Vydání: 2007/23 Když rodiče mluví dětem do života, 5.6.2007

Příloha: Perspektivy

Dvojjazyčným řecko-českým vydáním druhé a třetí knihy Stromat Klementa Alexandrijského (asi 150–215 po Kr.) navazuje nakladatelství Oikúmené na první svazek z roku 2004, ve kterém Klement představuje řeckou filozofii jako propedeutiku ke křesťanské gnosi. Druhá kniha se orientuje na problematiku epistemologie křesťanské víry v konfrontaci s antickými gnoseologickými teoriemi. Na rozdíl od Platóna, oddělujícího vědecké poznání jako nadčasové od víry, jež může být i klamná, a tudíž ne nadčasová, formuluje Klement podstatu křesťanské víry na základě Aristotelovy koncepce jako vědecký sylogismus, vymezující se proti rétoricky chápanému sylogismu dialektickému. To mu umožňuje uchopit fenomén víry jako ve své podstatě racionální akt. Součástí gnosticky pojaté víry je naděje, lítost a bázeň před Bohem, která jako součást psychologického a spirituálního obratu zakládá primární racionální souhlas křesťana s výroky Božího logu – souhlas s bytím Boha, které je evidentní a nikoli domnělé (dóxa). Zatímco řecká filozofie interpretovala bázeň jako iracionální pohyb duše, protikladný k ideálu apatického bytí, Klement ji chápe jako racionální hnutí ducha, projevující lásku k Bohu: „Kdo se bojí, aby nebyl potrestán, bojí se z lásky k sobě, kdo se ale bojí, aby neurazil otce, ten má rád otce.“ Bázeň tak tvoří prvotní impuls k obrácení člověka, racionální sílu konstituující řád tam, „kde nelze uplatnit sílu rozumu“. Dodejme, že tímto výkladem Klement navazuje na teorii Filóna Alexandrijského, interpretujícího pojem strachu na základě etymologické analýzy řeckého despótés jako pouto, udržující univerzum v jednotě.
Je-li počátkem rozvíjení racionální gnose (logiké gnósis) víra spojená s bázní, pak završením gnostického výstupu je princip lásky. Člověk se tak přestává bát Boha, ale bojí se odpadnutí od Boha, který se – dle Filónovy interpretace – proměňuje ze starozákonního vládce (despótés) v otce. Konání v souladu s řádem univerza přestává být tedy podmíněno strachem a je dále vedeno láskou, jež je podmínkou poznání božského, to jest stavu, ve kterém se lidská bytost stává – vzhledem k rozdílu mezi lidskou a božskou podstatou – „adoptivním Božím synem“. Klement samozřejmě zachovává distinkci mezi božským bytím nepodmíněným a lidským bytím podmíněným, ale současně nalézá rovinu, na které se filozof může připodobnit Bohu: vůli, která je totožná s božským logem jako projevem vztahu mezi Otcem a Synem. Kontemplace tohoto vztahu umožňuje jeho nápodobu a spolu s gnostickým nazřením i poznání toho, „co je Bohu milé“. V souladu s koncepcí vůle jako základní dynamické tvořivé síly klade Klement velký důraz na možnost svobodné volby člověka a odmítá teorii přirozenosti, respektive danosti věcí, která by apriorně determinovala lidskou bytost. Vůle člověka v sobě skrývá kreativní sílu, podobnou té, kterou Bůh tvořil svět a filozofická láska k moudrosti se proměňuje ve vůli k moudrosti. Obrácení a poznání je tedy plně v moci člověka; projevem opožděného poznání je lítost, včasné poznání pak směřuje k životu bez hříchu. Možnost spásy je tedy vztažena na celý svět a Klement tak dospívá k jakémusi křesťansko-filozofickému pre-humanismu.
Ve třetí knize se Klement soustředí na problematiku manželského svazku, erotiku a tělesnost. Kritikou sexuální zhýralosti karpokratovské hereze, která vycházela z Epifanovy monadické gnose, i kritikou Markiónova asketismu, legitimizuje Klement sexualitu jako přitakání tělu Bohem stvořenému – ovšem za předpokladu, že tělesné vášně jsou součástí hlubokého milostného citu a nikoli jen prostředkem k fyzickému ukojení. Že Klement odmítá sexuální poživačnost je logické, zajímavé jsou však argumenty, kterými polemizuje s asketismem Markiónovy školy: pohrdání tělem a tělesností implikuje pohrdání Bohem – nelze odmítat tělo jako nečistou hmotu, neboť i ono je tvůrčím projevem Boha. Jinými slovy: absolutní odmítnutí hmotného světa je v důsledku i odmítnutím Boha, který je jeho stvořitelem...
Dílo Klementa Alexandrijského je příkladem systematické snahy začlenit křesťanskou víru do systému řecké filozofie jako její vyvrcholení. Eklekticismus, který je logickým důsledkem takového kroku, je však přes neskutečné množství zpracovaných filozofických konceptů, hypotéz a směrů, konfrontovaných jak s církevní naukou, tak i s křesťanskými herezemi, eklekticismem plodným, inspirativním a dokládajícím nejen Klementovo vysoké vzdělání, ale především sílu jeho filozofického myšlení. A je také dokladem ohromného intelektuálního kvasu jedinečné doby pozdně antické Alexandrie. Pozornost si zaslouží i Klementův styl, který není zatížen rétorickým balastem, nýbrž si udržuje příjemně čtivý charakter, u textů tohoto typu spíše ojedinělý – v souvislosti s tímto pak také nelze neocenit překladatelskou práci Veroniky Černuškové a Jany Plátové.
Klementovu textu předchází rozsáhlá a velmi podrobná studie z pera Miroslava Šediny, který se podepsal již pod úvod prvního svazku. Šedinova studie nabízí složitý exkurz do systémů řecké filozofie a vzhledem ke svému rozsahu i obsáhlosti zpracovaných témat by mohla být i samostatně vydanou prací. V kontextu Klementových Stromat však tvoří velmi erudovaný a vyčerpávající úvod, otevírající cestu nejen do filozofických témat bezprostředně souvisejících s teoriemi Klementovými, ale do řecké filozofie jako takové. Je-li Klementův text dílem, ke kterému je nutné a dobré se vracet, pak totéž můžeme prohlásit i o Šedinově studii. Nezbývá, než se těšit na následující svazek Klementových Stromat, podobně jako na další tituly z edice Raně křesťanské tradice.
Tomáš Vučka
Klement Alexandrijský: Stromata II–III, Oikúmené, Praha 2006