Emil Filla a Máj 57

Vydání: 2007/42 Podzim na zahradě, 16.10.2007

Příloha: Perspektivy

Dvě výstavy na Pražském hradě bohatě ilustrují umělecký vývoj od dvacátých do šedesátých let minulého století. Emil Filla (Jízdárna PH) je jistě klasikem českého moderního umění a skupina Máj 57 (Císařská konírna) jako by volně navazovala na jeho tvorbu. V klidných časech první republiky vznikala krásná Fillova zátiší, inspirovaná sice výrazně Picassovým kubismem, naplněná ale malířským citem a noblesou, které divákovi nezbývá než obdivovat. Ideová vazba na Francii k nám přinášela funkcionalistické stavby, jejich čisté tvary byly podobně jako kubismus mezinárodním stylem. Ve velkoryse řešených pokojích moderních vil mohly skvěle vypadat Fillovy obrazy, podobně jako kdysi Preislerovy v secesních Kotěrových interiérech. Živou osu Praha – Paříž začal ale v druhé polovině třicátých let ohrožovat přízrak fašismu, klidné sestavy francouzských mandolín, kytar a dýmek střídají na Fillových obrazech stále častěji motivy bojů a zápasů – strach o národní existenci.
Válka všechno krutě přervala, umělcům dala zapomenout na formální experimenty a přitiskla je k realitě „nové věcnosti“. Emila Fillu nepostihl tragický osud Josefa Čapka v Bergen-Belsenu, po válce se z Buchenwaldu vrátil do Prahy. Na obraze Osvobození z roku 1947 je napsáno „Věrni zůstaneme“, ale v poválečné době si to každý mohl vykládat po svém. Komunisté mysleli na věrnost Sovětskému svazu, Filla na věrnost svobodné tvorbě. Estetika socialistického realismu nastupovala totálně a tvrdě, na vysokých školách a v uměleckých svazech dostávali čím dál víc slovo poslušní. Emil Filla dostal od československé vlády křídlo zámku v Peruci, trávil tam s manželkou poslední léta života a maloval krásnou krajinu Českého středohoří. Filla byl vynikajícím kreslířem i teoretikem, odstaven od ambicí uměleckých výbojů, měl mnoho na co navazovat. Jeho láskou bylo holandské krajinářství 17. století, zejména magický realismus Jana van Goyen, na jehož vysoké, stříbřité oblohy mohl myslet před bizarními kopci středohoří. Když v roce 1953 zemřel, vládnoucímu kulturnímu establishmentu se ulevilo: byl národním umělcem, vězněm z Buchenwaldu a vedoucí osobností moderního umění – jeho názory nebylo možné neslyšet.
Hluboké mlčení, které navenek charakterizovalo české umění v první polovině padesátých let, bylo jenom zdánlivé. Pod povrchem vynucených oficiálních struktur, které na bombastických přehlídkách předváděly vzory ideově schváleného umění, vznikala v ateliérech živá díla, pravdivě reflektující postoje umělců k životu i ke světu. Poválečný počátek ve skromné, ale trochu dostředivé věcnosti dozníval a vnitřní svoboda, byť prožívaná jen soukromě, umožňovala orientovat se. Vládnoucí aparát měl všechny možnosti, jak umělce zkorumpovat a ovlivnit k svému, tj. sovětskému obrazu. Přesto ale vůle ke svobodě, i když ze začátku slavila jen drobná vítězství, postupem doby vracela umění vlastnost, bez které může jenom živořit: aby duch vanul, kam chce.
Nebylo všechno špatné, co komunisté dovolovali: mexické figuralisty Diega Riveru či Siquierose, sociální grafiku Käthe Kollwitz, u nás realismus Karla Purkyně, Courbeta, Daumiera a celou škálu „pokrokových“ umělců minulosti. V padesátých letech k nám však přes vnější izolaci pronikaly nesmírně inspirativní příklady nové tvorby: západoevropské abstraktní umění, silný americký expresionismus, nová vtělení surrealismu často se projevující v objektech, novou tvorbu Josefa Šímy a další možnosti, dotýkající se reality jenom někdy a většinou jinak, než jak jsme byli zvyklí u našich realistů. Výstava skupiny Máj 57, uspořádaná v červnu roku 1957 v Obecním domě v Praze, vycházela z naznačených souvislostí a byla jednou z prvních manifestací svobodné tvorby v druhé polovině 20. století u nás. Okolnosti a vlivy nejsou ale tím jediným, co určuje profil uměleckého díla. Ten je dán celoživotní prací, pro kterou byla vystavená díla teprve znakem poločasu. Jestliže můžeme po padesáti letech vidět reprízu výstavy, je to velmi poučné. To, co tenkrát mohlo vypadat jako soubor nesrovnatelných individualit, působí dnes téměř dojmem slohu a díla některých umělců patří zřejmě k tomu nejlepšímu, co u nás po válce vzniklo.
Vystavují: Jiří Balcar, Andrej Bělocvětov, Vlastimil Beneš, Běla Čermáková, Ladislav Dydek, Libor Fára, Richard Fremund, Miloslav Hájek, František Chaun, Miloslav Chlupáč, Jitka Kolínská, Josef Lehoučka, Jiří Martin, Vojta Nolč, Zdeněk Palcr, Robert Piesen, Theodor Pištěk, Stanislav Podhrázský, Čeněk Pražák, Jiří Rathouský, Zbyněk Sekal, Jaromír Skřivánek, Jan Svoboda, Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Karel Vysušil.
Václav Sokol
Výstava Máj 57 je v Císařské konírně otevřena do 15. 12. 2007, výstava Emilla Filly v Jízdárně do konce října. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 13. – 19. února 2018

Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým

Čas odříkání a újmy je pouze jednou z podob čtyřicetidenního období, do něhož vstupujeme touto Popeleční středou. Půst však klade na křesťany mnohem větší nároky.…

celý článek


Putuji směrem k Domovu, píše Benedikt XVI.

O víkendu uplynulo pět let od rezignace papeže Benedikta XVI. Stalo se to poprvé po 600 letech. Nyní oznámil, že už je „na pouti k Domovu“.

celý článek


Uznán 70. zázrak z Lurd

Biskup Jacques Benoit-Gonnin ze severofrancouzské diecéze Beauvais vyhlásil, že církev uznává uzdravení řeholní sestry Bernadette Moriauové (79) za lurdský zázrak. Je v…

celý článek


Jak může vypadat dobrý půst?

Někteří lidé se nad otázkou v titulku příliš nezamýšlejí. Občas si něco odepřou, nejedí maso a jsou uchlácholeni zkušeností, že stejně tak, jako půst přišel, tak zase odejde…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay