Ignác z Loyoly – světec i dnes aktuální

Vydání: 2018/30 Richard Rohr: nezahořknout, 24.7.2018, Autor: Jan Regner

Příloha: Perspektivy 30

Poslední červencový den si v katolické liturgii připomínáme osobnost sv. Ignáce z Loyoly. O zakladateli Tovaryšstva Ježíšova a neúnavném bojovníku za šíření víry koluje mnoho smyšlenek, a snad i proto některé tento muž přitahuje, jiné odpuzuje.


Sv. Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, ve vyobrazení malíře Petera Paula Rubense. Repro KT


Není tu místo k tomu, abychom rozptylovali tyto mýty. Pokusíme se spíš najít odpověď na otázku, zda je tento baskický mystik pouze výraznou postavou v učebnicích církevních dějin, nebo zda ho můžeme pokládat za osobnost, která může promluvit i k dnešnímu člověku a do současné doby.

Cenný plod za vysokou cenu

K nejdůležitějším Ignácovým odkazům patří pravidla duchovního rozlišování. Papež František, který věrně žije spiritualitu světce z Loyoly, často mluví o důležitosti tohoto umění. Podle jeho slov je třeba vždy vnímat a správně rozeznávat, co se děje v našem srdci a co se nás nejvíc dotýká. „Je to duch Boží, který mne vede, abych sloužil druhým, anebo duch světa, který krouží kolem mne, mojí uzavřenosti a mého sobectví,“ ptá se papež-jezuita.

Schopnost duchovního rozlišování je umění, které vede k dobré volbě. Ignác tento cenný plod získal za vysokou cenu. První krůčky na této cestě učinil během dlouhé rekonvalescence na hradě Loyola po těžkém zranění, které utržil při obraně Pamplony před francouzským vojskem. On, který se tehdy rozhodně nemohl chlubit čistým trestním rejstříkem, vášnivý milovník rytířských románů byl z nudy přinucen číst jediné, co na rodném hradě bylo k mání – čtyřsvazkový Život Kristův od Rudolfa ze Saxonu a Legendu aureu Jakuba de Voragine. Udělal přitom velký objev. Když snil o způsobech, jak si získat přízeň jisté vysoce postavené dámy, cítil sice krátkodobé potěšení, ale jeho nitro pak bylo vyprázdněné a skleslé. Když ovšem četl o životě svatých a uvažoval o tom, že by i on mohl jednat podobně, jeho srdce plálo a radost v něm zůstávala i posléze.

Tehdy se vydal na pouť do Svaté země, a jak vypráví s jistou mírou ironie ve své autobiografii, hned na začátku této cesty udělal další důležitý poznatek v duchovním rozlišování. Během putování se setkal s Maurem, s nímž se rozcházel v pohledu na Marii, Kristovu Matku. To Ignáce popudilo a jako horlivý konvertita uvažoval, zda by si to s ním neměl vyřídit jako „chlap s chlapem“. A zatímco o tom přemítal, nebyl si jist, jak by se měl v dané situaci zachovat. Na rozcestí tedy povolil uzdu své mule s tím, že pokud se ona vydá po stezce, po níž cestoval onen muž, bude to Boží výzva k tomu, aby ho dostihl a ztrestal za rouhání. Naštěstí – pro Maura i pro horkokrevného poutníka – si mula vybrala jinou cestu. Ignác si záhy uvědomil, jak malicherné bylo toto jeho jednání. Během dlouhého čekání na loď do Svaté země, kdy se uchýlil do poustevny v Manrese, prožíval velké duchovní útěchy a neútěchy. Právě v této laboratoři ducha byl Ignác proměněn a stal se skutečným mystikem. Vypozoroval přitom, že v něm působí jak Boží duch, tak i „nepřítel lidské přirozenosti“. Pochopil, že ten, který usiluje o růst v dobrém, je na této cestě Božím duchem povzbuzován, ale „nepřítelem lidské přirozenosti“ pokoušen a odrazován.

Ve svých pravidlech duchovního rozlišování (lat. discretio spirituum) pak Ignác své postřehy zachytil a nabídl tak praktický nástroj pro všechny, kdo v duchovním boji hledají orientaci. Zároveň se tato pravidla stala důležitou pomůckou pro správnou volbu životního povolání. Ignác však upozorňuje, že rozhodování musí předcházet čistý úmysl. Jen vnitřně svobodný člověk může učinit dobrou volbu a pouze čiré lidské nitro je schopné uslyšet Hospodinovo volání.

Nacházet Boha ve všem

Důležitým světcovým odkazem je také umění hledat a nacházet Boha ve všem. Tomu Ignác učil své společníky a později i všechny, kteří si tuto spiritualitu zvolili. Pro něj neexistovala často proklamovaná demarkační linie mezi profánním a sakrálním. Jak nám ukazuje svojí „mystikou všednosti“, vše křičí Boží přítomností. Stvoření, dějiny Božího lidu i osobní příběh každého z nás – všude se můžeme setkat s Pánem našich životů.

K této spirituální virtuozitě světec vede především ve své Kontemplaci k nabytí lásky (uzavírající Ignácova Duchovní cvičení). Ta však zjevně není jen nějakým jednorázovým aktem, ale spíše novým životním postojem, mostem mezi obdobím duchovních cvičení v ústraní a obyčejným všedním životem.

P. JAN REGNER, SJ. Autor je jezuitský kněz a teolog, působí v Akademické farnosti Olomouc

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 51-52 18. – 31. prosince 2018

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

celý článek


Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

celý článek


Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

celý článek


Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay