26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jak Pán Bůh dá...

21. 8. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/34 Celostátní setkání mládeže Tábor-Klokoty 2007, 21.8.2007

Příloha: Perspektivy

Narodil jsem se 22. dubna 1919 v Hořovicích. Rod tatínka pocházel z okolí Velvar, tatínek byl strojníkem a pracoval u velkostatkáře Verzena v Kotopekách. Maminka se za svobodna jmenovala Ernestová, pocházela z Podluh. Bohužel velmi záhy zemřela. Dala mému otci tři děti, já jsem byl nejstarší. Když mně byly čtyři roky, tatínek odvezl maminku do Prahy na operaci. Před odjezdem mi říkala, že bude chodit o berlích jako děda, který měl operované nohy. Potom pro ni tatínek jel, aby ji přivezl, ale místo toho přišel telegram. Teta Vojířová, která nás hlídala, otevřela telegram a velmi dobře se pamatuji na její bolestný výkřik: „Pane Bože, ona umřela!“ Jako dítě jsem vnímal, že se děje něco hrozného. Otec se vrátil a vzal mě s sebou do Prahy na maminčin pohřeb. Jako venkovský kluk jsem obdivoval tramvaje, udivovalo mě, že takové velké vozy mohou jezdit bez koní. (...) Otec měl velké štěstí, že později potkal vzácnou ženu Ludmilu Vyskočilovou, kuchařku ze zámku u hraběte Hanau Schaumburga. Její maminka byla velmi zbožná žena, chodila každý den do kostela, znala nazpaměť všechny písničky. Myslím, že i babička na mě měla velký vliv, protože prošla nelehkým životem a přitom nikdy neztratila víru a všechno snášela velmi statečně a pokorně.

  

V měšťanské škole nás bylo ve třídě sedmdesát. Naše třídní učitelka, drobná a bázlivá osůbka, se jmenovala Tonička Laštovková. Neměla to s námi vůbec lehké. Takový výkvět snad nebyl na žádné jiné škole. Spolužák Samec – pětka z mravů, Soukup – za čtyři, a takových pásků, kteří měli „vysoké“ známky z mravů, bylo mezi námi asi deset. Kluci také kouřili. Když je přistihla naše Tonička, vždycky je dovedla k řediteli a ten jim nasázel rákoskou na dlaně. Ale nijak zvlášť to nepomáhalo. Samec, ten byl skutečně klasa! Vlastně patřil do polepšovny, ale jeho matka prosila naši třídní: „Paní učitelko, kluk roznáší noviny a z toho žijeme. Když ho pošlete do polepšovny, tak já umřu hlady.“
Dějepis nás učil ředitel Los, dobrý katolík. Hrál na varhany ve františkánském kostele, byl mecenášem a členem třetího řádu. Tehdy jsem ministroval na pohřbu hraběte Hanau Schaumburga, pilota, který se zřítil ve svém letadle. Pohřeb byl z farního kostela a pochovával ho vyšehradský kanovník Boukal. Slavnostní obřad trval mnoho hodin, nebožtíka ukládali do rodinné hrobky. Mimochodem, při své poslední návštěvě vlasti jsem se šel na hřbitov podívat; kaple v dezolátním stavu, hrobka uzavřená a hřbitov zpustošený. Ale tehdy jsem přišel do školy pozdě. Příští hodinu mě ředitel vyvolal, já jsem však vůbec neuměl. Obyčejně jsem si vždycky zapamatoval, co učitel vykládal, a doma jsem se nemusel učit. (...) Ředitel se na mě velice nazlobil, jak to, že Šach neví, a že mě příští hodinu vyvolá znovu. Tak jsem vzal knihu a snad poprvé doma študoval. Když mě pak vyvolal, odříkal jsem látku tak, jak stála v knize. „Tak, to je náš Šach,“ pochválil mě a všechno bylo v pořádku.

  

Po válce jsem se ocitl ve Zlíně – pracoval jsem tam v Baťových závodech. Pár dnů před svátkem svatého Václava roku 1948 mi jedno děvče z archivu prozradilo: „Víš ty, že máš v kartotéce napsáno velmi nebezpečný?“ Domluvil jsem se rychle s Lojzou Hanákem, mým dobrým kamarádem, a taky Josefem Kozmíkem, že společně utečeme za hranice. V den svátku jsme nastoupili do vlaku a odjeli směr Břeclav. Vystoupili jsme v malé stanici před Břeclaví, odtud došli až k hranicím a řekli si, že noc na 29. září přečkáme v lese, a za svítání se pokusíme přeplavat řeku Dyji, jejíž druhý břeh už patřil Rakousku. Celou noc se střílelo a štěkali psi. Pohraničníci hledali uprchlíky, ale my byli naštěstí skryti na odlehlejším místě. K ránu jsme se svlékli a smotali si šaty do uzlíku, aby se nezmáčely. Proud nás strhl, ale nakonec se nám podařilo dostat na druhý břeh. Všechno oblečení bylo mokré, museli jsme ho dlouho sušit.

  

V Německu jsem právě utratil poslední marku – a odplouvali jsme z holandského přístavu do Anglie. Loď byla vojenská, nosnost měla asi pět tisíc tun. Nalodilo se nás šest set, mezi námi i ženy s dětmi. Plavba měla trvat šest hodin. Když jsme se dostali asi do poloviny cesty mezi Holandskem a Anglií, padla hustá mlha. Kapitán hlásil, že nemůže plout dál. Tak loď zakotvil. Najednou se s hukotem blížila ohromná loď, Princ Evžen Dánský, osobní luxusní parník. Stál jsem na přídi, stále zvonil zvon, reflektor svítil do moře, ale viditelnost byla malá a ten kolos si to mířil přímo na nás. Už jsem viděl světla bočních okýnek, loď byla přímo před námi, moc nechybělo a nabrala by nás. Kapitán parníku nás na poslední chvíli spatřil a změnil směr – byl by to strašný masakr.

  

Pořád jsem si dopisoval se starými známými ze Zlína, byl jsem vlastně taky baťovec. Věděli o mně a nabídli mi práci v Kanadě, v Batawě. Musel jsem si sehnat pracovní povolení, což v té době nebylo snadné, ale nakonec se mi to podařilo. Přípravy na odjezd byly veliké, za ta léta se nahromadilo plno věcí, i zbytečných, s dvěma kufry jsem odjel do Londýna, přenocoval u jezuity otce Langa a druhý den jsem se nalodil v Liverpoolu na parník. V Batawě měl Baťa malou prodejnu obuvi. Hlásil jsem se na osobním oddělení, nejprve jsem se dostal do skladu, později jsem začal prodávat boty...

  

Po dvou letech se najednou otevřela možnost odejít studovat do Říma. (...) V Nepomucenu panoval přísný řád. Vicerektora Bezdíčka studenti z jiných zemí nazývali monsignore Preciso, protože všechno muselo být přesně, to slovo často říkal. Byl velmi přísný, večer se zhasínalo přesně v deset a on minutu po desáté obíhal kolej, počítal, ve kterém okně se svítí, a volal: „Carissime, světlo!“ A muselo se bez odmlouvání poslechnout. Byl jsem svěcený 23. prosince 1961 spolu s Karlem Skalickým a Slovákem Jozefem Viaterem. To si laik neumí představit, jaký je to velký den. Najednou jsme leželi na zemi před svatostánkem a prosili Ducha Svatého, kardinál Aloisius Traglia na nás vkládal svoje biskupské ruce...

  

Po studiích jsem přijel do New Yorku a hned pokračoval do Hamiltonu. Mému návratu předcházela korespondence s kanadským biskupem Ryanem, který mě přijal a přidělil do katedrály Christ the King v hamiltonské farnosti. Tato prestižní farnost nebývala pro nováčky, ale protože tam žilo mnoho Italů, biskup potřeboval někoho, kdo by je mohl zpovídat v jejich rodné řeči. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Jednou za mnou přišli rodiče nějaké mladičké dívky, celí zoufalí, že si jejich dcera chce vzít staršího muže, o němž věděli, že je ženatý. Dcera se bránila, že to není pravda a že ona si ho chce za každou cenu vzít. Řekl jsem rodičům, aby za mnou toho muže poslali. Ptal jsem se ho: „Slyšel jsem, že trápíš tu dívku, její rodiče si u mě stěžovali, je to pravda?“ – „No, no!“ – „Jsi katolík?“ – „Si.“ – „A byl jsi pokřtěn?“ – „Si!“ – Řekl mi jméno kostela, kde byl pokřtěný, a já okamžitě napsal dopis tamnímu knězi. Vzápětí přišla odpověď: „Ano, toho člověka osobně znám, je ženatý a jeho žena bydlí v Torontu.“ Zavolal jsem si to děvče a ukázal mu dopis: „Podívej se, tvůj chalán je ženatý, musíš na něj zapomenout.“ Ale ona se stále tvrdohlavě bránila: „No, no, on ženatý není.“ Zašel jsem za tím mužem a varoval ho: „Jestli se toho děvčete ještě dotkneš, tak ucítíš moji levačku.“ V mládí jsem boxoval, moje levačka měla velkou sílu úderu, asi by tekla krev. Děvče nakonec povolilo. Za dva roky si to kráčím místní porodnicí a najednou na mě volá mladá žena: „Padre, padre! Pamatujete si na tu holku, co se vás tolik natrápila, že si chtěla vzít ženatého chlapa? Já vám děkuju, jsem teď moc šťastná,“ a ukazuje mi čerstvě narozené děťátko.

  

Po biskupu Ryanovi nastoupil na jeho místo Mons. Paul Reding. Věděl, že mezi Čechy a Slováky nepanuje zrovna velká láska. Zavolal mě a oznámil mi, že založíme českou misii, která bude pracovat jako samostatný celek. Psal se rok 1975, když jsme na hřbitově Holy Sepulcher Cemetery začali budovat Misii svatého Vojtěcha. Úředně jsme farnost, ale od prvopočátku jsme raději používali název misie. Naše česká misie je široko daleko jediná, která existuje. Bývalý hrobníkův domek jsme začali upravovat na misijní dům. Byl v dezolátním stavu, dalo hodně práce, než se z něj vybudovala fara. Ale časem se kostel i budova zútulnily. Později, když bourali nemocniční kapli v Hamiltonu, se nám podařilo získat drahocennou a umělecky cennou křížovou cestu. Zájem o ni byl veliký, mnoho farářů by ji bývalo chtělo, ale já jsem řekl sestřičkám: „Ta křížová cesta patří ke kapli, kde jsou pochovány vaše sestry.“ Souhlasily, a my dostali tenhle unikát.

  

V Kanadě byly v různých městech kolonie Čechů, kam český kněz nikdy nepřišel. Kněz má být pastýř otevřený každému. Budoval jsem naši misii, ale později jsem založil i misii „A mare usque ad mare“ – od moře k moři. Od východního pobřeží Kanady k Tichému oceánu – Prince George, Calgary, Edmonton, Vancouver, Vinnipeg. Navštěvoval jsem je dvakrát do roka, takže vždy jeden měsíc v roce jsem strávil v západních misiích. Když jsem létal přes Skalisté hory, říkal jsem si: „Páni, tady kdybychom se zřítili, už by nás nikdo nikdy nenašel.“ Ale ta nádhera! Hory sněhu a ledu, ta mohutnost, to mě vždycky uchvacovalo. Žertovně jsem na kancléřství říkal, že mám největší farnost v diecézi. Dvě stě padesát tisíc duší. Nejvíc katolických hřbitovů v diecézi. Vím, že na mši nejsem sám, že se mnou oslavují všechny ty duše Hospodina. Svatý Tomáš Becket říká: „Já nejsem sám. Se mnou je celé nebe.“ Mystické zpřítomnění – kde je Bůh, tam jsou všichni svatí.

  

Po roce 1990 se konal můj první návrat do vlasti. Byl jsem šťastný i proto, že jsme z Kanady dovezli sochu Panny Marie z exilu. Byla vytvořena v Římě a posvětil ji papež Pius XII. Pak se dostala do opatství svatého Prokopa v Lisle u Chicaga. Chodili jsme se k ní modlit a prosili za osvobození vlasti. I když mnoho lidí už přestávalo doufat, my jsme stále putovali k této mramorové soše Panny Marie, která má pod nohama draka s rozdrcenou hlavou. Socha byla vystavena na strahovském vrchu a přehlížela celou Prahu. Bohužel magistrátním úřadem nebylo povoleno, aby byla postavena na Staroměstském náměstí, kde byl v listopadu 1918 stržen Mariánský sloup. Panna Maria na Strahově je stále ještě tak trochu v exilu.
Připravila Jana Franková a Josef Svoboda
Knižní vydání vzpomínek otce Josefa Šacha připravuje na letošní rok brněnské nakladatelství Cesta.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou