Vydání: 2013/31 Na místě setkání vyroste nová čtvrť, 30.7.2013, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Antonín C. Stojan projevoval mimořádnou schopnost rozumět znamením času

Cyrilometodějský odkaz patří k našim nejvýznamnějším duchovním i národním tradicím, ale zároveň má řadu dalších přesahů. Moderní zájem o tuto tradici souvisí nepochybně též s tím, že vedle duchovních kvádrů v jejích základech obsahuje mnohé tajemné, romantické a snad i dobrodružné zákruty. Byzantští misionáři zažili výšiny, když jejich dílo dostalo schválení od papeže, zároveň však museli strpět intriky i osočování od svých oponentů. Tak jako je osud dvou zbožných intelektuálů ze Soluně plný zvratů, tvoří i Velehrad, jejich prominentní místo paměti, mezi našimi poutními místy specifikum, neboť se zde ve vzájemné symbióze propojuje mariánská zbožnost, cyrilometodějská tradice, ale též úsilí o posílení české národní identity stejně jako vzájemnosti se slovenským národem.

Na Velehradě vznikla také řada katolických organizací, zaměřených na palčivé sociální otázky tehdejší doby. Průvodním znakem oživení tradice se stal mezi jiným velký zájem papežství, které se skrze připomínání významu cyrilometodějské tradice snažilo realizovat své představy o posilování vlivu mezi křesťany na pravoslavném Východě. Prvotním impulzem v tomto směru bylo vydání encykliky papeže Lva XIII. Grande munus z roku 1880, rozšiřující úctu k soluňským bratřím na celou církev. Skutečnost, že zde najdeme takové množství dalších významů, souvisí do značné míry s tím, že skutečné znovuoživení této tradice přineslo právě 19. století.

Pokud bychom ale chtěli nějak personifikovat toto dynamické období rozmachu cyrilometodějské úcty, musíme na prvním místě zmínit na české straně dnes už takřka ikonickou postavu Antonína Cyrila Stojana (1851–1923), v jehož případě představuje lokalita Velehradu jedno z nejdůležitějších míst na mapě jeho života i díla. Již od mládí přitom navazoval na romantické dědictví dalšího moravského duchovního Františka Sušila (1804–68) a zároveň během svého života dával důležité impulzy, v nichž se projevovala jeho velká erudice a schopnost rozumět znamením času.

Léta rozkvětu

Z mnoha příkladů Stojanových aktivit je třeba upozornit alespoň na ty klíčové. Povedlo se mu realizovat institucionální zakotvenost cyrilometodějské tradice 
– například ve formě Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje.

Ten vzniká na konci 19. století jako misijní instituce, která měla šířit cyrilometodějskou ideu doma i za hranicemi. Stojanovi se navíc podařilo vytvořit rozvětvenou síť členů, kteří byli ochotni angažovat se pro danou myšlenku. Členové spolku organizovali pravidelné velehradské slavnosti pro širší okruh věřících (jejich součástí byly pobožnosti, přednášky, kulturní, hudební a folklorní vystoupení), jež se záhy rozrostly do velkých duchovních manifestací. Spolek byl aktivní jak v moravských diecézích, tak mezi českými krajany v zahraničí. Jeho činnost spočívala nejen v šíření cyrilometodějské myšlenky, nýbrž i v provádění náboženské osvěty mezi věřícími a organizování lidových misií ve farnostech, nad nimiž drželi záštitu především velehradští jezuité, kteří od konce roku 1890 poutní areál spravovali.

Dále se spolek věnoval distribuci náboženských časopisů, finanční podpoře katolické výchovy na školách a dalších vzdělávacích i sociálních projektech. Stojan již velmi záhy přišel s návrhem, aby se na Velehradě konala pravidelná duchovní cvičení, a souběžně zahájil ještě velkorysejší ideu unionistických sjezdů, která povýšila Velehrad na duchovní středisko sjednocení a misijní práce v prostředí západních i východních Slovanů.

První kongres proběhl na konci července 1907. Mezi mnoha hosty patřila čestná pozice především řeckokatolickému arcibiskupovi Andreji Šeptyckému ze Lvova, jenž usiloval o spojení uniatských a pravoslavných Ukrajinců. Vedle něj se však unionistických setkání účastnili jiní vysocí církevní hodnostáři a vzdělanci z několika dalších zemí. Náplní kongresů se mělo stát nestranné studium sporných otázek, které po staletí rozdělovaly křesťanství v Evropě, stejně jako debaty o charakteru obou tradic. Základem oboustranného vztahu se přitom měla stát především společná duchovní genealogie, založená v cyrilometodějské tradici. Bezpochyby se jednalo o velice odvážnou a moderní myšlenku, jakkoli v duchu tehdejších představ unionismus směřoval především k tomu, aby skrze tyto aktivity bylo dosaženo návratu slovanských národů zpět do lůna katolické církve. Akcí se přesto účastnili i zástupci pravoslaví, ač se jednalo spíše o jednotlivce. O program kongresů se ovšem – zejména po bolševické revoluci – zajímali také ruští intelektuálové žijící tehdy vesměs v západním exilu.

Vědecké aktivity dostala za úkol pěstovat Akademie velehradská i její odborný věstník. Unionistické hnutí a rozvíjení slovanské liturgie se však zprostředkovaně podepsalo také na reformních tendencích, na přelomu 19. a 20. století ztělesněných například modernistickým hnutím (z tohoto hlediska ani nepřekvapuje, že po první světové válce se uvažovalo o Velehradu jako o sídle československého patriarchátu a k cyrilometodějství se zpočátku hlásili i někteří pozdější zakladatelé Církve československé).

Upevňování katolické identity

Stojan horlivě prosazoval všechny snahy, které směřovaly k posílení vazeb na Řím a k upevnění katolické identity. Rovněž si dobře uvědomoval, že duchovní tradice obecně mohou sloužit k posílení upadající víry a také jako protiváha vůči sílící sekularizaci. Stejně tak pojímal cyrilometodějství jako základ vlastenectví, nikoli však nacionalismu. Přesto se ovšem přípravy poutí nevyhnuly ani vlivu obecnějšího společenského dění.

Od konce šedesátých let 19. století se na politické scéně rakouské monarchie prosazovaly liberální koncepty, usilující o eliminaci vlivu katolické církve ve veřejném prostoru, které spočívaly například v úsilí o omezení její působnosti ve školství. Náboženské akce na Velehradě se staly v té době dokonce záležitostí ostrých politických střetů, vyvolaných obavami, že se stanou prostorem k nacionální agitaci Slovanů. Je však třeba zdůraznit, že poutě skutečně sloužily jako jeden z komunikačních kanálů k šíření politických názorů, což souviselo se snahou mobilizovat co nejširší okruhy věřících, aby se v politickém i sociálním životě realizovaly církevní požadavky, a věřící se tak mohli bránit důsledkům tzv. kulturního boje.

Stojan se stal tvůrcem celé řady katolických organizací, často založených na Velehradě, jež měly sloužit k zachycení různých sociálních skupin – od rolnictva až po mládež. V Čechách navíc autorita katolických stran spíše upadala, zatímco na Moravě si tento ideový tábor vedl o poznání lépe. Z tohoto důvodu jsou moravští duchovní v čele katolických aktivit, o čemž svědčí například fakt, že se konal první český katolický sjezd v roce 1894 v Brně a při jeho přípravě sehrál významnou roli tehdejší místní biskup František Saleský Bauer.

Kromě oživení Velehradu přispěl Stojan ke zvýšení zájmu o putování do mariánské svatyně na Svatém Hostýně, kde se z jeho iniciativy uskutečnila v roce 1912 slavná korunovace sochy Panny Marie. – A to za hojné účasti nejen poutníků, nýbrž i představitelů politické elity. Pod bezprostředním Stojanovým vlivem se etabloval rovněž spolek, jehož cílem bylo povznesení Velehradu a oprava celého areálu, který již desetiletí chátral. Ve značné míře přispěl též k rozmachu zájmu o archeologický průzkum prostoru Velehradu i dalších lokalit, jako byly například Osvětimany či Modrá.

Po vzniku Československa

Antonín C. Stojan svolával velké poutě také za světové války, jichž se účastnili třeba ranění vojáci, a neustal v činnosti ani po vzniku moderního československého státu. V té době se mění i akcenty na cyrilometodějskou tradici, protože oficiální dikce se snaží prezentovat reminiscence na působení slovanských misionářů jako součást společných česko-slovenských dějin – a tím pádem hovořit i o československé státnosti jako logickém vyústění trendů, jejichž základy byly položeny již před více než tisíci lety. V revoluční atmosféře volání po změnách funguje Stojan jako jeden ze stabilizátorů rozkolísané církevní loďky u nás.

Poválečná setkání na Velehradě se tak stala zároveň výrazem snah po radikální obrodě církve, která se tak měla bránit tehdejší protikatolické vlně. Nebylo tedy příliš velkým překvapením, že po rezignaci arcibiskupa Skrbenského na Metodějův stolec zasedl právě Stojan, dobře zapsaný v římské kurii, který našel zastánce i mezi německým klérem. V jeho neprospěch ovšem hrály poměrně vysoký věk a špatný zdravotní stav. Proto byl také ze strany Vatikánu vnímán spíše jako kandidát na přechodnou dobu (jeho arcibiskupské působení skutečně trvalo pouhé dva roky).

Současně však papežská diplomacie rozhodně odmítla možnost, že by se olomouckým arcibiskupem mohl stát Jan Šrámek, jehož chtěla do úřadu prosadit československá vláda. To souviselo s její snahou uklidit ho na duchovně významné, zato politicky okrajové místo.

Aura dobrotivého „tatíčka“

Poválečné intenzivnější vědecké a mezioborové studium cyrilometodějské problematiky a s ní souvisejících témat se stalo klíčem, který otevíral další prostory, v nichž se mohly výklady tradice rozvíjet. Na jeho působení navázaly i obnovené unionistické sjezdy, kde se mimo jiné diskutovalo o pronásledování věřících v sovětském Rusku. V paměti lidí zůstal Stojan jako štědrý podporovatel charity (s tím souvisel též vznik Kongregace sester „cyrilek“) i jako symbol moravské srdečnosti a bezprostřednosti, což pak kolem něho vytvořilo auru dobrotivého „tatíčka“. Můžeme si ho ale připomínat i z dalších důvodů. – Například jako osobnost, která souvisí též s obecnějšími myšlenkovými a pastoračními tendencemi, jako je úsilí o propojení intelektuální a spirituální obnovy uvnitř katolické církve. Ta se u nás stala východiskem z poválečné hodnotové a společenské krize.