Jaké bylo České století?

Vydání: 2015/1 Jsou tady: tisíce příznivců Taizé, 30.12.2014, Autor: Jan Paulas

Příloha: Perspektivy 1

Seriál koncem roku vzbuzoval docela rozruch. O některých jeho dílech se diskutovalo v médích, na sociálních sítích i ve školách.
 
 
Krejčí, Adamec a Dubček na letenské tribuně v listopadu 1989 – podle Roberta Sedláčka.Snímek ČT
 
Ať už je váš názor na nedávno skončený seriál České století jakýkoli, jedno jeho tvůrcům nelze upřít: v české společnosti vzbudili diskusi o naší nedávné minulosti. Zejména poslední díly věnované Chartě 77, listopadu 1989 a rozpadu Československa budily až vášnivou debatu. Líčily totiž dobu, kterou si mnozí z nás pamatují a o níž máme svou prožitou představu.
 
Seriálu scenáristy Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka se dá vytknout leccos; spíše ukažme na názorném příkladu, v čem je hlavní problém. Zůstaneme-li u posledních třech dílů, sklidilo největší kritiku ztvárnění Václava Havla. Nejde o herecký výkon Marka Daniela, který skvěle pochytil Havlovu chůzi, milou roztržitost, smích i ono ráčkování. Bohužel bez potřebných souvislostí a vnitřního obsahu jde o poněkud komickou figurku, která se jakousi souhrou okolností ocitla v čele státu. Snad nejostřeji tuto výtku zformuloval historik Petr Zídek, když tohoto Havla nazval politováníhodnou postavou, jež „není schopna pronést souvislou větu, dementně se směje, neví, co chce,“ a v jednání s protivníky je často zaskočená, nepřipravená a defenzivní. Ano, ve srovnání s premiérem Adamcem ve výtečném ztvárnění Jiřího Lábuse takto opravdu působí. Pravda je ovšem taková, že Havel skutečným lídrem byl, navíc pohotovým stratégem i tím, kdo dokázal formulovat myšlenky a ze změti názorů vyhmátnout podstatné.
 
Míjení s očekáváním
 
V čem je tedy potíž? Tkví především v základním míjení diváckého očekávání a tvůrčího záměru. Zatímco mnozí čekali filmovou rekonstrukci tehdejších událostí, tvůrci seriálu od počátku upozorňují, že o nic takového jim nešlo. Chtěli vytvářet konkrétní situace, „v nichž diváci mohou spoluprožívat s historickými postavami jejich pocity, pochyby, odhodlání i obavy“. Proto z dějinné látky vyjmuli vždy určitý dramatický moment.
 
V případě listopadu 1989 to byl jeden z okamžiků, kdy se „lámal chleba“, kdy Václav Havel a vedení OF na chvíli ztráceli půdu pod nohama: události je předbíhaly, oni na ně nebyli připraveni (např. neměli po ruce jména ministrů) a na chvíli se opravdu ocitli v efenzivě. Byl to okamžik, který velmi dobře popisuje historik Suk ve své knize Labyrintem revoluce. Tvůrci seriálu pak tyto kontury ještě zvýraznili: sebevědomý Adamec a zmatený Havel, cynický a protřelý vizionář Oskar Krejčí a idealistické a improvizující OF. Nicméně osekání dějinných souvislostí na jeden moment, jeho dramatické inscenování, kdy tvůrci sáhnou ke zkratce, drobnému vymýšlení a zvýraznění osobních rysů, je typické pro všechny díly Českého století. Vezměte si jen etudu Beneše a Moravce z dílu Den po Mnichovu! Nebo Tomáše Ježka coby až zaslepeného Klausova muže (přitom právě on byl svými názory na způsob privatizace Klausovi brzy nepohodlný!) či přímo trpitelský obraz Petra Pitharta v díle posledním.
 
Seriál na dvou židlích
 
Přesto lze výtkám vůči tomuto ztvárnění naší historie rozumět. Autoři svým lpěním na detailech, navozováním autentických, pomalu až dokumentárních záběrů a dlouhými historizujícími dialogy budí dojem, že jim jde skutečně o cosi víc než o pouhý film. Že chtějí obrazem kodifikovat svůj výklad dějin – toho, co se stalo. Málo platné, zatímco o vzniku první republiky, Mnichovu 1938 či politických procesech padesátých let existuje už řada filmů, o listopadu 1989 či rozpadu Českoslovenka nebylo natočeno téměř nic. Byla by proto škoda, kdyby byl Václav Havel mladou generací vnímán jako milý roztržitý nešika. České století zkrátka sedí na dvou židlích: mezi filmem a docudramatem.
 
Možná je na hodnocení tohoto seriálu brzy. Může se totiž stát (a vím o případech, kdy se tak děje), že zejména v mladé generaci vyvolává toto filmové pojetí naší moderní historie touhu dozvědět se o daných událostech víc. A pak tito lidé třeba sáhnou po Sukově knize Labyrintem revoluce, po Pithartově výjimečné reflexi oněch událostí v knize Devětaosmdesátý nebo po některé monografii o Václavu Havlovi (dvě z nich ostatně před pár dny bodovaly v anketě Lidových novin Kniha roku). Ovšem zdá se mi, že by po těchto knihách měli sáhnout i pamětníci. Příliš často totiž z jejich úst slýchám řeči o „ukradené revoluci“, o „špinavém spolčení Havla s Čalfou“, o „tajné dohodě na beztrestnosti komunistů“ či o „privatizaci coby podvodu století“. Tyto obrazy jsou totiž mnohem nebezpečnější než ty, které na televizní obrazovce rozehráli tvůrci seriálu. 
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Kultura, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

České století Nyvlt 2.1.2015 15:47
I bez paranoických fantazií Michal 31.12.2014 12:27

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 16. – 22. července 2019

Rekordní a misijní konference

Do Brna na Výstaviště se přijeli modlit, povzbuzovat ve víře i hledat své misijní dary lidé z celého Česka i Slovenska včetně zástupců mnoha komunit a hnutí. Konference…

celý článek


Korejský zápal pro víru

Zatímco křesťanů v Evropě ubývá, v jiných koutech světa se děje opak – zejména právě v Jižní Koreji, kde ještě před 150 lety byla křesťanů jen hrstka a nyní…

celý článek


Putování po klášterech: Hora Matky Boží

Hora Matky Boží, která je jedním z nejznámějších poutních míst královéhradecké diecéze, ožívá. Dřívější klášter za dobu své existence zažil slavné i temné…

celý článek


Živé Skoky představí jedinečné písničkáře

V Karlovarském kraji patří již pravidelně k létu také hudební a duchovní festival Živé Skoky. Série koncertů, modliteb a poutních mší trvá na postupně obnovovaném…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay