Jak vyzbrojit naši víru pro budoucnost

Vydání: 2010/42 Ohrožený Tibet, 14.10.2010, Autor: Joachim Wanke

Příloha: Perspektivy

Kromě obecného slábnutí křesťanské víry v současné Evropě je německá církev sužována masovým pohoršením nad pedofilními skandály některých kněží. Joachim Wanke, erfurtský biskup, uvažuje o obnově života z víry. Jeho pozice v německém episkopátu je ojedinělá: dovede čerpat ze zkušenosti „církve mlčící“ za bývalého režimu.

Současná situace katolické církve v Německu připomíná depresivního pacienta. Čím víc mu domlouváme, tím hlouběji upadá do trudnomyslnosti. Debata o zneužívání ovládla myšlení a ochromuje schopnost jednat. Jistě je třeba odkrývat rány, hojit je a přemýšlet o prevenci. Ale je také na čase, abychom se dívali kupředu a ptali se, co je pro naši církev skutečně aktuální. Mnozí volají po nové synodě, po nějaké konferenci, která by určila budoucí směřování. Kdyby se tím ovšem projevila jen naše bezradnost vůči veřejnosti, církvi by to nepomohlo. Debata o farních strukturách a nedostatku kněží nás dál neposune. Jiní kladou požadavky Římu, tam prý by se mělo konečně něco pohnout. – Ale zásadnější je něco jiného.

Místo nářku – vize!

Co v současné době v církvi naléhavě potřebujeme, je vize, která by byla schopna „zapalovat“, má základ v evangeliu, dotýká se cítění a očekávání lidí a kterou lze z velké části také prakticky uskutečnit. Takovou velkou společnou vizí by se mohla naše církev obnovit, získat novou věrohodnost navenek a důvěru směrem dovnitř. Chtěl bych takovou vizi předložit: vizi církve sloužící lidem. Rozhodujícím důvodem pro dnešní erozi víry a církve je skutečnost, že se zásadně změnily podmínky pro zdůvodnění a udržení hodnot. To, že jsme křesťané, přestalo být samozřejmostí. To je jádro většiny problémů, s nimiž se dnes církev a duchovní péče setkává. Znázorním to na příkladu: Muž zjistí po letech šťastného manželství, že kromě jeho manželky existuje ještě mnoho jiných přitažlivých žen. Původní zkušenost lásky, která zdůvodnila jeho „Ano“ i dosavadní věrnost, se rozšiřuje do podoby: Zde stojím – ale mohl bych také úplně jinak! Co se tady dá dělat? Že je dlouholetá láska ohrožena, není ještě nic tragického. Otázka je, jak na to člověk reaguje. Stane se z něj „motýlek“, který si myslí, že další kytka je lepší než ta předchozí, nebo ho toto znejistění přiměje k prohloubení první lásky? Ohrožení jsou i možnostmi. Pomáhají nám, abychom rostli v procesu prohlubování naší víry a také příslušnosti k církvi. Mnohé znejišťuje právě to, že se duchovní horizont naší doby rozšiřuje. Jedni říkají: Je třeba trvat na všem, co může podpořit staré jistoty! To jsou tradicionalisté v nejširším slova smyslu. Vyzývají k tomu, abychom se stáhli do církevního ghetta. Jdou cestou izolace, stavějí duchovní zdi. Jiní, tváří v tvář nejrůznějším výzvám a zvláštnostem, jimž jsme vystaveni, vylévají s vaničkou i dítě. Ze svobody dělají libovůli. Tak jako těm, kteří ustrnuli, i jim, i když jinak, chybí síla k empatii, ke skutečnému vnímání druhého člověka, skrze nějž mohou nově zažít svoji víru. Je nám dáno žít svou víru bděle, kriticky, ale především sebekriticky. Musíme vzít na vědomí rozmanitost jiných, mnohdy úctyhodných náboženských a životních stylů. Křesťan se bude muset namáhavě učit, jak své rozhodnutí pro Hospodina hlouběji a lépe zdůvodnit. Musí své „ano“ říkat neustále nově, rozhodněji a svobodněji.

Méně nerudných katolíků

Toto ryzí rozhodnutí pro Hospodina (a také pro bližního) se stalo mezi námi nedostatkovým zbožím. Chce nás Bůh dnešními ohroženími vědomě vést? Jsme snad avantgardou křesťanstva, které se musí učit – s pokorou – spojovat přežilou církevnost s osobním rozhodnutím? Nevím. Ale jedno vím: V této duchovní situaci, kterou jsem zde vylíčil, musí křesťan žít svou víru. Nesmí se rozplynout v duchovní a náboženské uvolněnosti. Jeho mluvení, myšlení, cítění, životní styl, sympatie, schopnost empatie a nakonec zásadní postoj hluboké solidarity s dnešními lidmi se na tom budou muset poměřovat. A to platí mutatis mutandis pro celou církev. Z této prohloubené svobody a obnovené radosti z Hospodina může vyrůst vize církve sloužící lidem. Je to cesta, jak naše dnes tak napadaná víra může sílit a zůstat přitažlivá pro ostatní. Křesťan se musí vydat lásce. A to ve dvojím smyslu: vědět, že mě Pán Bůh miluje, a stále znovu se učit, jak se obracet k bližním. Před Hospodinem neplatí, co všechno jsme udělali, aby se církev jako taková udržela (což naprosto nevylučuje pečlivé zacházení s původními zdroji). Před Bohem platí, zda jsme jednali tak laskavě jako on. Sdělím zkušenost s oslavou osmistých narozenin svaté Alžběty Durynské u nás v roce 2007. V tom roce jsem se setkal s menším počtem nerudných katolíků. Přišlo 30 tisíc poutníků. Přes velké nasazení a časově náročnou přípravu byli radostnější než jindy, jak ti úředně pověření, tak dobrovolníci, kněží i laici. Alžbětin rok představoval Boží hlásání, které se vydařilo. Ukázal, že kdo bere vážně nebe, stává se způsobilým pro zemi. Že to není tak, jak se kdysi posmíval Heinrich Heine, že náboženství a nebe je jenom „pro anděly a vrabce“. Je to jinak: Kdo nezná nebe, dostane se do problémů na zemi. A kdo vyřadí Hospodina, neporozumí ani sobě. Ukazuje se, že věřit v Hospodina a vsadit na něj není jho, nýbrž pramen síly, životní elixír. Měli bychom vynaložit všechno úsilí k tomu, abychom se stali církví, která slouží lidem a přitom zapomíná – aspoň tu a tam – na sebe. „Bůh je láska“, to je základní poselství křesťanské víry. Naše zkušenost dosvědčuje, že kdo je milován a miluje, ten se změní. Boží charita a naše – přiznejme si – často ubohá, nesoustavná každodenní charita mají tajemným způsobem něco společného s živostí naší církve. Vzpomeňme na to, nač často zapomínáme: Kristus je ve své církvi přítomen dvojím způsobem: Ve svém slovu a svatosti, ale také v ubožácích, v nichž nás chce probudit k lásce.

Realita je věnovat se druhým

V podobenství o posledním soudu (Mt 25,40) čteme: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ – Skutky lásky jsou víc než „ověřování“ víry. Charita (v nejširším smyslu), tedy pozornost tomu, kdo je nejblíže, je aktualizovaná víra. Charita má současně svátostný charakter. Velcí světci blíženské lásky to věděli. Výraznou ilustrací je příklad dočasně exkomunikovaného filozofa Blaise Pascala, který – když byl vyloučen z přístupu k sv. přijímání – nechával si do bytu přinášet umírající a sám o ně pečoval, aby tak „komunikoval“ s Kristem. Nemůže tohle být vize církve, která by byla věrohodná i pro kritické současníky? Nezačínáme přitom od bodu nula. Každodenně se to děje v našem středu: To, že se nezištně věnujeme druhým, je realita v našich rodinách a společenstvích, v našich charitních domech a poradnách. Tam se církev uskutečňuje. Tam dochází k „hlásání rukama a nohama“. V Alžbětině roce jsme se účastníků – i nekřesťanů – ptali, jak by podle nich dnes mohlo vypadat věrohodné milosrdenství. Tak došlo k zformulování „sedmi skutků milosrdenství pro dnešní dobu“. Mohly by být také účinnou terapií pro depresivní církev.
Říci někomu: Patříš k nám
To, co dělá naši společnost často chladnou a nemilosrdnou, je, že se někteří lidé dostávají na její okraj. Nezaměstnaní, nenarození, psychicky nemocní, cizinci. Vysoce aktuální je signál, a to jakýmkoliv způsobem vyslaný: „Ty nejsi outsider, patříš k nám!“ Musíme být více církví, která nevylučuje, ale spojuje.
Naslouchám ti
Často vyjadřovaná prosba zní: „Udělej si pro mě někdy trochu času!“ Mnozí naříkají: „Jsem tak sám! Nikdo mi nenaslouchá!“ Uspěchaný život, ekonomický tlak na výkon nutí k co možná rychlému a úspornému jednání. Mít čas umět naslouchat: Milosrdný skutek – paradoxně právě v době technicky perfektní komunikace tak naléhavý jako nikdy předtím. Představuji si církev, která víc naslouchá než mluví.
Mluvím o tobě dobře
Naštěstí existují stále lidé, kteří vidí na druhém člověku, na stavu věcí, na nějaké výzvě nejprve to pozitivní. Samozřejmě, musíme příležitostně vložit prst do ran, kritizovat, odporovat. Co však často chybí, je ocenění druhého, zásadní vstřícnost vůči němu a úcta k jeho osobě. Existují i sekulární mučedníci za humánnější svět. Dobře mluvit o lidech – nepatří to snad k tváři církve?
Půjdu s tebou na půl cesty
Mnoha lidem nepomůže jen dobrá rada. V dnešním komplikovaném světě je potřeba provázet kroky druhého tak dlouho, až má sílu jít dál sám. To platí také pro lidi, u nichž se projeví přání ptát se po Hospodinu. Potřebují průvodce, s nimiž mohou hovořit, kteří jim dají odpověď na jejich otázky a kteří s nimi půjdou část cesty víry. A kteří jim případně pomohou po dlouhé absenci znovu se začlenit do společenství, aniž by museli „běžet uličkou“. Mám na mysli církev, která jde trpělivě s hledajícími a slabými ve víře.
Rozdělím se s tebou
Ani v budoucnu nebude na zemi existovat dokonalá spravedlnost. I zítra bude třeba pomáhat těm, kdo si sami nejsou s to pomoci. Dělení peněz, darů a možností bude nutné i ve světě sebedokonalejší sociální péče. Jak říká lidová moudrost: „Sdílený žal je poloviční žal, sdílená radost je dvojí radost!“ Mám radost z církve, v níž to mohou lidé zažívat.
Navštívím tě
Vyhledat druhého doma je lepší než čekat, že ke mně přijde. Návštěva vytváří společenství. Zastihne druhého tam, kde se cítí jistý a silný. Návštěvní kultura v našich farnostech je vzácná. Církev nesmí čekat na ty, kteří u ní zaklepou. Musí se rozhlížet po lidech před svými dveřmi. Měla by také jít k těm, kteří k ní nenáležejí. I oni patří Hospodinu. To zaplaší církevní sebelítost a probudí pastorační fantazii.
Modlím se za tebe
Kdo se modlí za druhé, vidí je jinýma očima. Potkává se s nimi jinak. I nekřesťané jsou vděční, když se za ně modlíme. Místo ve městě, v obci, kde se pravidelně a zástupně zahrnují do přímluvných modliteb všichni obyvatelé, živí i zemřelí, je požehnáním. Právě tam, kde existuje napětí, kde jsou vztahy křehké, kde už se slovy nic nepořídí, je modlitba potřebná. Pavel o tom mluví často. Boží možnosti jsou větší, než si v naší bezradnosti a smutku myslíme. Spoléhá na ně ten, kdo se modlí. Lidé hledají církev, která za toto poselství ručí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay