světském), nemusí mít stejný obsah. Jako příklad uveďme slova: pascha, kříž nebo evangelium ve smyslu radostná novina. Všechna byla nejprve součástí běžné slovní zásoby a teprve časem dostala náboženský obsah a dnes jsou také tak vnímána. Dokonce jsou-li dnes používána v světském kontextu, je to vnímáno skoro jako rouhání. Proč tedy vyvolávají takový odpor současné pokusy přizpůsobit náboženskou mluvu dnešní době?

EXISTUJE KANONICKÝ JAZYK CÍRKVE?
Zjevení, které je jakýmsi fundamentem křesťanské náboženské mluvy, se formulovalo v rámci středomořské agrární kultury. Využívá pojmy a obrazy převzaté především z každodenní práce rolníka (pole, setba, vinice, sklizeň). Zásobárnou pojmů jsou ještě jiné oblasti tehdejší běžné existence jako např. kupecká (perla, drachma, dluh) nebo vojenská (bojovník, zbroj, bitva). Ve vnímání svatopisců musely mít příznak ušlechtilosti, když je uznali za vhodné k vyjádření nadpřirozených pravd. Pro nás je biblický jazyk, který se zrodil v těchto souvislostech, vlastním jazykem křesťanství a rádi mu přiznáváme status kanoničnosti. Nejsou ale i jiné jazyky a kultury schopny vyjádřit Boží pravdy?

Zavedení pojmů z dnešního světa techniky nebo komputerizace (výše zmíněný „reset“) naráží na námitku, že srovnáváním oblasti nadpřirozena s bezduchou mechanikou se deformuje radostná zvěst, odnímá se jí specifická duchovní dimenze a redukuje se na těžkopádné operace složitých mechanismů. Odpůrci inovací jazyka církve posléze argumentují, že agrární kultura se více hodila k vyjadřování nadpřirozených obsahů, vycházela totiž z přírody, života, ruční práce člověka, přirozených zákonů růstu, umírání a cyklu ročních období. Současně tito odpůrci odmítají kategorie převzaté z masové kultury: z reklamy, rockové hudby, životního stylu a vyjadřovacích prostředků popkultury. Operuje se tu námitkou banalizace, zjednodušení nebo dokonce vulgarizace toho, co je Boží.

Výzvou, před kterou stojí dnešní církev, je inkulturace. Papež Pavel VI. napsal: „...lidé prožívají Boží království, jež jim evangelium hlásá, v hlubokém spojení se svou vlastní kulturou. Budování Božího království se tedy nemůže obejít bez základních složek kultury jako takové, ani bez jednotlivých lidských kultur“ (Evangelii nuntiandi 21). Analýza náboženské mluvy, kterou používáme v dnešním hlásání církve, ukazuje postupnou ztrátu schopnosti sdílení Boží pravdy. Současná kultura vyžaduje nový náboženský jazyk, který by dokázal vyjádřit životní realitu našich současníků. Dnes bychom měli hledat takové jazykové prostředky, které zasáhnou mysli lidí reprezentujících různá prostředí i životní styly, a z hlediska evangelizace možná především ty, pro které máme zastřešující termín - popkultura. Nerozumí-li posluchač kódu, který používáme při našem hlásání (a zdá se, že taková situace už nastala), pak by měl mluvčí používat kód, který je posluchači srozumitelný.

NOVA ET VETERA
Je na místě obava ze spojení náboženské a běžné mluvy? Obava z aliance evangelia a popkultury? Jazykoví tradicionalisté budou takovou možnost ze strachu před devalvací sdělení patrně odmítat. Budou se křečovitě držet po staletí kultivovaných podob mluvení o Bohu, pevně přesvědčeni o tom, že vývoj jazyka se definitivně završil a dospěl k dokonalosti. To ale není teologicky správná teze. Uvědomíme-li si, že „lidská slova jsou vždy nedostatečná k vyjádření Božího tajemství“ (KKC 42), pak míra této nedostatečnosti může být stejná jak ve způsobu někdejšího, tak i dnešního způsobu náboženské mluvy. Oba jazykové kódy mohou o Bohu hovořit pravdivě i lživě zároveň. Mnozí jsou ale tradičnější podobě náboženské mluvy tak přivyklí, že ji považují za jediný přirozený způsob vyjadřování. Podle toho, jaké funkce náboženská mluva plní, můžeme rozlišovat řadu jejích podob. Existuje jazyk teologie, modlitby nebo hlásání. Ten posledně jmenovaný se musí vyznačovat dvojí adekvátností, nejen vůči tajemství, které má vyjadřovat, nýbrž i vůči příjemci (posluchači, divákovi), k němuž promlouvá. Samozřejmě pokud přizpůsobujeme jazyk dnešním požadavkům, neměli bychom zapomínat, že nelze směšovat „Boha s našimi lidskými představami“ (KKC 42), ale jiné než ty naše lidské po ruce nemáme. Vstupujeme-li však do oblastí nezasažených křesťanstvím, měli bychom na sebe vzít riziko inovace naší náboženské mluvy.

Má-li naše mluva o Bohu svůj počátek ve stvoření, potom se musí také zároveň i s ním vyvíjet. Pocit devalvace evangelní zvěsti, který může vzniknout při setkání s jazykovými experimenty typu „Ježíš je cool“ nebo „Bůh je O.K.“ je pochopitelný a je také nutnou daní, kterou musíme při našem úsilí zaplatit. Avšak dovolím si tvrdit, že tato poněkud z míry nás vyvádějící reakce je důsledkem konfrontace s našimi jazykovými stereotypy, nikoliv však s normami teologické správnosti. Je tedy možná aliance evangelia s popkulturou? Myslím, že je nejen možná, ale i nutná. Když masová kultura, v níž je vychovávána dnešní mladá generace adresátů Božího slova, odmítla křesťanský obraz světa, odmítla zároveň i jazyk, skrze nějž byl tento svět vykládán, a odložila ho jako nepotřebný. Pro mnoho mladých lidí je jazyk církve mrtvý, odcizený, anachronický, srozumitelný jen uzavřenému klanu specialistů – je jazykem ghetta. Bude-li dnešní popkultura pořád jen objektem naší štítivé nelibosti, pak v tom ghettu můžeme zůstat. A zaujati péčí o čistotu jazyka si ani nevšimneme, že jsme tam sami.

Andrzej Draguła
Autor (nar. 1966) je kněz zelenohorsko-gorzowské diecéze, teolog, novinář a logoped. Přednáší homiletiku, teorii komunikace a pastorální teologii. Článek se svolením autora otiskujeme z časopisu W drodze 7/2002. Mírně kráceno. Přeložil jš.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou