3. 6. 2005
|Odhalení sochy Edvarda Beneše před budovou ministerstva zahraničí na Loretánském náměstí odstartovalo další vlnu diskusí nejen o osobě našeho druhého prezidenta, ale i o našich poválečných dějinách vůbec. Navíc ve stejné době probíhalo v Augsburgu tradiční svatodušní setkání sudetských Němců, na němž promluvil bavorský premiér Stoiber, který stejně tradičně rozbouřil emoce českých politiků. Do ostrého sporu se sudetoněmeckými organizacemi se nyní dostal i kancléř Schröder. Všechny tyto debaty jen potvrzují častou zkušenost s dějinnými osobnostmi, které po čase přestanou veřejnost zajímat jako reálné bytosti, ale stávají se mýtem, do něhož se promítají nejrůznější představy a zájmy. Polemiky jsou pak bohužel velmi často zaujaté a jednostranné. Těžko lze například akceptovat tezi, vyslovenou předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndem Posseltem, která klade do jedné roviny Beneše i Stalina. Stejně tak na české straně je mnohdy toto téma účelově využíváno spíše k politické propagandě než k věcné diskusi. Výsledkem je pak oboustranné setrvání na pozicích národních stereotypů, jež jsme si jeden o druhém po staletí vytvářeli. Česko-německé vztahy jsou tak často redukovány pouze na sporné a bolestivé body. Cestou k léčení vzájemných traumat je nepochybně snaha pochopit odlišnost našich historických zkušeností, která otevírá možnost překonat nahromaděné bariéry. A velký kus pro vytváření pozitivnějších obrazů našeho souseda vykonaly zejména křesťanské církve v českých zemích i v Německu (naposledy byl tento podíl připomenut na zmíněném Sudetoněmeckém dnu - cenou pro biskupa Josefa Koukla). Je třeba také zmínit, že z církevního prostředí v Československu zazněla již těsně po válce výzva k opuštění principu kolektivní viny a naproti tomu sudetoněmečtí katolíci, zejména z Ackermann-Gemeinde, dlouhá léta soustavně přispívali k procesu česko-německého smíření.
šeb
Vydání: 2005/22 Rozvod, 3.6.2005, Autor:
Příloha: Perspektivy
***