Finanční krize - co se vlastně stalo?

Vydání: 2009/36 Prvňáčci, 3.9.2009

Příloha: Perspektivy

Banky jsou ústřední institucí každého trhu. Jsou tu proto, aby se dal řešit časový nesoulad mezi příjmy a výdaji domácností, ale zejména podniků – pekař může začít péci chléb, aniž musí čekat, až mu přijdou peníze za chléb, který upekl a prodal minulý měsíc nebo až si vydělá na mouku a topení nebo na mzdy pro své zaměstnance. Na to si vypůjčí od banky. Úvěr je tedy sám o sobě velmi užitečná a nepostradatelná součást hospodářského života každé země.

Úvěr však nemá sloužit k tomu, aby člověk dlouhodobě žil na dluh, nad poměry. To je nejen nemravné, ale také dlouhodobě neudržitelné. Vídeňský kardinál Christoph Schönborn označil za jednu z příčin světové finanční krize nerespektování Desatera, bezuzdnou dychtivost po majetku a neodpovědnost. Současná světová finanční krize je vskutku důsledkem porušování základních hodnot svobodné společnosti, kdy každý má nést odpovědnost za své činy a dodržovat pravidla správného chování, tj. svým jednáním nepoškozovat majetek, životy, zdraví a pověst bližních. Tyto normy byly zejména ze strany amerických bank hrubě porušeny. Selhala stará ctnost – spořivost a všestranná střídmost. Lidé, nejen v USA, si zvykli žít na dluh, nad své poměry. To samozřejmě nelze do nekonečna. Na splacení dluhů vždycky dojde, musí dojít a je dobře, že dojde. Věřitelé nemají, nemohou mít a není důvod, aby měli nekonečnou trpělivost. Navíc začaly vlády lidem svou politikou soustavně umožňovat, aby přehazovali důsledky svého neodpovědného chování ve všech sférách života na někoho jiného.

Rizika bankovního podnikání

Lidé se naučili spoléhat na to, že když dojde na placení, zaplatí to za ně stát z daní, které vybral od jejich bližních. Ekonomové to nazývají morální hazard. Když se rozšíří v celé společnosti jako norma, začne být zle. Současná finanční krize je vskutku gigantickým morálním hazardem. Zejména americké banky se spoléhaly na to, že jsou „too big to fall“ (příliš velké, aby padly), že je vláda nakonec vždycky bude muset pomocí různých záchranných balíčků podržet. A tak lehkomyslně poskytovaly hypotéky i lidem, u nichž jim muselo být jasné, že je nikdy nesplatí. Měly z toho krátkodobý zisk, šéfové si namazali kapsy. Když navíc Clintonova administrativa politicky i legislativně měla americké banky k tomu, aby byly „sociální“, tj. aby nehleděly tak přísně na to, zda chudí dlužníci své hypoteční úvěry na bydlení skutečně splatí, dílo zkázy bylo dokonáno. Nemoc amerických bank se pak jako infekce pomocí sekuritizace jejich bezcenných aktiv rozšířila do celého světa. Jistě, islandské a jiné evropské banky ty bezcenné cenné papíry nemusely kupovat. Mohly se pořádně podívat, čím jsou kryté. Musely by zjistit, že kryté nejsou, že nakoupily kouř. Ale nepodívaly se, slepě věřily velkým jménům jejich emitentů. Stejně slepě jako mnozí v USA uvěřili Bernardu Madoffovi. V činnosti bank jsou obsažena rizika neoddělitelná od samotné podstaty bankovního podnikání. Banka jako každý jiný podnik vydělává svým majitelům. Těmi jsou obvykle její akcionáři nebo také nějaká rodina nebo jiné osoby, jež banku vlastní. Vydělává pro ně tím, že půjčuje peníze. Tyto peníze jsou však jen z menší části její vlastní, tj. peníze majitelů banky nebo jejích akcionářů; z větší části jsou to peníze, které si banka sama od někoho vypůjčila. Každá banka tedy má pro své podnikání vlastní a cizí kapitál, obvykle v poměru 8 ku 92 procentům. Poslední číslo dobře ukazuje, jak velké je riziko, že banka prohospodaří peníze, které nejsou její. V klidných dobách vkladatelé nechávají své peníze v bance ležet, a dávají jí tak příležitost, aby s nimi podnikala, tj. někomu je půjčovala. Banka ze zkušenosti ví, jaké procento vkladů u ní zůstává ležet, a kolik tedy může bez obav půjčit dál. Velké riziko bankovního podnikání spočívá v tom, že manažeři banky půjčí víc, než kolik si banka může dovolit, ať už proto, že špatně odhadli procento vkladů, které u ní zůstávají ležet, častěji však proto, že chtějí nadprůměrně vydělávat pro majitele i pro sebe a vítězit nad konkurencí. Tak se bance stane, že není v každém okamžiku schopna vyhovět vkladatelům, kteří si své peníze přejí vybrat, protože je už někomu půjčila. To by byla pro každou banku katastrofa, kdyby tu nebyla centrální banka jako banka poslední záchrany, od níž si obchodní banky v takových potížích mohou půjčit. Obrácené riziko však existuje také, manažeři banky mohou být opatrnější než konkurence a půjčovat méně, než kolik by mohli, a musí se pak obávat hněvu svých majitelů nebo akcionářů, kteří jim vyčtou nízký zisk a budou chtít nahradit je lepšími manažery. Další riziko bankovního podnikání spočívá v tom, že banka sice půjčí přesně to procento vkladů, jaké odpovídá její zkušenosti, že u ní zůstává ležet, ale půjčí peníze někomu, kdo není schopen úvěr splatit. Část peněz, které si sama vypůjčila, takto vyhodí oknem. V její bilanci je náhle „díra“ v podobě nedobytných pohledávek, tj. bezcenných aktiv, jež nelze zpeněžit, aby bylo možné vyhovět žádostem deponentů o výplatu jejich vkladů. Rozšíří se pověst, že banka není schopná vyplácet vklady, a vznikne panika – „run“ na banku. Panika pak může zasáhnout i absolutně zdravé banky.

Tři obranné mechanismy

V průběhu dějin bankovního podnikání se proti uvedeným rizikům vyvinuly obranné mechanismy. Prvním z nich a daleko nejdůležitějším je sebekázeň, sebekontrola bankéřů. Bankéř sám má a měl by mít vyvinuty silné morální zábrany, které drží na uzdě jeho chuť nadmíru vydělávat půjčováním peněz, neboť ví, co by se stalo, kdyby nebyl schopen vyplácet vklady. Dobrý bankéř odjakživa cítil morální odpovědnost k deponentům a tato obezřetnost se léty stala ctností jeho řemesla. Na uzdě ho drží jeho svědomí, tj. přesně táž zábrana, jež umožňuje veškerý život ve společnosti. Umožňuje ho tím, že se respektují alespoň ty nejdůležitější zákazy vyjmenované v Desateru. Druhým obranným mechanismem je seberegulace komunity bankéřů. Bankéři jako profese dbají, aby každý její člen dodržoval zásady obezřetnosti, poněvadž vědí, že neopatrné, riziku příliš nakloněné chování kteréhokoli z nich poškozuje pověst všech, a tudíž i prosperitu všech. Zvyklosti seberegulace komunity bankéřů, tato morálka bankovního řemesla, stejně jako celé jeho názvosloví, pocházejí ze severní Itálie. Bankéři tam mívali na tržištích své lavice – banky. Když se ukázalo, že některý z nich není schopen vyplatit vkladateli jeho peníze, demonstrativně až teatrálně mu jeho lavici před zraky celého tržiště rozbili, aby všichni viděli, že ho ze své komunity vylučují. Banco rotto, bankrot, znamená rozbitá lavice. Třetím a historicky nejmladším obranným mechanismem je kontrola bankovního podnikání ze strany autorit státu. Ten má hlídat, aby banky neriskovaly s vypůjčenými penězi nad únosnou míru, aby měly dostatek vlastního kapitálu. Obecně je úkolem státu vynucovat pravidla správného chování. Lidé jsou hříšní, a tak musejí být ke správnému chování donuceni, selže-li jejich morálka.

Kontrola ze strany státu

Dozor státu však může být úspěšný jedině za předpokladu, že bude fungovat zejména to první patro, morálka jednotlivců, protože státní moc může uhlídat jen ty nejhrubější prohřešky, a ještě ne všechny. Pokud se tento předpoklad nesplní, systém nebude fungovat a zhroutí se. Základem všeho je ohleduplnost vůči bližnímu. A právě této ohleduplnosti bylo v poslední době velmi málo, a to nejen v bankovnictví. Proto se obloukem vracím k výrokům kardinála Schönborna – přesně totiž vystihují ty nejhlubší příčiny současné finanční krize. Kontrola bankovního podnikání ze strany státu má dvě části, jež bývají svěřeny dvěma různým institucím, i když jejich oddělení nebývá úplně čisté. Tou první je formulace a legislativní zakotvení pravidel bankovního podnikání. V České republice je to starostí ministerstva financí a parlamentu. Souhrnně se jí říká regulace bank a tento termín zde má stejný význam, jako když o soukromém právu řekneme, že reguluje vztahy mezi lidmi. S termínem regulace jsou spojeny jisté sémantické potíže, avšak takových slovních potížistů je mnoho a my se zde jimi nemůžeme zabývat. Druhou částí kontroly bankovního podnikání je dozor nad dodržováním oněch pravidel a jeho vynucování. V České republice jej má na starosti Česká národní banka, resp. její sekce bankovního dohledu. Dohlíží na plnění podmínek spojených s udělením bankovní licence, zejména na náležitou vybavenost bank vlastním kapitálem a na kapitálovou přiměřenost, neboť banky mají povinnost doplňovat svůj kapitál podle rizikovosti úvěrů, jež poskytly. Tato pravidla byla vyvinuta v Bance pro mezinárodní vypořádání, která sídlí v Basileji, pročež se druhé generaci těchto pravidel říká stručně Basel II. S tím, jak slábnou první dva mechanismy, zejména ten první, dochází nutně k posilování úlohy státu – analogicky jako v jiných oblastech života. Když se lidé přestanou bát svého svědomí, když přestanou tušit, co je to bázeň Boží, když je už k této bázni nikdo ani nevychovává, musí nutně nastoupit průmyslová televize a pak policie, aby se nekradlo. Posilování úlohy státu při vynucování pravidel správného chování pak dílo úpadku morálky jen dokonává, protože se všeobecně začne mít za to, že dodržování pravidel správného chování je věcí státu, a nikoli svědomí a ústřední starostí každého jednotlivce.

Důležitá je morálka bankéřů

V bankovním sektoru nemůže mít onen úpadek morálky, tj. ztráta funkce obou prvních dvou obranných mechanismů, jiné než katastrofické rozměry. Takové, které můžeme v posledním roce právě pozorovat v americkém bankovním sektoru. Všímáme si, že všechna nápravná opatření v podobě různých záchranných balíčků pocházejí opět pouze z dílny státu. Ten ani nemůže dělat nic jiného než přesunout na občany jako daňové poplatníky obrovské břemeno vzniklé gigantickým selháním bank, které rozpůjčily cizí kapitál lidem neschopným úvěry splatit. Bankéři sami jako komunita nepřišli s ničím, dokonce se ani nestyděli vyplatit si z dotací od státu tučné odměny. Není proto divu, že prezidentu Obamovi došla trpělivost a tyto nestydaté odměny hodlá zdanit dosud nevídanou, devadesátiprocentní sazbou. Do budoucna to všechno ale nevěští nic pěkného. Sebepřísnější a seberozzlobenější stát nemůže nikdy nahradit onen první a nejdůležitější mechanismus bankovní kontroly, jímž je morálka bankéřů a vůbec všech účastníků trhu. Jen zábrany zabudované výchovou do svědomí každého, strach z porušování Desatera zvaný bázeň Boží může přinést nápravu.

Tomáš Ježek - autor (nar. 1940) je ekonom, někdejší ministr první české vlády, předseda Fondu národního majetku, „otec kupónové privatizace“. Článek převzat s laskavým svolením redakce z časopisu Křesťanská revue 2/2009.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay