Jak se vyrovnat s bolestí rozvodu

Vydání: 2015/8 Stůjte na periferiích!, 17.2.2015, Autor: Aleš Opatrný

Příloha: Perspektivy 8

Rozvedení a znovu sezdaní nejsou mimo církev
 
Poslední tři papežové se shodují v tom, že by církev i farnosti měly věnovat rozvedeným a znovu sezdaným velkou péči. I když nemohou ze zásadních důvodů přistupovat ke svátostem, mají mít ve společenství věřících své místo, a dokonce přejímat některé úkoly – jak píše autor následujících řádků.
 
Už od samotného začátku je třeba se pokoušet o harmonický vztah. Ilustrační snímek Ľubo Bechný
 
Že rozvodů v posledních zhruba padesáti letech v naší zemi (a nejen v ní) silně přibylo, je obecně známo a lze to ze statistik přesně vyčíst. Pokud se ale na to reaguje jen paušálním a přesně vzato zcela neurčitým tvrzením, že „polovina manželství se rozvádí“, ničemu to nepomáhá. A pomáhá-li, paradoxně k psychologickému usnadnění rozvodu. Udělat něco, co dělá „polovina lidí“, zdá se být snadné a „normální“.
 
Debaty na mimořádné synodě a příprava řádné biskupské synody o rodině zvyšují pozornost k otázce rozvodů i v katolické církvi. Byť mnohdy poněkud nešťastným zúžením, jako by problémem byla jen a jen účast rozvedených a znovu občansky sezdaným na svátostech. Výsledky mimořádné synody i připravená Lineamenta pro synodu řádnou ukazují, jak velký je rozsah problémů dnešní rodiny. Ten jistě nelze v jednom článku obsáhnout.
 
Důležitost manželských setkání
 
Každá rozumná úvaha o řešení bolavé skutečnosti začíná otázkou prevence. Tak je tomu, i pokud jde o stabilitu manželství. Na synodě se sice ozývaly důrazné a nepochybně oprávněné požadavky na dobrou přípravu snoubenců na manželství, ale právě tak někteří (např. náš arcibiskup Graubner) požadovali dobrou pastorační péči o manžele v průběhu manželství. Jde-li o přípravu na manželství, je zřejmé, že během i několik měsíců trvající přípravy před uzavřením manželství lze sice snoubencům v ledačems pomoci, ale vychovat je už nelze. To je záležitost výchovy v rodině a pastorační péče o dospívající, která není jen úkolem rodiny. A právě působení rodiny v dětství je u dnešních mladých lidí sice nejdůležitějším, ale mnohdy ve skutečnosti nejslabším článkem přípravy na jejich život v manželství, a to bez jejich viny.
 
Pokud jde o péči o stabilitu manželství po dobu jeho trvání, je zde úkol církve velký a současně mnohdy obtížně realizovatelný. Manželství a rodiny musí tvořit do jisté míry „uzavřenou jednotku“, která si chrání svou intimitu. V důsledku toho se často obtíže objeví až tehdy, kdy jaksi „vyhřeznou navenek“ – a to je mnohdy pozdě. Proto jsou tak důležité programy pro manžele, jako jsou Manželská setkání nebo Kána, které mohou upravit poměry v manželském soužití v době, kdy je to ještě možné.
 
Bolest rozvodu
 
Jak ale konstatoval už v dokumentu Familiaris consortio papež Jan Pavel II.: „Různé důvody, jako vzájemné neporozumění nebo neschopnost k meziosobním vztahům, mohou dovést platné manželství k bolestné a často nenapravitelné roztržce“ (FC 83). Nenapravitelná roztržka nebo odchod jednoho z manželů ze svazku a jeho trvající vůle v manželství nepokračovat bývají završeny rozvodem. Platnost nerozlučitelného manželství se tím sice nezruší, ale rodina, přátelé i farní obec jsou postaveni před novou situaci: Ti dva, které chápali doposud jako „jedno tělo“, jsou odděleni a nechtějí a nebudou už spolu. To znamená pro společenství rodiny, přátel i farnosti nepochybně citelné poranění. Jak se mají chovat k těm, které doposud považovali za „jedno tělo“, když oni jsou každý jinde (případně jeden proti druhému)? A pakliže jeden nebo oba mají nové protějšky, jak se mají chovat k nim? Přijmout je? Odmítnout je? Zůstat v kontaktu s původním i novým? Rozvod je zkrátka neštěstí, které působí zranění rozvádějícím se, ale také mnohým okolo nich. Těch všech, tedy rozvádějících se i ostatních poraněných, by se měla pastorační péče týkat, jestliže o ni stojí.
 
Péče o rozvedené
 
Jakkoliv je v církvi preferována stabilita nerozlučného manželství a jakkoliv nám i mimocírkevní zdroje ukazují, že pro děti je stabilní rodina nenahraditelnou pozitivní skutečností zásadního významu, není možné opustit ty, kteří se rozvedli. Někdy odcházejí ze společného života oba, jindy jeden chce setrvat a druhý chce odejít a skutečně odejde. V obou případech je okolí zpravidla postaveno před skutečnost, kterou sice vidí jako nežádoucí, ale nemůže ji změnit. Musí se s ní tedy vyrovnat, chce-li rozvedeným skutečně křesťansky pomoct. A tuto pomoc ukládal už sv. Jan Pavel II. v dokumentu Familiaris consortio: „Osamocenost a jiné obtíže jsou často údělem pro rozloučeného manžela, zvláště když je nevinen. Takovým lidem musí obec věřících ještě více pomáhat. Má je zahrnout úctou, solidaritou, pochopením a konkrétní pomocí, aby dokázali zachovat věrnost i ve svých obtížných situacích“ (FC 83).
 
Prakticky to znamená, že křesťan i církevní obec potřebuje v sobě zpracovat protichůdné postoje: Odpor k rozvodu jako takovému, který je jistě žádoucí, a příklon lásky a pomoci k těm, kteří rozvodem prošli. To je obtížné, ale ne nemožné. Někdy se však stává, že věřící i pastýři církve mají nechuť k pomoci rozvedeným, protože se domnívají, že tím rozvody podporují. Postoje posledních tří papežů ale ukazují, že tomu tak není. Ostatně z evangelia je zřejmé, že láska nemůže vylučovat nikoho.
 
Integrace do společenství
 
Zkušenost ukazuje, že rozvod pro většinu lidí představuje zranění, které je hluboké a mnohdy neodezní ani po desetiletích. Potřebují v prvé řadě přijmout skutečnost rozvodu – ať už ho vyvolali nebo jím byli zaskočeni – jako součást svého života, jež ho poznamenala, ale beze zbytku neznehodnotila. Zejména ženy, které byly manželem opuštěny, potřebují pomoc k nabytí vědomí vlastní hodnoty a důstojnosti, které bylo rozvodem otřeseno.
 
Největším a nejobtížnějším úkolem po rozvodu je odpuštění. Není to jen křesťanská povinnost, je to nezbytnost, chce-li člověk žít spokojeně a má-li být schopen dobrých lidských vztahů. Úkol odpustit se netýká jen původního manžela nebo manželky, ale všech, kteří do procesu rozpadu manželství a rozvodu vstupovali – rodiči počínaje a možná i nešťastně zasahujícím duchovním nebo manželským poradcem konče. Není to úkol na týdny či měsíce, spíš na léta. Bohužel je mnohdy jen něčím překryt, nikoli řešen.
 
Jelikož je situace rozvedených specifická, potřebují kromě obecného přijetí a pomoci ve farnosti specifickou pomoc. Zkušenosti se setkáními pro rozvedené na církevní půdě a s exerciciemi pořádanými speciálně pro ně ukazují, že je tato specifická pomoc potřebná a užitečná. Ne proto, aby z nich vytvořila izolovanou skupinu, nýbrž aby se mohli do společnosti církve lépe integrovat a svou víru lépe žít.
 
Bylo by velmi povrchní vidět v obtížné a dnes často diskutované situaci rozvedených a znovu sezdaných vždy jen následek povrchnosti, rozmařilosti nebo laciné touhy po požitcích. Nejsou výjimečné situace, kdy opuštěná strana zůstane s malými dětmi. A ten, kdo se rozhodl pro manželství, nebyl připravován na život bez manželství (a nejde jen o sex, ač o něj také). Podobně v počínajícím stáří je pro některé lidi osamění těžkou životní vizí. V neposlední řadě je dost případů, kdy lidé uzavřeli nerozlučitelné manželství s nereflektovanou křesťanskou vírou, prožili rozvod, v druhém svazku se obrátili a chtějí křesťansky žít. Nelze se tedy na tyto osoby dívat paušálně s despektem či s postojem, který v evangeliu nenajdeme, například: „Mohou si za to sami – měli si to rozmyslet dřív.“ Pro tři poslední papeže je jejich situace závažnou otázkou. Zvlášť proto, že se mnohdy týká nejen manželů, ale i dětí.
 
Přístup ke svátostem není možný
 
Sv. Jan Pavel II. v dokumentu Familiaris consortio proto katolíkům přímo ukládá: Spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili od církve odloučeni. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženecké lásky a iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání – a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a naději.
 
Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie (FC 84).
 
Aby rodiny nebyly samotné
 
Ostatně diskuse na mimořádné synodě o rodině i následující diskuse ukazují, že nejen papež František, ale i řada biskupů, kněží a teologů hledají přístup, který by nezamlžil nerozlučitelnost manželství, a nezavřel přitom dveře těm, kteří po životních pádech i bolestech chtějí žít plně svou víru ve společenství církve. Půjde nejspíš o delší proces vyjasňování. Jako vybídnutí k zásadní orientaci v postojích vůči rozvedeným a znovu sezdaným mohou posloužit už teď slova papeže Benedikta XVI., která pronesl na Světovém dni rodin v Miláně 2012:
 
„Problém rozvedených a znovu sezdaných skutečně patří k velkým bolestem dnešní církve. A nemáme jednoduché recepty. Utrpení je velké. Můžeme jen povzbudit farnosti i jednotlivce, aby pomáhali těmto osobám snášet utrpení rozchodu. Řekl bych, že je přirozeně velmi potřebná prevence, to znamená prohlubovat od začátku zamilovanost do hlubokého, zralého rozhodnutí; dále doprovázet manželství, aby rodiny nikdy nebyly samotné, ale byly na své cestě skutečně doprovázeny. A pokud jde přímo o tyto lidi, musíme říci – jak jste řekli – že církev je má ráda. Tato láska však musí být vidět a cítit. Myslím, že je velkým úkolem farnosti, katolického společenství udělat vše, co je v jejich možnostech, aby tito lidé cítili, že jsou milováni, přijímáni, že nejsou ‚mimo‘, třebaže nemohou přijmout rozhřešení a eucharistii. Musí nahlédnout, že i tak žijí plně v církvi. A pokud snad není možné udělit absoluci ve zpovědi, je důležitý stálý kontakt s knězem, duchovním vůdcem, aby mohli vnímat, že jsou vedeni a doprovázeni“ (Benedikt XVI. na Světovém dni rodin v Miláně 2012).

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2016

Otázka sv. Václava: Kam patříme?

Národní svatováclavskou pouť slavíme letos v situaci, která vyvolává množství zásadních otázek. Svátek sv. Václava se tak může stát příležitostí, abychom se opět…

celý článek


Chudý vedle tebe je pro tebe darem

Úryvek z Lukášova evangelia (16,19-31), který uslyšíme v neděli v kostele, před nás klade znepokojivou otázku: Kolik se toho vlastně po dvou tisíciletích na světě změnilo?…

celý článek


Strach je jako cit v prstech...

Citát Jana Wericha použitý v titulku přesně vystihuje podstatu této „nelibé emoce“, kterou dnes a denně v různé podobě zažívá většina z nás. Psychoterapeuta JAKUBA…

celý článek


Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible

Mnoho školáků si bude letos lámat hlavu i nad otázkami z Písma svatého. Test čeká do konce října na ty, kdo se zúčastní celostátní soutěže Bible a my. Loni se zapojilo…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay