Vydání: 2017/12 Odešel za nejkrásnějším Králem, 21.3.2017, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 12

Vzpomínka Jaroslava Šebka
Vzpomínky na životní a duchovní příběh zesnulého kardinála Miloslava Vlka se skládají z mnoha vrstev, stejně jako když pomalu loupáme cibuli a postupně se dostáváme až na dřeň. Ne všechny tyto části osobní skládačky se staly veřejně známými. Rád bych si proto dovolil připomenout alespoň některé, jež ho buď formovaly, anebo je svým naturelem spoluvytvářel.
Mnohokrát se vyjádřil, že iniciačním impulsem pro jeho spirituální směřování bylo Hnutí fokoláre, s jehož idejemi se seznámil v roce 1964 během pobytu v tehdejší NDR. Podstatným prvkem této spirituality, který ho až do posledního výdechu oslovoval, byla kontemplace Ježíše na kříži. To se výrazně projevilo zvláště v okamžiku ztráty státního souhlasu v roce 1978, což znamenalo konec možnosti jeho veřejné pastorace. S novou situací se tehdy obtížně vyrovnával, ale opakovaně o této etapě říkal, že Ježíš jako Nejvyšší Velekněz také nemohl na kříži nic dělat, stěží mluvil a ruce i nohy měl hřeby znehybněné. Určitě mu pomohla i možnost, že našel azyl v mužské větvi Hnutí fokoláre, které začalo v poloilegálních podmínkách v Praze působit. Myslím, že si tím našel civilnější podobu svého kněžství, což si odnášel jako podstatný prožitek svobody v době komunistické nesvobody. Po roce 1989 plnil osmnáct let pozici moderátora ekumenických setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre.
Zkušenost v navazování jednoty v rámci odlišných mínění využil i jako předseda Evropských biskupských konferencí. Významně přispěl k uzavření společného Prohlášení k nauce o ospravedlnění mezi katolickou církví a Světovým luterským svazem v Augsburgu v roce 1999. Jistě ne náhodou se stal součástí doprovodu papeže Františka při loňské cestě do švédského Lundu na zahájení oslav 500. výročí luteránské reformace. Otevřený dialog kardinála byl patrný i ve vypracování Ekumenické charty podepsané v roce 2001 ve Štrasburku. Její obsah představoval směrnici pro růst spolupráce napříč jednotlivými církevními denominacemi v Evropě. Vyzývala mimo jiné ke společnému hlásání evangelia, k odstraňování předsudků a ke společnému dialogu.
V dnešní zmatené Evropě se mi jeví jako aktuální zejména pasáže apelující na odmítnutí zneužívání náboženství a církví pro etnické nebo nacionalistické účely. Dokument kladl důraz na to, aby se křesťané stavěli proti projevům antisemitismu. U kardinála Vlka směřoval důraz na jednotu rovněž k mezináboženským setkáním. Proto měl tak blízko k iniciativě Společný hlas, na které měli účast vedle křesťanů a židů také muslimové.
Dokázal hledat styčné body
Velkým projektem, který se s Vlkovým jménem pojí, je bezpochyby úsilí o nalezení objektivního obrazu Jana Husa v labyrintech pokroucených a manipulativních výkladů. Hned po příchodu do Prahy dal podnět ke vzniku tzv. husovské komise, jejímž prvním vrcholem se stalo koncem roku 1999 mezinárodní symposium na Lateránské univerzitě, při němž papež Jan Pavel II. vyjádřil lítost nad smrtí českého učence, kterého zařadil mezi reformátory církve. S velkou vervou se Miloslav Vlk zapojil i do činnosti nově utvořené komise připravující důstojné připomenutí 600 let Husovy smrti v roce 2015. Zde jsem měl možnost s ním intenzivně spolupracovat. Inspirativně na mě působil, jak třeba dokázal hledat styčné body a získávat si přirozenou autoritu u různých názorových skupin. Historickým momentem byla pak téměř hodinová audience u papeže Františka v červnu 2015, kde byl zřetelně vidět i respekt, jakému se český kardinál u hlavy katolické církve těšil.
Kardinál Vlk, aniž bych chtěl používat přílišný patos, se zapsal velkým písmem nejen do života církve, ale i do veřejného prostoru. Velký vklad přinesl zvláště do česko-německého dialogu. Již jako českobudějovický biskup projevil zájem o odsunuté krajany v jednom z prvních pastýřských listů. Nadnárodní přesah charakterizoval i oslavy 600. výročí smrti Jana Nepomuckého, kterým Vlk vtiskl ráz úcty překračující úzké hranice českého kultu. V tak obtížném a výbušném terénu, jaký představovalo po pádu komunismu hledání nového vztahu s německými sousedy, se pohyboval s velkou pokorou, znalostí věcí a doslova noblesou. Troufám si tvrdit, že bez jeho vkladu by se řada kroků směrem k usmíření vůbec neuskutečnila. Velmi souzním s názorem sudetoněmeckého kněze Antona Otteho: „Přiznat vinu není lehké, ale ještě těžší je vinu odpustit… Radikální smíření je možné pouze s Boží pomocí, za přímluvy našich svatých zemských patronů a za pomoci takových lidí, jakým je kardinál Miloslav Vlk.“
Všechny jeho aktivity byly neseny až vášnivou snahou hájit pravdu, vhod i nevhod (proto těžce nesl dnešní tzv. postfaktickou dobu). Tím si pochopitelně nezískal jen sympatie, ale i řadu kritiků, mimo jiné i mezi některými politiky. Planoucí negativní emoce kolem církevních restitucí překrývaly všechny jeho pozitivní výsledky na domácím poli. Mnohem více byl uznáván v zahraničí – a jak už bývá v Čechách zvykem, velké osobnosti doceníme v naší kotlině až po smrti. Doufám, že tomu tak bude i tentokrát. Díky za vše, Mílo!!