Důstojnost rozumu

Vydání: 2007/32 Nevidomí a jejich svět, 6.8.2007

Příloha: Perspektivy

„Rozum není všechno, ale bez něj to nejde.“ Tato moudrost má cosi do sebe. Ukazuje se, že řád je radostí rozumu, zatímco chaos je, jak píše Paul Claudel, slastí fantazie, k níž se druží právě ty city, které se vymkly řízení.
Papež Benedikt XVI. uvádí neustále rozum do vztahu k náboženství, Zjevení a víře. K témuž tématu zaujímá stanovisko i německý evangelický biskup Wolfgang Huber. Ve společnosti, v politice i v rodinných meziosobních vztazích je napomínání k rozumnosti na pořadu dne. Překročí-li rozmíšky mezi dvěma znepřátelenými stranami jisté meze, jsou ti „nerozumní“ voláni k rozumu, tj. k uvážlivosti, uměřenosti, zdrženlivosti, věcnosti a k ochotě ke kompromisu. „Holka, buď rozumná a jez,“ nabádá matka dceru, která si zahrává s mentální anorexií.
Co je vlastně rozum ve své podstatě? Vysvětluje se to nesnadno. Stejně těžké je definovat např. důstojnost, duši nebo život. Přesto má o tom jakousi představu nebo tušení snad každý.

Orgán, jímž vnímáme svět
Právě západní filozofie nás vybavila pro porozumění tomuto pojmu. Vždyť veškerý filozofický myšlenkový proces se děje pomocí rozumu. Ten patří spolu s biblickým starozákonním „obrazem a podobenstvím“ k bytostnému určení člověka a je zdrojem jeho důstojnosti. Spolu se svobodou, dalším atributem, zakládá otevřenost člověka vůči transcendentnu. Pro svou nikoli definitivní určenost má lidská existence možnosti vpravdě utopické. Rozum je tím duchovním „orgánem“, jímž člověk vnímá své základní postavení ve světě (lépe řečeno „slyší“ je), zaměřuje se na poznání hodnot i souvislostí univerzálního řádu věcí a dění a na účelné a smysluplné jednání v rámci těchto souvislostí. Pojem rozumu (nús) nacházíme už u Anaxagora a Aristotela. Stoičtí filozofové (asi 300 let př. Kr.) předpokládali existenci světového rozumu (logos), který ztotožnili se zákonitostmi přírody. – Silou působící v kosmu je božství, které proniká svět jakožto „duše světa“, případně „světový rozum“. Pavel ve své řeči na athénském Areopágu parafrázuje jistého stoika větou: „V něm (v Bohu, tj. kosmu) žijeme, pohybujeme se a jsme,“ (Sk 17,28). Hegel píše ve svých Dějinách filozofie, že jedinou myšlenkou, kterou filozofie přináší, je „prostá myšlenka rozumu, že rozum vládne světu...“

V každém omylu je pravda
Směrodatně přispěl k poznání Immanuel Kant. V Kritice čistého rozumu (1781) popisuje rozum (Vernuft) jako nadřazený všemu rozvažování (Verstand). Rozum se neopírá o zkušenost, o konkrétní předmětnost, nýbrž vybavuje a priori, tedy přede vší zkušeností, naše poznání pojmy, které mu zjednávají rozumovou jednotu. Mnohosti pojmů získaných naším rozvažováním (Verstand) tedy rozum dodává ucelenost a jednotu.
Naproti tomu zavádí Kant pojem praktického rozumu, zdroje absolutních norem, jejichž základem je „kategorický imperativ“. Jako rozumné bytosti schopné svobody patří lidé k „inteligibilnímu“, morálnímu světu. Rozum v nich platí jako princip svobody. U Kanta jsou svoboda, autonomie či osvícenost spojeny s lidskou rozumností a soudností. Podle něj vytvářejí celého člověka svět fenomenální (smyslový) i noumenální (nadsmyslový, etický). Teprve vědění o tom, že člověk je podvojnou bytostí, podrobenou nutnosti i svobodnou, zakládá celkový systém rozumu. Jinak řečeno, rozvažování (Verstand) poznává, ale rozum (Vernuft) vnáší jednotu do rozbíhavých sil, přičemž spojuje různé odlišnosti, přiřazení i jednotlivé prvky v systém. Pomocí praktického rozumu se člověk zakouší se svými četnými vlohami uprostřed rozmanitosti svého světa. Kant při tom zmiňuje i „obecný lidský rozum“, ten však není absolutní, nýbrž partikulární, s četnými slabostmi, omezovaný sklony, předsudky a zájmy. Někdo chce být uznalejší, rozumnější než ten druhý, ale nikdo nemá plnost pravdy navzdory procesu osvěty, který spočívá v postupném překonávání omylů, předsudků, zájmů, a v zjednávání vyšší míry volnosti jednoho a téhož rozumu.
V této souvislosti vyslovil Kant řadu tezí, které se bohužel nedostávají ke slovu příliš často. Píše: „V každém omylu je pravda... Není omylu, v němž by nebylo přimíšeno něco pravdivého.“ Proto „žádný omyl není hoden úplného zavržení“. Kdyby si to lidé vzali k srdci, probíhaly by mnohé politické a odborné debaty věcněji, důkladněji a jasněji. Lze to zdůvodnit: kdyby poznání vedlo k (totálnímu) omylu, pak by ani v mém poznání, ani v poznání mého oponenta neexistovalo kritérium rozlišení pravdy a nepravdy. „Totální omyl nemůže být tím, kdo se mýlí, jakožto omyl rozpoznán,“ (Norbert Hinke). Řečeno pozitivně: každý pokus korigovat toho druhého nebo ho získat pro vlastní koncepci předem předpokládá jeho zásadní schopnost poznávat. Kant: „Nikoho nelze poučit, leč skrze zbývající rozvahu (Verstand), která v něm ještě je.“ Na základě tohoto předpokladu stanovil Kant jistá pravidla, například zásadu zdrženlivosti a opatrnosti vůči názorům jinak smýšlejícího. Při jejím respektování by mnozí muslimové reagovali na papežovu řezenskou přednášku věcněji. Při vší kritičnosti je záhodno vystříhat se příkrosti, abychom kousavostí polemik nezničili základnu spolupráce. „Místo odporování nějakému tvrzení je lépe je zkoumat, zda neobsahuje něco pravdivého,“ (Kant). Takový postup lze právem pokládat za „rozumný“.

Když z chaosu najednou vysvitne smysl
Druhé pravidlo se týká spíše obsahové stránky a zdůrazňuje otevřenost vůči úsilí poznávat u toho, kdo smýšlí jinak. Tento krok podnikli později četní imámové a znalci zákona dopisem, který adresovali papeži. Kant píše: „Všechen náš spor o pravdu má společný zájem, jako mezi přáteli (...), má být proto účastný, nikoli vylučující, ješitný, egoistický. Musím začít zkoumáním, v čem má ten druhý pravdu.“ Tím nás tento filozof varuje před povrchním chápáním vysvětlování, nestrannosti a zejména tolerance, dnes obvyklým.
Konečně třetí pravidlo směřuje k „rozšířenému myšlení“. Tím, že Kant nahlíží nestranně své soudy z hlediska druhého, doufá dosáhnout čehosi třetího, co je lepší než předchozí stav jeho vlastního poznání. Tím však ještě nejsou zdaleka vyčerpány všechny možné aspekty pojmu rozumu, který dosahuje vyššího stupně, jakmile rozum narazí na své hranice a ty pak poznává a akceptuje. Neboť v okamžiku, kdy se tak stane, je rozum otevřen vyššímu poznání, např. poznání z víry nebo paradoxnímu myšlení víceroz- měrné logiky. Zřetelně a rozhodně o tom psal v roce 2000 tehdy ještě kardinál Joseph Ratzinger: „Síla křesťanství, která ho činí světovým náboženstvím, spočívá v syntéze rozumu, víry a života.“ Víra má sice svou vlastní podstatu jakožto setkání s živým Bohem. „Ale současně se též stává – píše už papež Benedikt – očistnou silou samotnému rozumu. Osvobozuje jej (...) od jeho zaslepenosti, a tak mu pomáhá stát se lépe sebou samým,“ (encyklika Bůh je láska). Takto se ukazují důležité perspektivy, které svou vzájemnou souhrou odkrývají otevřenému člověku zcela nové pohledy na jeho existenci: rozum (intelekt) hledá víru a víra intelekt.
Podobně je tomu při setkání s paradoxem, se zdánlivě nesmyslným.
V souvislosti s „mluvením v hádankách“, pokud při tom odoláme úzkoprsému „tlaku na okamžitou srozumitelnost“, nám to přibližuje rakouský filozof a Kierkegaardův stoupenec Paul Feyerabend (1924–1994). Pak se totiž může stát, že z toho, co bylo původně nesmyslné, vyvstane jakýsi smysl. „Z bláznovství se stává rozum, pokud je bláznovství dosti bohaté a konzistentní, aby mohlo posloužit jako základ nového pojetí světa.“ Sám Kierkegaard nám předkládá takovou zdánlivou protirozumovost, z níž – jako z „absolutního paradoxu“ – lze pochopit jen to, že je nepochopitelná, např. článek víry, že se Bůh narodil v lidské osobě. Pouze zhroucení myšlení (nikoli jeho zřeknutí se) umožňuje mluvit vůbec o paradoxu. Sokrates to předvedl známým výrokem: „Vím, že nic nevím.“
Kierkegaard chápe pojem paradoxu jako jasně načrtnutý negativní pojem na samém pomezí rozumu. Rozum jej „vlastními silami nemůže nijak rozluštit a vykázat jakožto nesmysl: nikoli, je to znamení, hádanka“ – právě pro myšlení, rozvažování (Verstand). Z toho vysvítá, že „zhroucení myšlení pohoršením paradoxu je okamžikem zdárného procitnutí: naše konečná (a sebepotvrzující) moc je překonána všemocí Boží lásky (...). Zaniká-li sebeláska v lásce Boží, pak nikoli tak, že se stává pouhým nic, ale ocitá se v jejím zajetí,“ píše Kierkegaard v knize Filozofické drobty.
Také Benediktu XVI. splývají láska a rozum, „základní pilíře skutečna“, v posledku vjedno: „Pravý rozum je láska a láska je pravý rozum.“ A touto jednotně prožívanou kvalitou dospívá člověk ke své skutečné a definitivní důstojnosti před Bohem i v očích bližních.
Hans-Joachim Rennkamp SDB
Převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart (Die Würde der Vernuft, 29. 4. 2007). Přeložil pp
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay