Důvěra na písku společnosti svádění

Vydání: 2008/42 Pontifikát Pia XII., 14.10.2008, Autor: Lubomír Mlčoch

Příloha: Perspektivy

1 K tomuto zamyšlení jsem byl vyzván. I když nejsem finanční analytik, objednávce tak závažné a žhavě aktuální jsem neodolal. Ostatně k pochopení toho, co se děje ve světě bankéřů a politiků, včetně důsledků, jaké mohou z krize vyplynout, je třeba mít odstup. Kdo jsou v tom „až po uši“, mají nevýhodu přílišné angažovanosti, snad i profesionální zatíženosti. Své zamyšlení opírám o patnáctileté přednášení na fakultě v kurzech Komparativní ekonomické systémy a Etika a ekonomie. V tom prvním jsem už loni pozměnil záhlaví přednášky o liberálně demokratickém modelu USA a k „ekonomické hegemonii“ přidal „rizika destabilizace“. V tom druhém mám samostatnou přednášku s civilizačním otazníkem Etika nebo chaos?

2 Srovnávání ekonomických systémů v čase a prostoru zakládám na dlouhodobé evoluci a současné soutěži různých institucionálních uspořádání ekonomiky. Pocit zrychlujícího se času vyvolává potřebu ukotvit to téma co nejdále zpět v historii, abychom lépe pochopili, „odkud, s kým a kam“ se řítíme dnes: římské právo, role benediktinů, pět set let po Kalvínovi, Smith, Marx, Weber, Veblen, „černý pátek“ na newyorské burze 1929... Zde se zastavím nad podobnostmi a rozdíly těch osmdesáti let. Už Keynes v 30. letech psal o „atmosféře kasina“: těch kasin od té doby přibylo a točí se v nich mnohem větší peníze. Nejde o herny, jaké dnes máme na každém rohu (i to je znamením doby!), ale o hráčské vášně na padesáti burzách dnešního světa, kde se spekuluje ve snaze vydělat „co nejvíce a pokud možno hned“. Za jednu z příčin té první krize se považoval fakt, že po první světové válce propojený finanční svět strádal tím, že neměl jedno obecně přijímané centrum: Londýn jím být přestal, New York se jím ještě nestal. Dnes jím po letech hegemonie být přestává a za jeho selhání se platí na „regionálních“ trzích a burzách celého světa.

3 Svět se od té doby nesmírně „finacializoval“: v USA je už víc než polovina obyvatel akcionáři. Kapitalismus se „demokratizoval“ (což vítá i nauka církve), ale masovost drobných investorů se mezitím „institucionalizovala“ do obřích fondů penzijních, stavebních, „vzájemnostních“. Finanční trhy ovlivňují především „velcí hráči“ a je příznačné, že jednotlivci jsou s to spekulovat s kapitálem, proti němuž jsou devizové rezervy i velkých zemí nedostatečné. V evoluci hnané stále důmyslnější vynalézavostí „jak rychle zbohatnout“ se zrodily nové finanční nástroje, „produkty“ a instituty. Porozumění logice jejich fungování je stále obtížnější i pro profesionály. Masoví akcionáři se pak často podrobují „stádnímu chování“. Racionalita, za jejíhož strážce se ekonomie ráda prohlašuje, tu čelí vážným problémům: v atmosféře kasina a v psychologii hráčů převažují pocity a vášně nad rozumem. Židovsko-křesťanská civilizace stála na tvořivé síle Božího slova. V „globálním kasinu“ se stává, že neuvážené či naopak „dobře promyšlené“ slovo vlivného hráče dokáže bořit světy. „Tvořivá destrukce“ je koncept J. Schumpetera, který poukazuje na ozdravné funkce krize. Ale krize mohou stahovat ke dnu i ty zdravé. A hlavně: aby mohl být pacient posílen, musí přežít. Můj ženevský kolega P. H. Dembinski se už léta věnuje etické stránce fungování finančních trhů. Nedávno vydal knihu Finance sloužící, anebo matoucí?, jíž už reaguje na loňský začátek krize.

4 Velkými hráči v globálním kasinu často nejsou samotní vlastníci kapitálu, ale profesionální manažeři, najímaní na to, aby hospodařili s cizími (svěřenými) penězi. Proto by mělo jejich chování a rozhodování odpovídat přísnějším etickým požadavkům. V posledních dvou desetiletích je pravdou spíše opak. Vlastnické ovládání (corporate governance) pozdního kapitalismu prodělává krizi, na niž se hledají léky zatím jen obtížně. Po krachu Enronu a dalších velkých firem v USA přišel stát nečekaně rychle se zákonem zpřísňujícím postihy manažerů za jejich selhání (podvody, defraudace, tunely). Ihned se objevily kritiky: jde o „kriminalizaci podnikání“, zákon prý stejně nebude mít odstrašující moc. Obavy se zdají být potvrzeny, dnešní krize se stává i předmětem šetření FBI. Nelze se vyhnout otázce: co vede pohádkově placené manažery k tomu, že se pokoušejí „přivydělat“ si podvody na úkor těch, kdo jim svěřili své peníze, a v důsledcích i na úkor společného dobra a množství těch, kdo s tím neměli nic společného?

5 Odpověď na tuto otázku nás přivádí k titulku zamyšlení: žijeme ve společnosti svádění (za odkaz v tomto bodu vděčím M. Petruskovi). Pokud jde o svádění spotřebitelů, klientů bank a fondů, je posun za ten jeden lidský věk od „Velké deprese“ nesmírný. Teprve konzumní „společnost hojnosti“ vytvořila ten všudypřítomný tlak na svedení těch, kteří v logice podobenství o „návratu nečistého ducha“ podléhají marnivosti a vášním. Marketingová komunikace a teorie reklamy se řídí ideou svádění už dlouho. Užívají přitom postupů nápadně podobných Lewisovým „radám zkušeného ďábla“. Profesor Kolumbijské university James Twitchell neváhal ukončit „starý věk“ 20. století knihou s rouhavým titulem Uváděj nás v pokušení! (podtitul zní Triumf amerického materialismu). Obrat protestantské etiky u anglických puritánů v Novém světě nemůže mít zřetelnější symboliku: každá poptávka je dobrá, je-li kryta penězi, není morálně sporných žádostivostí. Bez uvádění v pokušení by se mohla kola kapitalismu zastavit, varuje Twitchell. Proto má jeho etická maxima dvojakou tvář, puritanismus na pracovišti, hedonismus ve spotřebě: „Makej, makej!“ (Američané skutečně pracují víc než před dvaceti lety) – a „utrácej, utrácej“! Pokušení vyvolává posedlost po penězích jako univerzálním prostředku uspokojení stále efemérnějších potřeb, srovnávání se s výše postavenými a hromadění „pozičního kapitálu“: celebrity jsou kněžími/kněžkami náboženství konzumu a televize rozhodující silou, to vše ve společnosti manipulované (S)vůdcem.

6 Weber ve své studii o vlivu protestantské etiky na ducha kapitalismu cituje Benjamina Franklina a jeho rady mladému muži, jak si zasloužit důvěru, aby byl hoden úvěru. Od té doby se mnoho změnilo. Nabídky úvěrů se jen hrnou, vedeny stejnou logikou svádění, v níž už důvěryhodnost klientů ztratila mnoho ze své disciplinující funkce. Odhaduje se, že zadlužení domácností v USA se pohybuje kolem 140 procent a v zemích bohaté evropské patnáctky 90 procent jejich ročního příjmu. Domácnosti mají i desítky „finančních produktů“ (půjček, hypoték, leasingů, pojistek). Jedním z nejrychleji rostoucích sektorů jsou hypotéky – úvěry na stavbu domů a bytů. Tam se zdá být zadlužování ospravedlněno. Hypotéky tvoří zpravidla větší část celkových dluhů domácností. Ale i tam se rodí a je živeno pokušení „mít velké oči“, i tam je třeba dluhy (i s úroky) splácet. Právě zde se začala rodit americká krize: v neschopnosti stále větší části domácností splácet dluhy učiněné v přílišné euforii.

7 Proč bankovní domy půjčují tak snadno a důvěřivě? K odpovědi dospějeme pomocí pojmů asymetrie rizik a morálního hazardu. Oba se zrodily v pojišťovnictví už před tou první velkou krizí, dnes se s nimi pracuje v celém finančním sektoru: rizika i pokušení k morálnímu hazardu jsou všudypřítomná. Ekonomie informace v pozdním kapitalismu nás učí, že profesionální manažeři mají oproti vlastníkům i klientům informační výhodu. Rizika v pojistných a úvěrových smlouvách i v nových „produktech“ na kapitálových trzích jsou příliš složitá, často záměrně skrytá, a proto obyčejným smrtelníkům obtížně odhalitelná. I manažeři jsou součástí společnosti svádění. Jsou nejen původci svádění, ale i jeho oběťmi. Díky výnosům na globálních trzích jejich příjmy vzrostly, ve finančním sektoru USA za posledních dvacet let o celý řád. U těch „top“ jsou dnes 400–500krát vyšší než průměrné platy v sektoru, který slušně odměňuje i řadové zaměstnance. Pokušení mít ještě víc vede k nadměrným fúzím. I když se projekty mnohdy neosvědčí vlastníkům ani klientům, informační převaha manažerů ve větších korporacích dále zesílí. Soutěž o klienty vede k slibům, jimž je obtížné dostát, a k potřebě získávat další klienty, aby bylo možno uspokojit klienty dřívější.

8 Pozdní kapitalismus se liší od toho před osmdesáti lety i daleko větší vahou státních výdajů: stát a jeho údy jsou největším klientem na soudobých trzích. Klientelismus ohrožuje dnešní státy v míře kdysi nebývalé. Rizika morálního hazardu (dobývání „renty“ na státu) stupňují snahu zájmových skupin učinit z politiků svá rukojmí – a dobývat rentu na daňových poplatnících. Propojení soukromého byznysu a „politických trhů“ se nevyhnulo ani (kdysi) liberálně-demokratickému kapitalismu v USA. Není náhodou, že jako první zkrachovaly mamutí hypotéční korporace založené samotným státem ve prospěch soukromého byznysu a že zde selhala i ochrana hospodářské soutěže, ačkoli ta má v USA nejdelší tradici (téměř 120 let). Vtažení státu do soukromého byznysu zvyšuje potenciál vydírání už jen hrozbou destabilizace. Je třeba stát se dostatečně velkým, aby se alespoň zdálo, že už nelze zahynout.
Propojenost politických a finančních zájmových skupin zesiluje i možnosti „informační distorze“, čili zkreslování hospodářských výsledků: růst, včetně „bublin“, je v zájmu všech, aspoň dokud neprasknou. A když už se tak stane, pak morální hazard, který byl u počátku zla, jako by měl být i jeho řešením: hrozba „dominových efektů“ a zhroucení celých trhů, toť nůž na krku politiků v každé zemi. Rizika jsou asymetrická nejen co do jejich „distribuce“ mezi všemi zúčastněnými, ale i co do nesení důsledků: pozdní kapitalismus trpí mravní slabostí v tom, že pokud jsou výsledky hospodaření O.K., jsou „privatizovány“. Pokud však přejdou do „červených čísel“, dochází příliš často k jejich „socializaci“, tedy k jejich přenesení na stát a jeho (i budoucí) daňové poplatníky. Vydírání státu se už mnohdy děje „na dluh“. Tento mechanismus oslabuje sociální soudržnost a podlamuje důvěru v systém.

9 Klíčem pro pochopení dnešní krize i pro odhad možných důsledků se zdá být důvěra. Vlivný americký myslitel Francis Fukuyama prodělal od pádu Berlínské zdi pozoruhodný vývoj. Začal blouzněním o „konci dějin“ v důsledku drtivého vítězství neoliberálních idejí. Pak napsal kulturologickou monografii o důvěře jako rozhodujícím parametru prosperity každé země. Zatím posledním jeho apelem je „Budování státu“. Dnešní státy jsou příliš veliké co do výdajů a příliš slabé co do jejich skutečného vlivu na ekonomiku. Tajemství úspěchu je v tom, jak učinit státy menšími a silnějšími. To lze jen složitou operací znovuobnovení ztracené důvěry v systém. Proměnu musí prodělat finanční sektor sám. Není to nemožné. Skandinávské, především švédské bankovnictví se vyznačuje vysokou produktivitou a na rozdíl od USA nízkým podílem, jenž si finanční sektor „ukrajuje“ z hrubého domácího produktu. Když jsem se na to jednou na semináři v Bruselu ptal, dostalo se mi vysvětlení: solidární švédští bankéři jsou dobrovolně ochotni rozpouštět větší část „přebytku“ svým vlastním klientům – působením specifických hodnot jimiž stále ještě žije (kdysi) luteránské Švédsko. Vida „odloučené bratry“ – jak se milují!

10 Mají-li tekuté písky důvěry dostat základ „na skále“, je třeba se vymanit z područí společnosti svádění. Karel Čapek napsal, že království lži není tam, kde se lže, ale tam, kde se lež přijímá. Svádění reklamy a marketingové komunikace v konzumní společnosti není postaveno na lži, ale na polopravdách. A ty polopravdy už všichni přijímáme – skoro jako samozřejmost. Království polopravdy je vzpourou proti dvouhodnotové logice ano-ne, kterou po nás žádá Pán; všechno ostatní je od Zlého (od ďábla). Společnost svádění je říší bůžka mamonu – svůdce, pokušitele. Stará moudrost říkala: Kdo lže, ten krade. Cenou za polopravdy společnosti svádění jsou „polokrádeže“, u nichž nelze soudně prokázat vinu ani nevinu. Podlamují důvěru společnosti, to neviditelné aktivum (Kenneth Arrow), to největší bohatství každé společnosti. Twitchellovo rouhání („Uváděj nás v pokušení“) nemůže vést k žádnému triumfu amerického, ani jiného materialismu. Přece jsme se nevymanili z područí „historického materialismu“ proto, abychom sedli na lep jeho „překabátěné“ svůdnější, a proto i nebezpečnější podobě.

11 Krize obnažila potřebu návratu ideálů a morálky do světa financí i politiky. Finance s atrofií morálky a politika postavená na klientelismu a korupci jsou světu nebezpečné. Profesorka Paineová z Harvardu píše o potřebě hodnotové změny (value shift). Nemá-li jít jen o zbožné přání, o volání ze slonovinové věže nejlépe hodnocené americké univerzity či ještě hůře o pouhou ideologii kryjící dál praktiky už tak nebezpečné, muselo by dojít je skutečnému obrácení, ke konverzi společnosti svádění. Vyznavači libertinismu jsou a budou jistě i nadále brojit proti zavlékání státu do řešení krize ve světě financí, aniž by připustili, že svět financí si sám opakovaně říká o tyto intervence právě svou amorálností: vždyť vláda neokonzervativního prezidenta USA tyto kroky dělá jako vynucené tahy, navzdory své vlastní ideologii. Informační ekonomie však má pravdu v tom, že jakmile vláda garantuje vklady klientům soukromých bank, soutěž na trhu je zmařena a klienti jsou vlastně vládou pokoušeni k dalšímu kolu morálního hazardu, vždyť riziko přebírá stát.

12 Konec ideologie neoliberalismu se zdá být skutečností. Stát se stává spoluvlastníkem kapitálu a aktivisticky intervenuje do řady trhů, nejen finančních. Naposled do automobilového průmyslu v USA. Čeká nás návrat ke smíšené ekonomice a státem usměrňovanému kapitalismu 50. až 80. let minulého století? Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Záchranné akce minulých měsíců už ukázaly, že centrální banky USA, Měnové unie, Velké Británie a Švýcarska musely spojit a koordinovat své úsilí (a své rezervy i závazky dluhů) k záchraně systému. Rýsuje se tedy nikoli státní, ale nadstátní kapitalismus. Ten by ovšem musel stát na ideovém základu globálního (v jazyku encyklik „univerzálního“) dobra. A musel by být postaven na nové vizi, již neoliberalismus nedokázal poskytnout. Křesťan by neměl být překvapen zkušeností, že zájem o sebe sama k vzniku řádu nestačí. Náš svět potřebuje novou vizi. A tu nabízí katolická sociální nauka už dlouho. Loni prošla za úplného nezájmu médií výročí 20 a 40 let dvou papežských encyklik o rozvoji. Časopis Lateránské univerzity Nuntium jim věnoval dvojčíslo. Příspěvek, o nějž jsem byl požádán, se jmenoval „Rozvoj založený na solidaritě“ (Solidarity-based development). Sociální dimenze evangelia nás zavazuje pracovat na nové vizi pro civilizaci k níž patříme, a za niž neseme zvláštní zodpovědnost. Starost, zda a v jaké míře se ekonomicky osvědčí „value shift“ od rozvoje taženého sváděním člověka k rozvoji zájmu o bližního jako o sebe sama, tu přenechme Pánu.


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay