Dokázal vždy posilovat naši naději...

Vydání: 2010/5 Násilí v rodině, 29.1.2010

Příloha: Perspektivy

Ohlasů na to, že nás nedávno navždy opustil Ivan Medek, přinesla naše média dost a dost. Budiž ale i nám dovoleno přinést na tomto malém prostoru několik vzpomínkových textů jeho přátel a známých, už jen proto, že byl krátký čas i členem redakční rady Perspektiv. Jeho trefných postřehů a rad jsme si při našich setkáních vždy vážili a ještě jednou za ně Ivanu Medkovi upřímně děkujeme.

Ať žijeme, nebo umíráme, patříme Pánu

Mám v rukou parte Ivana Medka s jeho životním krédem v záhlaví: „Ať žijeme, nebo umíráme, patříme Pánu… (Ř 14,8).“ Přemýšlím, jak dlouho jsme ho znali a jaké to bylo, chodit k Medkům na Janáčkovo nábřeží. Pamatuji se na hovory o politice, hudbě, literatuře, debatovalo se tam o všem možném, probíhaly tam i domácí koncerty a představení. Na jednom z nich tančila moje máma Dana Frelová. Bylo tam tehdy tolik lidí, že jí zbylo na tancování jen malinké místečko, ne větší než jídelní stůl. Nevadilo to, její kreace se jmenovala „Vězeň“ a tančila ji na Prokof- jevův klavírní koncert. Když jsme naposledy s manželem navštívili Ivana Medka v jeho bytě na Letné, ptal se nás přirozeně i na mámu, co dělá, jak se jí daří. Vyprávěli jsme mu, že máma taky postonává a že někdy jezdíme na kolečkovém křesle na procházky. Totiž že to křeslo sehnal mámě z druhé ruky bratr – a když jsme s ním poprvé slavnostně vyjeli na náplavku, na chvilku jsme ho zaparkovali a máma zkusila s naší pomocí kousek popojít. Bylo jí zima. Najednou se zdvihl vítr a křeslo se samo jako plachetnice rozjelo a skočilo mezi labutě. Místo dopadu označovaly jen bubliny, které šly vzhůru. Manžel se svlékl, chtěl křeslo vylovit. Já jsem ječela a zapřísahala jsem ho, ať to nedělá. Nakonec nám jej pomocí bidel pomohli vylovit námořníci z parníku Moravia. Křeslo bylo již ve čtyřmetrové hloubce. Ivan Medek byl z této příhody nadšený. „Vidíš, Heleno,“ řekl své ženě, „jak je jízda na kolečkovém křesle nebezpečná. To není nic pro mne, čerstvého vzduchu mám doma dost.“ Nestěžoval si na osud, nevzpomínal na to, jaké to bylo, když byl zdráv. Nebyl sentimentální, jeho soucit se projevoval optimismem, víra byla nedílnou součástí jeho života, i když ji nestavěl na odiv.
Noemi Zárubová, vysokoškolský pedagog (HAMU)

Měl noblesu a styl…

Třikrát jsem potkal Ivana Medka, pokaždé docela jinak. Poprvé, když z Hlasu Ameriky jasně dokázal nejen shrnout dění v Československu, ale též posilovat naději, že věci nemohou dlouho zůstat při starém. Podruhé v Kanceláři prezidenta republiky. Nejprve jako šéfa odboru domácí politiky, pak jako svého kancléře. Měl noblesu a styl. Nemluvil nikdy dlouho, ale vždy k věci. Tušili jsme, jak jasná jsou jeho východiska. K podřízeným byl vždy loajální a uměl ocenit dobrou práci. Nepomlouval, nekritizoval. Vždy jen jasně ukázal, jaké je jeho doporučení. A k hlavě státu choval velkou a noblesní úctu. A potřetí? To už jsme se setkávali u rodinného stolu i s jeho manželkou Helenou. Co jsme se nasmáli! A kolikrát jsem ho slyšel přemýšlet o tom, jak nejlépe se zasadit ve věcech, na nichž opravdu záleží: aby společnost v naší zemi neztrácela ducha občanství a vlastenectví, aby nezůstalo jen několika ukřičeným a aby osobní ručení každého občana přineslo zemi důvěru a prosperitu. Nezapomenu na naše rozhovory o hudbě, o knihách nebo o historii. A také o víře: byl zemitý, a přitom velmi duchovní člověk. Jako bych ho viděl, jak máchne rukou nad těmito řádky, které dnes píšu. Když přišla nemoc, v zápase s ní byl velký a krásný: vzpomínám si, jak jednou bez sebelítosti mluvil o tom, že – poněvadž je upoután na lůžko – už nikdy neopustí svůj byt. Nakonec se mýlil. Opustil. Do nemocnice Pod Petřínem, kde jsme se naposledy viděli jen několik dní předtím, než zemřel. Mohu však dosvědčit, že ani blízkost smrti ho nevyváděla z míry. Naopak. Dnes pozoruji, že jsem si k němu chodil tak trochu i pro naději. Myslím proto zvláště na paní Helenu a na celou rodinu. A na nás všechny ostatní. Mám pocit, že jsme tak trochu osiřeli. Ale poselství jeho života je v něčem jiném: dnes je na nás, abychom uváděli v život to, v co věřil a za co se celým životem nasazoval.
Pavel Fischer, velvyslanec ve Francii

Člověk laskavého vztahu

Byl to šťastný den, někdy před polovinou šedesátých let. Šel jsem navštívit do bytu na Janáčkově nábřeží malíře Mikuláše Medka. Doma byl také bratr Ivan. Jeho duchovní tvářnost byla pro mne hned při prvním setkání uhrančivá. Cítil jsem vděčnost, že jsem se s Ivanem Medkem mohl sblížit. Další setkání byla inspirována také různou spoluprací. Když Ivan Medek odešel roku 1978 do exilu, cítil jsem bolestnou trýzeň osamění. První setkání po listopadu 1989 dodnes chápu jako zázračnost. Chci připomenout alespoň jednu společnou práci – výbor z básní jeho otce Rudolfa Medka (Odvrhnutý básník, Torst 2002). Společných setkání, často i s jeho vzácnou ženou Helenou, nebylo málo. Osobnosti, jakou byl Ivan Medek, jsou jedinečné a ojedinělé. Člověk laskavého vztahu k druhým a charakter nesporné velikosti. Bude vyzařovat i po odchodu z tohoto světa. A bude poslem věčnosti.
Vladimír Justl, literární historik a editor

V tklivě vděčných vzpomínkách

Byl to pro mě otřes, když mě dostihla zpráva, že můj dlouholetý spolupracovník a spolubojovník a v těžkých chvílích i obhájce, Ivan Medek, nás opustil. S odchodem takového přítele odchází, jak to v takových případech vždycky pociťuji, i kus mého života. A tak se probírám svými deníkovými zápisky, kde jsem si v sobotu, 14. října 1978, zapsal, že jsem se s Ivanem, zcela čerstvým vypovězencem z vlasti, poprvé setkal konečně i osobně na nádraží Wien-Mitte. Listuji pak v korespondenci s ním a pročítám těch patnáct dopisů, jež uchovávám v archivu Studií. Právě v té době, když on přišel do exilu, nastával pro mě „boj o Studie“, jenž spočíval v tom, že jsem se stal terčem útoků některých katolíků a katolických kněží kvůli směřování, jímž jsem orientoval časopis římské Křesťanské akademie, za nějž jsem byl odpovědný. Ivan, starší, známější a váženější, nahlížel na naše exilové působení způsobem, který se kryl s mým, takže mi byl vítanou a účinnou oporou. Tak například 13. prosince 1978 mi napsal: „Posílám Vám (to jsme si ještě vykali) kratičký příspěvek do Studií, ve kterém se pokouším shrnout důvody, které mě osobně, ale i ostatní signatáře Charty vedou ke spolupráci s lidmi jiných názorových skupin. Zároveň posílám kopii tohoto článku Dr. M. Vaňkovi do Ženevy a Rio Preisnerovi do USA, kteří tuto spolupráci těžko chápou a mají k ní řadu výhrad. Pokoušel jsem se jim je vysvětlit (Dr. Vaňek mi volal z Ženevy), ale nebylo to moc platné. Jsou přesvědčeni o nezměnitelnosti lidí a zejména myslím, že těžko mohou při nedostatku informací diferencovat mezi bývalými komunisty a jejich pravděpodobně se různícími cíli. Někdy je těžké o tom hovořit, protože většina lidí uznává jen jediné nebezpečí totality, a to je totalita komunistická.“ Právě v tomto bodě mi tedy Ivan „kryl záda“, a to i písemně, když 19. března 1979 napsal vedení Křesťanské akademie v Římě (Škarvada, Hrubý, Vrána, Ovečka, Polc…), že „Studie patří k nejlepším periodikům, které máme k dispozici. Moudrý, klidný a vyrovnaný tón posledních čísel je důležitý zejména pro domov, který těžko přijímá primitivní ‚antikomunismus‘. Jednak má jiné (nechtěl bych říci – i když by k tomu bylo dost důvodů – větší) zkušenosti s ‚komunisty‘, ale i s ‚katolíky‘ a kromě toho je doma každému jasné, že deklarovaný antikomunismus je většinou něco dost levného. Studie se mi jeví jako neobyčejně potřebná protiváha ostatních exilových publikací – to z hlediska obecného. Navíc si myslím, že jsou jediným periodikem, které se nebojí jít do ošemetných problémů týkajících se křesťanů a nejrůzněji se nazývajících ‚nekřesťanů‘. A to do hloubky, se smyslem pro toleranci a zejména – považuji to za nejtěžší – pro vlastní chyby.“ Probírám se posléze jeho texty, které mi posílal a které jsem uveřejňoval všechny bez výjimky; texty o Chartě 77, o Křesťanské akademii, o Václavu Malém, o Václavu Bendovi, o Seifertově nemoci, o situaci v Praze, o mírových iniciativách Charty 77 atd. Rozpomínám se na četná setkání s ním ve Frankenu na symposiích, jež pořádalo Opus bonum, a pak i na to poslední srdečné setkání s ním už ve vlasti, když byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky; a vlhnou mi oči. To všechno, co jsem tu jen naznačil, mi s ním odchází. Propadá se do zdánlivého nejsoucna zapomnění. Mé hluboké přesvědčení mi však stále říká, že to všechno je mnohem přesněji a úplněji registrováno – než to mám zaznamenáno já zde – …Tam!
Karel Skalický, teolog

Byl sympatický svým smyslem pro humor

S Ivanem Medkem jsem se stýkal od začátku osmdesátých let ve Vídni, kam jsem přišel jako čerstvý emigrant. Brzy jsem začal jezdit na setkání kolem opata Opaska, a než jsem se zmohl na vlastní auto, brávali mě tam s sebou Medkovi – vždy ochotně a s rezolutním odmítáním jakéhokoli příspěvku na náklady. Ještě více jsme se sblížili, když jsme s Ivanem Medkem organizovali vídeňskou pobočku exilové Společnosti pro vědy a umění – on jako známá a vážená osobnost byl předsedou, já jako mladý muž znalý komputerů jsem v roli jednatele tiskl pozvánky atd. O mravních kvalitách Ivana Medka psali mnozí a právem, i já jsem si ho proto velmi vážil. Zde bych však chtěl zmínit dvě jeho vlastnosti, které dobře vynikly ve svobodném a bohatém Rakousku, zatímco v tíživých poměrech možná tak nápadné nebyly. Obdivoval jsem jeho široký rozhled a vědomosti, například z historie nebo literatury. A byl mi sympatický svým smyslem pro humor. Rád vyprávěl veselé historky a občas své posluchače – mě mezi nimi – úspěšně balamutil: jedna paní mu prý uvěřila, že doma perou boty v automatické pračce, a zkusila to také. Ivan Medek byl člověkem statečným, vzdělaným, ale i šprýmovným. Království nebeské je koneckonců i o tom.
Robert Falkenauer, generální vikář Plzeňské diecéze

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay