Vydání: 2004/26 Moje první farnost, 31.10.2004

Příloha: Perspektivy

Nikomu nic podobného nepřejeme a následující příměr uvádíme pouze z didaktických důvodů. Představte si, že kýžený pocit plného zdraví vám znemožňuje trvalá bolest. Není to zub ani kuří oko. Je to v místě, které samo o sobě naznačuje, že může jít o vážnou věc. Takovým zdrojem bolesti je dnes Irák. I kdyby nám poměry v naší zemi dělaly jen a jen radost, nezastřely by zlověstnost mementa Blízkého a Středního východu. Co s Irákem, odkud může vést doutnák k náložím, jejichž exploze by ohrozila celou současnou civilizaci?
Vytypovali jsme si dva respondenty, jimž jsme položili tuto otázku. Jeden je katolík, má pověst konzervativce anglosaského typu a působí v instituci, která mu umožňuje hodně číst a přemýšlet. Je jím Roman Joch. - Druhý není katolík, zato platí za důsledného demokrata a napřemýšlel se věru dosti přímo na bolavých místech současného světa, která měl možnost ohledat osobně: Tomáš Pojar. Předem prozradíme, že pokud se jejich úhly pohledu nějak liší, na jejich poselství to není příliš znát.
ROMAN JOCH
Důvod pro svržení režimu Saddáma Husajna byl racionální. Především, svržení bývalé tyranie v Iráku bylo integrální součástí racionální strategie boje proti teroristům, která jediná má dlouhodobě naději na úspěch. Ta spočívá v zpravodajské likvidaci teroristických sítí samotných a zároveň ve vojensko-politické neutralizaci režimů, jež teroristy podporovaly. Islamistické teroristy nelze zastrašit - jsou ochotni umírat, aby přinesli smrt a zkázu tisícům nevinných civilistů. Kdyby měli chemické, biologické či atomové zbraně, bez váhání by je použili proti západním velkoměstům. Tyto lidi je nutné zatýkat, soudit a trestat. Ale to nestačí. Různí cyničtí vládcové na Blízkém východě - kteří ochotni zemřít nejsou, ale rádi posílají na smrt jiné - totiž teroristům v minulosti poskytovali na svém území podporu. Proto funkční cestou boje proti terorismu je snaha změnit smýšlení těchto vládců. Přesvědčit je, že pro ně samotné je velmi nebezpečné podporovat teroristy. A jak o tom lze tyto vládce přesvědčit? Tak, že ti nejvíce vinní budou vojensky svrženi a ti ostatní budou zastrašeni. A hlavně, nesmí se dopustit, aby nezodpovědní vládcové získali zbraně hromadného ničení, které by přímo anebo prostřednictvím teroristů mohli použít proti našim velkoměstům.
Udělali Američané v Iráku chyby? Samozřejmě! Především ty, jež souvisely s jejich snahou překotně zavést v Iráku demokracii. Rozlišujme dvě věci: svržení režimu Saddáma Husajna a úsilí zavést demokratickou formu vlády. To první bylo žádoucí a užitečné - jednak proto, že Saddám představoval hrozbu, a jednak proto, že jeho svržení zastrašilo nepřátelské režimy ostatní - jak ukazuje příklad Libye. Svržení Saddáma neutralizovalo minimálně dva protizápadní arabské režimy, které předtím teroristy podporovaly - režim irácký a libyjský. Proto důvodem pro svržení Saddáma byla bezpečnost západních zemí a jejich obyvatel.
Američané si však kromě realistického cíle bezpečnosti určili i cíl ambicióznější a idealistický: zavedení demokracie v arabském světě. Vlastní západní zájem - bezpečnost - však demokracii v Iráku nevyžaduje, spíše naopak: vyžaduje tam pevnou, stabilní vládu, tedy režim autoritativní. Vybudovat demokracii v arabském světě je krátkodobě nemožné. Jistě, existují příklady nastolení demokracie na troskách tyranií - např. Německo či Itálie po druhé světové válce (jenže tam demokracii před nacismem a fašismem měli) anebo i Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur či Japonsko ve východní Asii. Demokracii v těchto východoasijských kulturách však předcházela desetiletí pravicových autoritativních režimů. Ty nejdřív nastolily vládu zákona a ekonomickou svobodu, a demokracie přišla až poté. To je realistická cesta i pro arabský svět - nejdříve jedna či dvě generace vlády autoritativního režimu, který nastolí stabilitu, právní stát a umožní díky ekonomické svobodě a prosperitě vznik střední třídy - a potom, jednoho dne, ve svobodných volbách jí předá moc.
To ale Američané neudělali. Chtěli si získat mysli a srdce Iráčanů teď a hned. Proto postupovali mírně. Proto hned po osvobození Bagdádu nestříleli do davu rabujícího irácké muzeum. Proto tvrdě nepotrestali barbary ve Fallúdži, kteří zmasakrovali západní civilisty přivážející humanitární pomoc a zhanobili jejich mrtvoly. Proto z obav před neúměrnými ztrátami na straně iráckých civilistů vůbec do Fallúdže nepronikli. Proto nezatkli Muktadu bin Sadra. Je to jejich taktická chyba, byť z humánních pohnutek. Výsledkem však nyní je, že nejen prostí iráčtí civilisté, nýbrž i iráčtí gangsteři se bojí Američanů méně, než se předtím báli Saddáma. Může se tedy někdo divit, že si ze střílení na Američany udělali svůj nový národní sport?
Jinými slovy, prostí Iráčané - na rozdíl od zbytku Saddámových přívrženců a islamistických teroristů - neviní Američany z toho, že svrhli Saddáma. Za to jsou jim vděční. Viní je však z toho, že nenastolili právo a pořádek. Že nenastolili pevnou vládu. Že jim, prostým lidem, nezajistili fyzickou bezpečnost. Teroristé nechávají explodovat bomby - při nichž umírají Američané a Evropané. Ale především při nich umírají prostí iráčtí civilisté. Američané nenastolili vládu pevné ruky - to je jejich největší selhání v očích prostých Iráčanů.
Co s tím? Rozhodně ne po španělském vzoru překotně stahovat západní jednotky z Iráku. To by jen povzbudilo islámské extremisty a přiblížilo linii fronty o několik tisíc kilometrů blíže - doprostřed evropských měst. Naopak, západní vojenské jednotky v Iráku ponechat - v opevněných enklávách. Ale konečně už vybrat jednoho domorodého Iráčana a udělat ho šéfem státu - iráckou obdobou vládce, jakým byl Lee Kuan Yew v Singapuru - a dodat mu zbraně a podporu, aby v Iráku nastolil pořádek, stabilitu a vládu zákona. Ano, pořádek by nastolil způsobem na Západě nemyslitelným, ale svým smýšlením by to byl na místní poměry liberál. Jeho cílem by totiž byly - v patřičné době - svobodné a demokratické volby. Za pár desítek let.
Jako křesťané musíme iráckým občanům přát pouze to nejlepší a modlit se za jejich bezpečí a mír, jakož i za duše všech nevinných obětí Saddámovy tyranie, krátké války za jeho svržení i nynějších teroristických útoků. Zároveň jako křesťané musíme být v politice antiutopičtí. Musíme vědět, že žádná forma vlády není dokonalá a ani nikdy nebude. Že však primární funkcí státu je nastolit mír, bezpečnost, právo a pořádek. Iráku musíme přát vládu, která je toho prakticky a realisticky nejlépe schopna.
***
TOMÁŠ POJAR
Situace v Iráku je špatná i rok po svržení Saddáma Husajna. Počet mrtvých stoupá, bezpečnostní podmínky jsou neradostné a obnova země jde ztuha. Krvavá občanská válka naštěstí nevypukla, vyloučit ji ale rozhodně nelze. Na seriózní zhodnocení irácké invaze si však budeme muset ještě počkat. Problémů je na Blízkém východě tolik, že zlepšení stavu vyžaduje dlouhodobou strategii, nemalé finanční prostředky a soudržnost a trpělivost celého západního světa. Ekonomická, sociální, politická i bezpečnostní situace regionu se po léta zhoršuje a propast mezi arabskými zeměmi a zbytkem světa se i nadále prohlubuje. Výsledkem je posilování extremistů, jejichž cílem je svržení vlád, šíření chaosu a oslabení Západu.
Pouhá základní obnova Iráku, země zdecimované desetiletími krutovlády a krvavými konflikty, potrvá léta. Nikde není zároveň zaručeno, že se vše nakonec podaří a z Iráku se stane stabilní stát, který neválčí se svými sousedy, neterorizuje vlastní obyvatelstvo a nepodporuje terorismus mezinárodní. Nelze to však naštěstí ani vyloučit. Klíčem k úspěchu je zajištění bezpečnosti a předání moci samotným Iráčanům. Irácké vedení je zatím slabé, přesun odpovědnosti a rozumné vymezování se vůči Spojeným státům však není na škodu. Při dostatku vůle mezinárodního společenství a při troše štěstí může mít za deset let Irák neagresivní, stabilní vládu. Chce to ale výdrž a trpělivost. Stahování mezinárodních jednotek, španělských stejně jako těch našich, je proto krokem zásadně špatným. Evropské země by měly v zájmu sebezáchovy svoji přítomnost na Blízkém východě naopak výrazně posilovat.
Washington se v Iráku dopustil celé řady chyb. Americká administrativa příliš zmiňovala jako jediný cíl vojenského zásahu likvidaci zbraní hromadného ničení. Ten pak vystřídala rétorika o nutnosti okamžitého zavedení demokracie. Zbraně hromadného ničení však nikdy nebyly jediným důvodem k vojenské akci. Zdůrazňování nastolení demokracie zase vedlo k přehnaným očekáváním. Ustavení irácké demokracie je sice možné, neuskuteční se však v dohledné době. Situace opravdu není růžová a úspěchem by byla existence několika klíčových arabských demokracií v horizontu několika desetiletí. Mezi americká pochybení lze zařadit i velikost invazní armády. Ta byla dostatečná na převálcování republikánských gard, nedokázala ale udržet základní pořádek. Plánovači Pentagonu se navíc nepřipravili na totální kolaps státu. Rekonstrukci země tak nebylo o co opřít. Samotný problém obnovy proto nikdy nespočíval v nedostatku peněz, nýbrž v nemožnosti jejich efektivního využití.
Americké chyby je důležité analyzovat, stejně jako je správné poukazovat na přílišnou aroganci Pentagonu. Je třeba si ale uvědomit, že irácká válka nikdy pro Bílý dům nebyla izolovanou akcí, ale součástí širší strategie směřující k transformaci celé oblasti. Z bezpečnostního hlediska si Spojené státy oblast vyhodnotily jako nejrizikovější místo planety. Nelze jim proto vyčítat, že si uvědomily nutnost pokusit se vymanit Blízký východ z bludného kruhu násilí, chudoby a podpory terorismu. Nedělají to z lásky k tamějším obyvatelům, snaží se o to ze zcela pragmatických důvodů. Na tom ale není nic špatného. Američané se dopouštějí chyb, snaží se ale něco dělat. Evropa nedělá nic. V lepším případě se chová pasivně a pokrytecky, rozhodně nepřichází s žádnou alternativou. V horším případě si Evropané přejí americký neúspěch. A dělají pro něj, co mohou. To je však sebevražedná politika.
Husajnův pád otřásá Blízkým východem. Katastrofické scénáře hovoří o nezvratném prohloubení chaosu a posílení islámského extremismu. Faktem však je, že většina klíčových arabských režimů je dlouhodobě nefunkční, zkorumpovaná a ve své podstatě nestabilní. Demografické a sociální problémy exponenciálně narůstají a islámský radikalismus se zhoubně šířil dávno před iráckou válkou. Receptem na zvrácení neblahého trendu je všeobecný rozvoj celé oblasti, podpora umírněných režimů a tlak na uskutečňování postupných politických reforem. Jednoduchá řešení neexistují, stejně jako nic nevyřeší pouhé zorganizování voleb. Je třeba začít s celkovou liberalizací tamějšího prostoru. Demokracii sice nelze nastolit silou, silou však lze oslabit nejhrůznější režimy, vynutit si zásadní změny a vytvořit příležitost k uvolnění ekonomického i politického prostředí. Otřesy posledních let na nutnost tamějších reforem jasně poukázaly. I to lze již považovat za úspěch.
Na Balkáně, v Afghánistánu i v Iráku se znovu ukazuje, jak klíčová je pro stabilitu krizových oblastí transatlantická spolupráce. Evropa je z vojenského hlediska nepoužitelná, její tlak a hrozby jsou bezzubé. Dokud se do vojenských operací, prosazování sankcí nebo do diplomatických jednání nezapojí Spojené státy, nic se nestane. Evropané jsou diktátorům pro smích. Evropa může ale zároveň dodat americkým akcím chybějící legitimitu, může se spolupodílet na bezpečnostní stabilizaci jednotlivých oblastí a přispět k obnově zničených území. V ideálním případě se tak americká hrubá síla s evropskou měkkou silou zásadně doplňují. Američané Evropany v dnešním světě potřebují a to samé platí i obráceně. V souvislosti s Blízkým východem je však dobré si uvědomit, že na rozdíl od Američanů máme s celou oblastí společné hranice. Je nejvyšší čas začít něco dělat. Budeme-li po evropských kavárnách jen donekonečna omílat, že válka je špatná, mír dobrý a že si všichni zasloužíme všeobecný blahobyt, budeme se za chvíli divit.