Hospodin dokáže vytěžit dobro i ze zla

Vydání: 2013/2 Turisté odmítali, farníci přispívali, 9.1.2013, Autor: Karel Skalický

Příloha: Perspektivy

Když se rodící ekumenické hnutí Faith and Order obrátilo na katolíky s pozváním ke spolupráci, Svatý stolec toto pozvání odmítl a zdůvodnil to 26. 1. 1928 encyklikou Mortalium animos. Pius XI. tam mimo jiné píše: „Je jasné, že Svatý stolec (…) se nemůže žádným způsobem účastnit těchto konferencí. Z týchž důvodů se nemohou katolíci zúčastňovat takových podniků a podporovat je. Kdyby to činili, uznávali by falešné křesťanské náboženství, zcela odlišné od jedné Církve Ježíše Krista. Což můžeme strpět, aby se Pravda, a to Pravda Bohem zjevená, stala předmětem vyjednávání? To by bylo počínání svrchovaně hříšné.“

Ahle, po čtyřiadvaceti letech schvaluje Druhý vatikánský koncil 21. 11. 1964 dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, v němž tvrdí, že „Pán věků, který moudře a trpělivě vůči nám hříšníkům uskutečňuje záměr své milosti, začal v poslední době ve větší míře vzbuzovat v křesťanech navzájem odloučených upřímnou lítost a touhu po jednotě. Tato milost zapůsobila všude na mnohé lidi; také mezi našimi odloučenými bratry vzniklo působením milosti Ducha Svatého den ode dne sílící hnutí za obnovení jednoty všech křesťanů. Tohoto hnutí za jednotu, které se nazývá ekumenickým, se účastní ti, kteří vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a spasitele nejen jako jednotlivci každý zvlášť, nýbrž také ve společenstvích, ve kterých uslyšeli evangelium a které označují jako církev svou i Boží“ (UR 1). Jak patrno, je to obrat o sto osmdesát stupňů.

Danost a cíl

Vytyčme protiklady. Encyklika považuje jednotu církve především za danost. Koncil ji považuje též za cíl. Encyklika nepovažuje obnovení jednoty za úkol katolické církve, neboť je jejím ztělesněním. Koncil ji za úkol katolické církve považuje. Encyklika vidí obnovení jednoty v návratu odštěpených církví do lůna původní jednoty katolické církve – pojetí zvané unionismus. Koncil požaduje společné úsilí všech církví o stále lepší uskutečňování této jednoty – čili pojetí zvané ekumenismus. Encyklika dává vinu za církevní rozkoly těm druhým. Koncil přiznává vinu též církvi katolické. Encyklika vychází z Bellarminovy protireformační definice církve jako viditelné společenské instituce, jejíž jednota je dána poslušností vůči nejvyšší církevní autoritě. Koncil vychází z mysterijního pojetí církve, jejíž jednota je dána jednotou „tajemného těla Kristova“; jednotou sice svrchovaně reálnou, avšak neviditelnou, a proto se dožadující svého stále plnějšího viditelného vyjádření.

Koncil pak navíc dodá, že Kristus volá katolickou církev ke stále větší věrnosti jejímu povolání a k „neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou“ (UR 6). Proto „opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení“ (UR 7). Nestačí jen čekat, až se odloučení bratři vrátí do lůna viditelné katolické církve, ale je třeba činit k nim i první kroky a zároveň uvažovat o tom, „co je třeba obnovit a udělat ve vlastní katolické rodině“ (UR 4). Tolik koncil.

Dialog je povinností

Jak šla věc ekumenismu dál, když pominula povznesená koncilní nálada a začal všední církevní provoz? Silným popudem byla encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint. Její přínos spočívá v důrazu na postoj dialogu nejprve jako jedné základní dimenze lidské přirozenosti a pak jako hlavního prostředku v ekumenickém úsilí o jednotu. Papež vychází ze skutečnosti, že „dialog je na cestě k naplnění člověka jako jedince i každého lidského společenství povinností“ (č. 28) a pak zdůrazňuje, že „je třeba přejít od antagonistické a konfliktní pozice na takovou úroveň, kde se jednotlivé strany vzájemně uznávají jako partneři. Od počátku dialogu musí každá strana u svého protějšku předpokládat vůli po smíru a po sjednocení v pravdě“ (č. 28). Největší ekumenický počin této encykliky však tkví v tom, že papež v ní – tak říkajíc – „přichází se svou vlastní kůží na trh“. To sice učinil už dříve v homilii, kterou proslovil u příležitosti setkání s ekumenickým patriarchou Dimitrijem I. (6. 12. 1987).

Nyní to však opakuje, čímž dává své výzvě ještě větší váhu i naléhavost: „Jako římský biskup jsem si plně vědom, (…) že Kristus touží po plném a viditelném společenství všech těchto komunit, v nichž díky Boží věrnosti přebývá jeho Duch. Jsem přesvědčen o tom, že mám v této oblasti zvláštní zodpovědnost spočívající především v uznávání ekumenických snah většiny křesťanských společenství a v pozornosti vůči požadavku, abych nalezl způsob, jak vykonávat primát… Bez ustání se modlím k Duchu Svatému, aby nad námi zazářilo jeho světlo a osvítilo všechny pastýře a teology našich církví, abychom mohli – samozřejmě společně – hledat formy, v nichž by se tato služba stala službou lásky uznávanou všemi zúčastněnými. To je bezbřehý úkol, který nesmíme odmítnout a který nesmím uskutečňovat sám. Nebylo by možné, aby reálné, i když nedokonalé společenství, které mezi námi existuje, přesvědčilo církevní představitele a jejich teology, aby se se mnou spojili v trpělivém a bratrském dialogu na toto téma?“ (č. 95–96). Tato výzva se zatím dočkala jen několika zajímavých studií bez ekumenického ohlasu.

Proč rozdělení a nepřátelství?

Je však ještě další pozoruhodné prohlášení Jana Pavla II. v jeho knize Překročit práh naděje. V ní klade Vittorio Messori papežovi otázku: „Proč Duch Svatý dopouští tolik a tak hlubokých rozdělení a nepřátelství mezi lidmi, kteří o sobě prohlašují, že věří témuž evangeliu a že jsou učedníky téhož Krista?“ A papež odpovídá: „Ano, je to tak: proč Duch Svatý všechna rozdělení dopustil? Jejich dějinné příčiny a mechanismy obecně vzato známe. Právem si však klademe otázku, zda k nim nevedly také naddějinné motivace. Na tuto otázku můžeme odpovědět dvěma způsoby. Zápornější odpověď vidí v rozdělení hořký plod hříchů, kterých se křesťané dopustili. Ta druhá, kladnější, vychází z důvěry v toho, který dokáže vytěžit dobro i ze zla, z lidských slabostí: nebylo by tedy možné, že i rozdělení jsou určitou cestou, která církev vedla a vede k objevování ohromného bohatství Kristova evangelia a vykoupení, které nám Kristus přinesl? Možná by tyto poklady jinak nemohly vyjít na světlo.“

Cesta k bohatství evangelia

Odpověď k zamyšlení! Nemluví tak podobně i apoštol Pavel (viz 1 Kor 11,19), když říká, že je zapotřebí, aby byly rozkoly? Jan Pavel II. tu ovšem přechází – jako už dobře známé – dějinné příčiny a mechanismy, jež vedly k rozdělení křesťanstva, a předkládá k uvážení vedle té zápornější odpovědi tu kladnější, podle níž ta „rozdělení jsou určitou cestou, která církev vedla a vede k objevování ohromného bohatství Kristova evangelia“.

Tu se však vnucuje otázka: Je myslitelné, aby ta pravá, hluboká jednota církve, za kterou se Kristus modlil a kterou ustavuje svým zmrtvýchvstalým, oslaveným bytím, překážela plnějšímu projevení evangelia? A odpověď, která se nabízí, zní: Tato neviditelná mysterijní jednota církve rozhodně ne. Ta viditelná však ano. Neboť ta, jakmile začala na sebe brát podobu nepravé, vnějškově zákonické a mocensky vynucované jednoty, musela nutně vyvolat, k čemu posléze došlo: protestantskou revoluci. Naddějinná stránka papežovy otázky se tak opět vrací do dějin a odkazuje na
vrcholného viditelného představitele této jednoty – na papeže.

Proto asi Jan Pavel II. vhazuje do ekumenického dialogu papežskou funkci, jejímž je nositelem a jež ho začleňuje do dlouhé řady jeho předchůdců a nástupců.

Vyrážení klínu klínem

Nahlédněme proto na papežskou funkci v její historické perspektivě. V ní však okamžitě bije do očí skutečnost dvaatřiceti vzdoropapežů (uváděných v Annuario Pontificio), což svědčí o tom, že i samo vrcholné zastřešení viditelné jednoty církve se štěpilo. První rozkol v papežské funkci se udál ve třetím století (sv. Kalistus † 222 – sv. Hyppolit † 235 ve vyhnanství), poslední v 15. století (Evžen IV. † 1447 a Felix V. † 1449). Fenomén vzdoropapežů vyskytující se v dějinách od 3. do 15. století je rozložen do dvanácti století, takže na každé z nich připadá dva a půl vzdoropapeže. K tomu třeba ještě přičíst dlouhé sedisvakance, dvě dvouroční (1241 až 1243; 1292 až 1294) a několik mnohaměsíčních, které jsou jakousi latentní formou papežského rozkolu, když voliči nejsou s to se sjednotit na jednom kandidátovi. Uvažme navíc, že každé papežské schizma mělo určité časové trvání, někdy i letité; to předposlední trvalo bezmála čtyřicet let (1378 až 1416), a poslední schizma vzdoropapeže Felixe V. (1439 až 1449) bylo navíc spojeno ještě s vážnějším rozkolem mezi papežem a koncilem.

Uvážíme-li tudíž tuto nejednotu církve na nejvyšší úrovni, nejednotu způsobovanou rozličnými příčinami, která však ve stoletích čtrnáctém a patnáctém nabývala stále obludnějších rozměrů, klade se otázka: Čím to, že s výbuchem protestantského církevního rozkolu končí rozkoly papežské? Nebylo „zásluhou“ protestantské revoluce, že konečně ustaly rozkoly papežské a že se konečně mohl sejít opravdu reformní koncil Tridentský? Z naddějinného hlediska Jana Pavla II. se proto můžeme ptát, zda si tu Duch Svatý neposloužil metodou „vyrážení klínu klínem“.

K čemu jsou tedy dobré rozkoly?

A na otázku, zda to vedlo též k „objevování ohromného bohatství Kristova evangelia“, Jan Pavel II. odpovídá kladně. Neříká však v čem. Dovolím si to naznačit: v hlubším poznání Bible, v teologii všeobecného kněžství věřících, v teologii ospravedlnění a nakonec v samotných koncilních konstitucích o církvi Lumen gentium a o zjevení a tradici Dei verbum, neboť bez přispění tohoto rozkolu by neříkaly, co říkají. Ostatně, máme ještě pár let času k promyšlení pozitivního přínosu reformace, abychom její půltisícileté narozeniny v roce 2017 slavili tak, jak si to zasluhuje.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay