Cožpak jsem strážcem bratra svého?

Vydání: 2009/48 Ticho, 25.11.2009, Autor: Miloslav Petrusek

Příloha: Perspektivy

Je tomu již čtyřicet let, co jsme se nadechli a dali průchod svému nesouhlasu, nepochybně i nenávisti vůči těm, kteří jako biblický zloděj přišli v noci, aby nám uloupili i to málo svobody, kterou jsme si vydobyli. Celá města byla popsána hesly, slogany, veršovánkami, tu více, tu méně vtipnými. Kromě těch nejznámějších (jako „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“, v němž ostatně bylo mnoho naivity) jsem si zapamatoval také jedno, které bylo mimořádně silné svou jistou tajemností, ale i hloubkou sdělení: „Kain byl taky bratr...“

Jsem šťastný, že se mohu stýkat se studenty, učit je tomu málu, co znám, tu a tam něco doporučit a nikdy nic nezakázat – v tom jsem „liberál“. Na cestách poznání jsou průvodci, svůdci i rozcestníky, ale cestu jde každý sám – s klopýtavými omyly i s radostí nově se otevírajících horizontů. Těmto svým studentům jsem dal toto heslo k „rozšifrování“ – o co v něm vlastně jde? Z těch více než třiceti jediná studentka pochopila, že je to asi odkaz na knihu Genesis a na klasický příběh Ábelovy a Kainovy oběti. Logika toho hesla byla přece prostá – tolik let jsme pěstovali „bratrské přátelství“ se svým východním sousedem a protektorem, abychom nakonec poznali v té nejbrutálnější podobě, že tento bratr byl – Kain... V době Sametové revoluce se podobná hesla, která by odkazovala ke znalosti Písma, již neobjevovala. Je s ní spjat jen jediný ryze křesťanský moment, a to společná recitace Modlitby Páně na Letenské pláni. Tehdy mohl Václav Malý ještě předpokládat, že většina přítomných tuto modlitbu zná, třebas jen mechanicky jako proud slov a zvuků zděděný po rodičích. Na té studené podzimní pláni ale naráz dostávala obsah nepochybně i pro ty, kteří si ji pamatovali již jen matně „jako i my odpouštíme našim viníkům...“

NEZNALOST PLODÍ NEPOROZUMĚNÍ

Vzpomínám obě ty události spojené symbolickým obloukem příběhu z První knihy Mojžíšovy (1968) a Otčenášem (1989) proto, že chci připomenout jedno z velkých zklamání, které mi připravilo polistopadové období. To bylo spojované s nadějemi na názorovou volnost, která bude nejen otevřením se světu, ale i prostředím, v němž se vrátí aspoň část z toho, co nám vzala sekularizace (ta přirozená, spojená s modernitou) a ateizace (ta násilná, spojená s ideologickým totalitarismem). Prostředím, v němž se budou kultivovat některé potlačované a některé zneužité tradice. Nemohu a nechci příliš zobecňovat svou zkušenost se svými mladými kolegy, ale jedno je jisté – jejich neporozumění křesťanské zvěsti je téměř absolutní (protože o ní nic nevědí), jejich odpor vůči katolické církvi je kategorický a někdy až neuvěřitelně nedůtklivý, názor na tradice – v podstatě jakékoliv („masarykovské“ nevyjímaje) – více než skeptický. V diskusi s nimi jsem měl pocit, že jsem se ocitl ve volnomyšlenkářském kroužku někdy z počátku dvacátého století. Ale ti volnomyšlenkáři svého soupeře aspoň znali, ale Nový zákon z těch mých milých neznal (až na tu výjimku) nikdo, doslova nikdo. Ani ta nejslavnější podobenství, ani ty nejcitovanější příběhy, nejčastěji uváděné metafory, obrazy... Jako učitel se ovšem kategoricky držím zásady, kterou prosazoval na počátku minulého století Max Weber, že politika (a náboženství) nepatří za katedru vysoké školy – leda jako předmět zkoumání. Katedra vysoké školy není ani politická tribuna ani kazatelna. Ani při své snaze o jakýsi „objektivní nadhled“ jsem se ale nemohl od vtíravého momentu příběhu o dvou bratřích z knihy Genesis oprostit. Když se Hospodin Kaina ptá, kde je jeho bratr, ten odpovídá: „Cožpak jsem strážcem bratra svého?“ Ten Hospodinův dotaz – vždyť to je nepřímá výzva k odpovědnosti. K odpovědnosti za to, být strážcem „bratra svého“. A být strážcem znamená přece bdít nejen nad tělesnou přítomností, ale i nad tím, jakým směrem se ubírá jeho uvažování, myšlení a jednání. Jistě, pokud k tomu sami máme mravní oprávnění... Nejde o „střežení“, které předpokládá odsudek či donucení, víme přece, že nemáme soudit, nechceme-li být sami souzeni – dříve, než přijde čas.

POHODLNÁ různost

A tak tedy co možná věcně: „mladá generace“ – a zde se zobecnění dopustit můžeme, protože je podloženo dokonce statistickými daty – nepřijímá křesťanství (a zejména katolicismus) ze dvou důvodů. Ten první je prostá nevědomost, protože představa o křesťanské víře je dodnes (a dnes dokonce snad ještě intenzivněji) spojena téměř výhradně s tím, že katolicismus, který křesťanství hlavně reprezentuje, je a vždycky byl údajně reakční a zpátečnický. Dnes zejména proto, že nedovoluje eutanazii, potraty a antikoncepci, protože neschvaluje sňatky homosexuálních párů a nesezdaná manželství, ale také že usiluje o navrácení svých ztracených materiálních hodnot (všem, „co bylo ukradeno, budiž vráceno“, i šlechtě, ale církvi z jakýchsi zvláštních důvodů nikoliv). O tom, že existují věcné důvody, proč církev setrvává na své věrouce a proč hájí svou pravdu i dnes dokonce proti většině obyvatel kdysi křesťanské Evropy, se zkrátka nepřemýšlí. Církvi se znovu přisuzují mocenské aspirace, jako by papež usiloval o světskou moc a církev o ovládnutí „duší a těl“ již konečně svobodných lidí. Ten druhý důvod je svod zjednodušeně pojatého liberalismu, tedy ideje svobody volby, svobodného rozhodování, možnosti výběru a – v neposlední řadě – relativizované pravdy. Myšlenka, že není univerzálních, obecně platných pravd, že „každý má svou pravdu“, je sice lákavá, ale až k pláči myšlenkově prázdná. Dokonce velmi radikální americká filozofka Martha Nussbaumová, která je orientace spíše levicové (v americkém smyslu „liberální“, v němž klíčovým heslem není trh, ale sociální spravedlnost, ani tak efektivita, ale mravní solidnost), výslovně říká, že opravdový multikulturalismus je „ekumenismem“ a že je stejně důležité to, v čem jsou si lidé podobní, jako to, v čem se liší. Neustálý důraz na různost a místní a dějinnou osobitost vede nutně k relativismu – potom ovšem každé společenství má své pravdy a „univerzálního systému hodnot“ neexistuje, stejně jako není žádných absolutních (lidstvem společně sdílených) pravd. Proti tomu paní Nussbaumová namítá, že je nutné nejen hledat, ale i prosazovat skutečně univerzální pravdy, protože je známe a jenom se tváříme tak, jako by nebyly – přijmout představu, že nejsou, je totiž jednodušší a zbavuje nás to nepříjemných závazků.

VYPNĚTE SEMAFORY

Ta většina, která je přesvědčena, že žije v pluralistickém a atomizovaném světě (v němž je tu „každý sám za sebe“ a „sám za sebe taky hraje“), nedohlídá, že kromě svobody musí převzít i břemeno odpovědnosti. Nejsou-li lidé odpovědni Bohu, jsou odpovědni sobě a svým bližním, jichž se jejich jednání dotýká. A zde jsme přece u jádra věci. Každý, kdo ví jen něco málo o sociologii (o filozofii ani nemluvě), zajisté chápe, že kromě svobody, nezávislosti a volnosti (a ta sahá od výběru partnera, jejich střídání, nakupování a cestování či trávení dovolené až po svévolnou svobodu, která ubližuje tomu, kdo si ji zvolil, i těm, kdo s ním sdílejí pobyt na zemi) existuje cosi jako řád, jistý rámec stability, bez něhož nelze v tak složité společnosti, jako je ta naše, vůbec žít. Je krásné hlásit se k „teoriím chaosu“, ale ve skutečně chaotické společnosti se nikomu stejně žít nechce. Ostatně dovolme si trivialitu: vypněte na jeden den všechny světelné semafory řídící dopravu, a uvidíte, zda je, či není třeba něčeho, co naše chování reguluje, i když se nám to může hrubě nelíbit. Některá omezení, jež po nás křesťanská věrouka žádá, se nám taky mohou nelíbit, ale to přece vůbec neznamená, že jsou nesmyslná, nesprávná a svévolně změnitelná. Vyjměte kámen z Desatera, a zhroutí se celá evropská civilizace. A protože první tři přikázání se jaksi neberou příliš vážně, je „stabilita řádu“ ohrožena.

DVOJSEČNÝ POKROK

V „liberálně svobodném“ světě se velice krásně žije, stejně jako ve světě v podstatě neomezené spotřeby. Ti, kteří kritizují církev a křesťanství, nalézají i na této společnosti jakési vady na kráse (idea nekonečného růstu, politické skandály, právní nejistoty, sebeobelhávání politiků i politiky...), ale nakonec staví proti tradičnímu křesťanskému pohledu na svět a společnost „osvícený kritický rozum“: evropská civilizace prý není přece spojena tradicí (a už vůbec ne křesťanskou), ale vzpourou proti tradici, kterou reprezentuje kritický rozum, jenž se zrodil z osvícen- ství. Tento postoj, postoj „kritického rozumu“, který směřuje k ustavení jakési „veřejné agory“, kde se lidé v otevřeném dialogu shodnou na základních (dočasných) pravdách a podstatných (omezených) mravních normách, je zejména mladým lidem sympatický. Ostatně v radikální a zlostné podobě se předvedl v šedesátých letech ve vzpourách západních studentů; v podobě filozofických traktátů o něm čteme neustále. Zapomíná se ale na to, že osvícenský kritický rozum je pupeční šňůrou spjat s ideou pokroku (ta je taky oblíbená, aniž se tuší, jak málo ji postmodernisté mají rádi) – a pokrok je proces i fakt velice nejednoznačný. Postavit „pokrok“ proti „tradici“ je počínání mechanické, zjednodušující a konec konců k ničemu nevedoucí. Ba co víc – dnes přece dobře víme, že „osvícenský rozum“ nemá jen jedno vyústění, vyústění v technickém pokroku a materiálním blahobytu, ale také v racionalizaci, v „rozumném uspořádání“ zla na tomto světě. Ptát se – „Kde jsi byl, Hospodine, když se děly hrůzy v Osvětimi?“ – je demagogické a nepoučené. Problémem zla se křesťanství zabývá v tzv. teo- dicei, a kdo o ní nic neví, ať se v té věci nejprve poučí. A za druhé – Osvětim a holokaust, zločin na našich „starších bratřích“, jak Židy nazval Jan Pavel II., byl mimo jiné produktem naplnění i selhání moderní racionality. Zločinec Eichmann přece žádnému Židovi neublížil, on jen organizoval – přesně podle principů moderní, kalkulující racionality...

LÉPE SI NASLOUCHAT

Možná kdybychom si vzájemně lépe naslouchali a kdybychom se bez vypjatých emocí a dramatických gest vzájemně četli, nedocházelo by ke sváru, který samou svou podstatou může být nebezpečím pro evropskou kulturu a civilizaci. Nikoliv jen proto, že se vzdá křesťanské tradice, ale proto, že se jí vzdá nepoučeně, nekriticky a lehkomyslně. S těmito myšlenkami někdy večer usínám a myslím na ty, v jejichž rukou je budoucnost tohoto světa.

 

Miloslav Petrusek: autor je profesorem sociologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Mezititulky redakční. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay