Jak dnes mluvit a mlčet o Bohu

Vydání: 2016/4 Češi dávají nemocným Indům naději, 19.1.2016, Autor: Tomáš Halík

Příloha: Perspektivy 4

Následující úvaha Mons. Tomáše Halíka zazněla na nedávném setkání žáků Josepha Ratzingera, současného emeritního papeže Benedikta XVI., v jeho sídle v Castel Gandolfu. Český teolog sem byl pozván jako host a svůj příspěvek přednesl v němčině (česky je publikován poprvé).


V „polední krizi“ jsme často konfrontováni s tím, co jsme kvůli jednostrannosti první půle života zanedbávali, nebo dokonce vytěsnili. Snímek Tomáš Vocelka (kostel sv. Václava v Kalku)

Nejprve se krátce zastavme u slova dnes. Na první pohled by se mohlo zdát, že dnes o Bohu nelze mluvit stejným způsobem jako včera nebo předevčírem. Bůh je sice stejný včera, dnes i na věky, ale náš jazyk – v nejširším slova smyslu – se v průběhu dějin mění. Samotné dějiny jsou jazykem a jazyk je dějinnou skutečností, naším domovem, naším světem; je utvářen a proměňován naší historickou a kulturní zkušeností. Jazyk je proud, řeka protékající dějinným světem, a také zde platí: Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Kdybychom chtěli o Bohu mluvit stejným jazykem jako naši předkové, říkali bychom něco jiného, než oni měli na mysli – na to upozornil už kardinál Newman a mnozí další.

Odpoledne života církve

Jistě nelze jinak, než se vracet k tomu, co o Bohu vypověděly předchozí generace – a především je třeba se vrátit k jazyku Písma. Tradice je proces ustavičného interpretování a reinterpretování. Má-li být ochránce tradice mystagogem, tj. průvodcem do říše pokladů víry, a nikoli výhružným dveřníkem před branou zákona z Kafkova románu Proces, musí být hermeneutem, tedy překladatelem a vykladačem. Odpovědný překladatel – který je vždy zároveň interpretem – se podobá moudrému učiteli z jednoho Ježíšova podobenství, který vytahuje na světlo věci staré i nové. Musí usilovat o to, aby srozumitelně tlumočil jazyk včerejška, z něhož překládá, ale zároveň aby byl pozorně přítomen ve světě těch, k nimž mluví. Musí zkoumat znamení doby – naší doby, našeho věku. Co tedy znamená ono dnes? V jaké době, v jakém věku „dnes“ žijeme? Kolik hodin ukazuje ciferník na pomyslné věži naší doby?

Stojíme dosud na prahu křesťanských dějin, jak tvrdili Teilhard de Chardin nebo kardinál Lustiger? Nebo leží křesťanství na smrtelné posteli, jak připadalo Voltairovi či autorům „nového ateismu“? Nabízím jinou odpověď: Křesťanství se v Evropě nachází v bodě polední únavy – siesty, chcete-li. „Nezemřelo, jen spí.“ V knize, kterou právě píši a která se bude jmenovat Odpoledne křesťanství, rozvíjím myšlenku, jíž se zabývám už léta. Je postavena na jedné metafoře, kterou použil zakladatel hlubinné psychologie Carl Gustav Jung při výkladu dynamiky lidského života.

Podle Junga se mládí a raná dospělost podobají dopoledni – úkolem této životní kapitoly je především vybudovat vnější struktury osobnosti, zvláště společenskou a pracovní pozici. Následuje „polední krize“ – čas únavy, kdy nás napadá démon acedie, pokušení rezignace, únavy, znechucení a omrzelosti. Dnes bychom to spíš nazvali depresí a syndromem vyhoření. Pro Junga ale znamená krize zároveň šanci.

V „polední krizi“ – která se může projevovat jako zdravotní problém, krize v zaměstnání či v manželství nebo také jako ztráta energie a zájmu o to, co nás dosud naplňovalo – jsme často konfrontováni s tím, co jsme kvůli jednostrannosti první půle života zanedbávali a upozadili, nebo dokonce vytěsnili. Tak může člověka, jenž byl například jednostranně introvertní, najednou překvapit silné tíhnutí k vnějškovosti a ke světským záležitostem nebo naopak u racionálního člověka se náhle probudí bouřlivá emocionalita. Podle Junga patří k velkým životním úkolům úsilí o sjednocení protikladů, o vnitřní integraci protipólů – člověk tak dozrává k Božímu obrazu, který je complexio oppositorum (souhrnem protikladů). Kdo prošel výhní polední krize, je připraven na odpoledne svého života.

Ano, člověk se může také s odpolednem svého života minout – tím, že stále jen oprašuje a zdokonaluje zmíněné vnější struktury: svou kariéru, majetek, fasádu vlastního domu. Opravdovým úkolem této životní fáze je ovšem zajet na hlubinu svého života. Potom ani smrt, konec našich dnů, nemusí být zoufalým pádem do noci nebytí, nýbrž oslavou nového počátku. Podle Junga je teprve odpoledne života pravým kairosem duchovního života, časem velkých náboženských témat.

Spása není napravo ani nalevo

Před několika lety mě při přemýšlení o Jungově pojetí životní dynamiky napadlo, jestli by tvůrčí užití této metafory nemohlo pomoci našemu chápání dějin křesťanství a zároveň lepšímu čtení „znamení doby“. Nebyla některá křesťanská staletí oním dopolednem? Podobně jako chápal Jung budování struktur, a tím nutného předpokladu zdravého vývoje člověka, mohli bychom takto pojímat stavění základů i nosných zdí našeho domu víry. Pak ovšem nastaly rozpad struktur a „polední únava“ víry – tedy to, co nazýváme výrazy sekularizace nebo „smrt Boha“, odkřesťanštění, odcírkevnění, ateizace a tak dále. Tyto otřesy, jimiž církev prošla a prochází v procesu modernity, můžeme brát jako poledne křesťanských dějin – jako čas krize, která je zároveň velkou šancí.

Když pozoruji sváry v církvi mezi „tradicionalisty“ a „progresisty“, nedokážu se ztotožnit ani s jednou stranou. Zbývá z toho jen smutný pocit, že oba postoje zůstávají vězet v „dopolední mentalitě“ a soustředí se buď směrem ven, nebo dovnitř. Jedni vidí záchranu křesťanství v nedotknutelnosti stávající podoby institucionálních struktur, druzí v jejich radikální proměně. Ano, nové víno patří do nových měchů, ale kdo pořád usiluje jen o nové měchy, může nakonec promarnit setkání s tím, kdo jako jediný vlévá nové víno. Spása se nenachází ani napravo, ani nalevo. Problém spočívá v tom, jak stále znovu a dál pronikat na hlubinu.

Pouhou reformou institucionálních církevních struktur se sotva dosáhne něčeho dobrého, měl-li by se tím přikrýt mnohem důležitější úkol – totiž duchovní prohloubení a na ně navazující oživení jazyka zvěstování a zároveň úsilí o takový jazyk, jímž bychom byli schopni vést dialog s duchovně hledajícími dnešní doby. Vedle duchovní péče v rámci našich církevních struktur a misie, které patří k trvalým závazkům církve, je zde ještě třetí úkol, který je pro budoucnost církve a světa důležitější
– doprovázení hledajících.

Papež František jednou řekl, že dnes nejde o to, nechat devětadevadesát ovcí na pastvě a vydat se hledat tu ztracenou, ale spíš o to, nechat tu jednu, která nám zůstala, na pastvě a jít hledat těch devětadevadesát ztracených. K hledajícím však nemůžeme přistupovat s postojem arogantního paternalismu, jako by byli „ztracenou ovcí“, kterou „srovnáme do latě“ a přimějeme k co nejrychlejšímu návratu do institucionální a intelektuální ohrady církve. Rozhovory s nimi a pozorné naslouchání jejich zkušenostem by nás měly inspirovat k rozšíření a prohloubení naší představy o vlastním „domu víry“.

Teolog pochybuje

Můžeme slyšet a číst, že v evropském kulturním prostoru ubývá věřících. Toto až do omrzení opakované tvrzení má ale platnost pouze tehdy, když pojem „věřící“ – a to neprávem – vztahujeme jen na lidi, kteří jsou „doma“ v tradičních formách náboženství. Poznamenejme na okraj: Klesá také počet „přesvědčených ateistů“. Roste ale počet hledajících, „lidí na cestě“. A není to právě Abrahám, „otec víry“, kdo se na Boží příkaz opakovaně vydal na cestu? Není tedy otcem víry, která se vydává na cestu, tedy víry na cestě?

Ve svých knihách se pouštím do dialogu víry s nevírou, dialogu, o němž tvrdím, že v něm nejde o boj dvou znepřátelených táborů, nýbrž že takový dialog probíhá u mnoha, opravdu mnoha lidí. Obracím se na člověka, jehož potkávám dnes a denně, na člověka, který je věřící a nevěřící zároveň, což znamená, že o něm nelze jen tak říci, že „nemá náboženský hudební sluch“, protože na své cestě víry naráží na okamžiky Božího mlčení a vnitřního suchopáru. Občas ztratí cestu a pak ji zase nalézá. Má nezodpovězené otázky a má za sebou okamžiky vzdoru. Obracím se na lidi, kteří jako onen muž v evangeliu musí několikrát zvolat: Věřím, Pane, pomoz mé nevíře! (Mk 9,24).

Teolog je „profesionální pochybovač“. I tehdy, je-li v upřímné a zanícené víře zcela ukotven v Bohu, je přece jeho povinností připojit se k zástupu hledajících v tom smyslu, že musí stále znovu zpochybňovat, jak svou víru prožívá, chápe a vyjadřuje. Postupně ve mně dozrálo přesvědčení, že Bůh k nám přistupuje spíš jako otázka než jako odpověď. Možná je ten, jehož označujeme slovem „Bůh“, přítomen nejvíc právě tehdy, kdy váháme s příliš rychlým vyslovením tohoto slova. Možná se cítí lépe v otevřeném prostoru otázek než v příliš těsném sevření našich odpovědí, našich definitivních tvrzení, našich definic a představ. Užívejme tedy jeho svaté jméno velmi obezřetně a opatrně!

Víra ve znamení kříže a zmrtvýchvstání

Velký otřes víry hned na prahu křesťanských dějin byl způsoben událostí, z níž později svatý Pavel učinil jádro svých kázání: Ježíšovou smrtí, Kristovým křížem.

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ S tímto výrokem na rtech podle Markova evangelia opouští Ježíš tento svět. Po dlouhém hledání se právě tento srdcervoucí výrok stává stále více úhelným kamenem mé víry a východiskem mého promýšlení víry, mé teologie. Tento zázračný testament může být jistě chápán jako výkřik z hlubin bezvýchodného zoufalství, jako přiznání definitivní porážky, jako zpochybnění vlastního života samotným Ježíšem, jako popření a odvolání celé jeho nauky o víře, lásce a naději. Zůstává zde, za temnou propastí tohoto výkřiku, vůbec prostor pro křesťanství? Nebo jinak: Není křesťanství, které se snad příliš lehkovážně usadilo nad tuto propastí, jež se skrývá za těmito slovy, aby ji vymazalo, vytěsnilo z paměti nebo nejraději zcela přeslechlo, příliš povrchní?

Ježíš tady cituje 22. žalm, který sice těmito srdceryvnými slovy začíná, končí však v pokojné oddanosti víry, jak lze číst v mnoha uklidňujících komentářích. Ale ani ty nemohou úplně smazat drama tohoto verše, který Ježíš vykřikl, když visel na kříži. Už Chesterton tato slova komentoval dnes často citovanou poznámkou, že ateista, kdyby si měl vymyslet náboženství, volil by asi křesťanství, neboť v něm se přece Bůh stal na chvíli ateistou.

Když Markovo evangelium vypráví o Ježíšově výkřiku na kříži, zjevně popisuje to, co apoštolské vyznání víry vyjadřuje větou: „Sestoupil do pekel.“ Ježíšův výkřik a věta: „Sestoupil do pekel,“ jsou dva různé výrazy skutečnosti, že se Ježíš natolik snížil k hříšníkům, že na sebe vzal dokonce „daň z hříchu“ – propastnou prázdnotu opuštěnosti, naprosté odloučenosti od Boha. Co jiného by mohlo znamenat slovo „peklo“? (…)

Ježíšova otázka (výkřik) na kříži může být položena pouze Bohu – a nejsme to my, kdo by na ni měl odpovědět, nýbrž Bůh sám. Můžeme se však ptát, jak na Synovu otázku reagoval Otec. Evangelium na to odpovídá šifrou. Je jí slovo, kterému apoštolové nerozuměli, když jim ho Ježíš naznačoval, a které je i pro nás, lidi dneška, velmi těžko srozumitelné, tedy „zmrtvýchvstání“. Před vážností tohoto ústředního pojmu křesťanského vyznání nesmíme utíkat ani do naivní představy pouhého znovuoživení mrtvého těla (zmrtvýchvstání není „reanimováním“ s následným návratem k pozemskému životu), ani k triviální symbolice (zmrtvýchvstání není jen mytologickým vyjádřením víry, že „Ježíšovy myšlenky žijí na věky“).

Si comprehendis, non est Deus – pokud o něčem myslíš, že tomu rozumíš, pak si buď jistý, že to není Bůh, píše svatý Augustin. To platí také a právě o zmrtvýchvstalém Kristu, o překvapení lásky. Jestliže myslíš, že už nemusíš dále hledat a objevovat, pak se s ním nesetkáš.

Přeložil Zdeněk Jančařík. Redakčně zkráceno.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 30 19. – 25. července 2016

Dotazník KT

celý článek


Vzhůru do Krakova! I na kolech

Tři, dva, jedna, start! Atmosféra na Hradčanském náměstí připomíná slavnou Tour de France. Minulou sobotu ráno vyjelo od Arcibiskupského paláce v Praze 130 cyklistů na…

celý článek


Výměna kněží se chystá dopředu

Poutě, prázdniny, dovolená, relaxace a volno. Právě tak prožívá většina populace letní měsíce. Co bychom si ale rozhodně rádi neplánovali, je stěhování.

celý článek


Koruna je široká jako její kořeny

Prázdniny jsou období, kdy se v rodinách zcela přirozeně pěstují mezigenerační vztahy. Děti pobývají u svých prarodičů a sdílejí čas volna společně.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay