Co dělat, když přijde krize?

Vydání: 2009/7 Jak se žije Vietnamcům, 11.2.2009, Autor: Jakub Jinek

Příloha: Perspektivy

Píše-li se a hovoří o současné hospodářské krizi, předpokládá se většinou u čtenářů a posluchačů její negativní vnímání – jako něčeho, co je protějškem obvyklého stavu, úchylkou od normálu, něčeho, čemu je třeba se vyhnout, co je třeba nedopustit. Toto zdánlivě přirozené hodnocení však svoji samozřejmost ztrácí, podíváme-li se na původní význam pojmu krize.

Pozitivní smysl krize?


Ve starořeckém lékařství a dějepisectví, odkud toto slovo pochází, znamenala krize (která etymologicky souvisí rovněž se slovy „kritika“ či „-kracie“ ve složeninách, jako „demokracie“) moment, v němž se rozhoduje (řecky krinein) o následujícím směřování, chvíli obratu buď k dobrému, nebo ke zlému. V původním smyslu je tedy krize okamžikem rozhodujícího střetu s nemocí či s protivníkem, který může skončit buď smrtí, nebo uzdravením, buď naprostou porážkou, nebo slavným vítězstvím. Jak vidno, pojem krize tedy od počátku obsahuje jistou dvojznačnost a s ní i možnost pozitivního vyústění. Do ekonomického slovníku se slovo krize dostalo až relativně pozdě – v 18. století. Přesto je jeho všeobecná známost a vysoká frekventovanost v naší mluvě dána právě tím, že zdomácnělo v ekonomické oblasti, odkud se pak zpětně rozšířilo na oblast popisování individuálních postojů a stavů a vůbec do běžného jazyka. Zřejmě zde má původ naše dnešní jednoznačně negativní hodnocení významu tohoto slova. Moderní ekonomie jakožto věda totiž vznikla s jasným motivem co možná nejvíce zkrátit a oslabit krizové fáze ekonomického cyklu tím, že budeme schopni předvídat nebezpečí jejich vzniku (mimochodem, to je úkol, kde naprostá většina současných ekonomů ztroskotala, jak je to snad nejvýstižněji ztvárněno v britském komickém seriálu Bremner, Bird and Fortune).

Přesto se i v ekonomii setkáváme s náznaky pozitivního hodnocení krize. V novinových článcích a rozhovorech jak s podnikateli, tak s ekonomickými analytiky se objevují vyjádření, jež prozrazují snahu dívat se na krizi diferencovaně. Tak se například uznává, že krize může mít ozdravný vliv anebo že se může stát vhodnou příležitostí k investicím. Rovněž ekonomie, tedy alespoň implicitně, sdílí intuici obsaženou v původním řeckém termínu. Jak tedy rozumět pozitivnímu potenciálu krize, zejména v současné hospodářské situaci a vzhledem k obavám těch, kdo jsou krizí postiženi? Jinými slovy, co si s krizí počít?

Krize jako poznání vlastních mezí

Existuje významná filozofická tradice, jež na kritických situacích vyzdvihuje možnost člověka uplatnit v nich svoje pravé lidství. Krize nám ukazuje vlastní nedostatečnost, která je však zdrojem naší vlastní skutečnosti, a tudíž autentičnosti. Jiní hovoří o situaci tragického konfliktu, jež v sobě skrývá pochopení skutečné velikosti lidského života. Vědomí této tragičnosti se může stát zdrojem hodnotového či přímo náboženského postoje. Tyto pozice se shodují v základním poznání, že krize je pro praxi přínosná jakožto způsob uvědomění si vlastních mezí, tedy jakožto jakési pokorné usebrání se. Ohlas této tradice se objevil rovněž v článcích autorů (ekonomů i neekonomů), kteří se v současné ekonomické krizi pokusili vidět řekněme jistý „duchovní rozměr“. Podstatou jejich pozitivního hodnocení krize bylo zjištění, že ji nemusíme chápat pouze jako katastrofu sociálního života, ale jako příležitost k poučení, změně dosavadních, často nesprávných pojetí fungování ekonomiky a nakonec i ke změně smýšlení a ekonomických návyků jednotlivců (kteří si již nebudou brát hypotéky na nepotřebné nemovitosti a půjčovat si na dovolenou u moře).

Krize jako příležitost ke změně smýšlení či přímo pokání a usebrání představuje jistě plodnou perspektivu. Je však třeba vidět, že tato perspektiva – pokud není doplněna perspektivou opačnou – zastírá významnou souvislost mezi krizí a možnostmi lidského jednání. Může-li mít totiž krize pozitivní výsledek, pak se lze ptát, zda je tento výsledek něčím, co se lidem (náhodně, či prozřetelnostně) přihodí, nebo zda je principiálně otevřen lidskému zasahování. To není pouze abstraktní problém, nýbrž otázka po tom, jak pohlížet na různé současné pokusy o řešení krize a konkrétně na různé přímé zásahy (zejména ze strany vlád) do hospodářství.

Krize jako výzva k činnosti

Krize má v sobě též cosi neklidně naléhavého. Jakožto okamžik klíčový pro další směřování je chvílí horečné snahy. Je-li bývalá hlava státu v kritickém stavu, je ihned ustanoveno lékařské koncilium. Je-li situace na frontě kritická, ihned jsou na daný úsek přesunuty zálohy. Propukne-li mezinárodně politická krize (jako byla ta v Gaze či okolo ruského plynu), je ihned zformována skupina emisarů, kteří se snaží zprostředkovat a nalézt východisko. Ve všech těchto situacích schvalujeme bezprostřední, rychlý, energický zásah člověka (vlád, komisí, koncilií). Krize je zde oním okamžikem, v němž lidský duch může ukázat, co umí. Je to výzva k aktivitě, nikoli k usebrání. Hovoříme-li v souvislosti s krizí o nutnosti využít ji k uvědomění si vlastních chyb a ke změně návyků, pak máme pravdu pouze částečně – v okamžiku, kdy to říkáme, ztrácíme ze zřetele ty, kteří v důsledku krize přišli o práci, museli se vzdát hypotéky či se ocitli v úvěrové pasti. Připomínat si je neznamená pouze pateticky působit na city – jsou to právě tyto a podobné osudy, jež opravňují užití slova krize v původním smyslu i pro současné hospodářské potíže, které se pouze zdánlivě liší od fatálních situací bitvy a smrtelné choroby. Přiznáme-li každé oblasti její vlastní logiku, pak vidíme, že pokud je důsledkem ekonomické krize zbídačení a deprivace celých sociálních skupin, pak je to z vnitřní logiky ekonomie jakožto vědy, která má těmto jevům zabraňovat, katastrofa srovnatelná se smrtí individuálního pacienta z hlediska medicíny. Pozitivnímu potenciálu krize lze tedy rozumět i tak, že může inspirovat lidskou praxi. Krize tedy není dvojznačná pouze co do svého možného (pozitivního, či negativního) vyústění, nýbrž i co do možnosti jejího ovlivnění člověkem. A zde se ukazuje, že usebrání je pouze jednou z možných reakcí na krizi.

Pokusy o řešení krize

Díváme-li se na lidskou praxi z perspektivy oné horečné snahy, již krize vyvolává a již schvalujeme, lze též poněkud lépe pochopit logiku oněch politicko-ekonomických opatření zaměřených proti aktuálním hospodářským hrozbám. O jejich účinnosti obvykle pochybujeme a podobné pochybnosti slyšíme rovněž z tisku i z politických – nejen opozičních – míst. Z hlediska jednotlivého občana je obvykle těžké souhlasit s věcnou správností navrhovaných opatření (ať už na podporu utrácení či investic do infrastruktury) – některá se právem zdají přímo nesmyslná a často nelze vyloučit ani přímý kriminální záměr. Na druhé straně je důležité si uvědomit, že v pozadí kritiky vládního (či jiného) zasahování do krize velmi často stojí představa krize jako tajuplného zauzlení dějin, které lze pouze trpělivě přečkat. Opak by znamenal nejen marný, nýbrž i opovážlivý odpor, ať už bývá nazýván pýchou nebo „sociálním inženýrstvím“. Není žádný rozdíl mezi tímto postojem a postojem přírodního člověka přijímajícího s odevzdaností rány osudu stejně jako střídání ročních období. Na kritice zásahů do krize je vždy cosi fatalistického. Díváme-li se naopak na krizi nikoli pouze jako na moment rozhodnutí, který nemůžeme nijak ovlivnit, nýbrž jako na výzvu k činnosti, pak můžeme pohlížet na tyto snahy jako na snad ne vždy šťastné a úspěšné, avšak pochopitelné a veskrze sympatické pokusy čelit nelítostnému osudu. Jelikož jde o způsoby lidského zasahování do zčásti samovolných a vždy velmi komplexních dějů, musejí být tyto zásahy ze své podstaty nejisté a jejich případný úspěch křehký. Je ovšem třeba zároveň vidět, že odvahou k těmto zásahům se konstituovala naše evropská civilizace. Donkichotství k nám patří stejně jako vědomí lidské nedostatečnosti, utopie stejně jako kritičnost, touha po lepším stejně jako uznání toho, co je dáno.

Cesta z krize

Odevzdání se je něco, co vždy leží jako možnost před každým z nás, co jaksi „umí každý“, něco, k čemu nepotřebujeme filozofickou reflexi krize ani křesťanskou zvěst. Pocit odevzdání se je ne náhodou určujícím étosem většiny východních náboženství. Nám ze Západu to připadá jaksi nelidské – a právem. Neznamená to, že máme lpět na své západní kultuře (a na výdobytcích západní civilizace), nýbrž že nacházíme v jádru vlastní (křesťanské) identity něco, co nemizí, ani když se pokusíme uzávorkovat svoji konkrétní dějinnou podobu. Tím neredukovatelným je ona dvojznačnost, kterou historicky poznali pouze křesťané (a židé a muslimové), jež však patří k lidství vůbec. Křesťan, jenž je po- dle staré tradice paradigmatem člověka vůbec, přestože ví o své omezenosti, se osudu nikdy nevydá, protože vydat se osudu znamená ho uctívat, a tedy upadnout do modloslužby. Cítí-li křesťan v době všeobecného zchudnutí zadostiučinění z toho, že on svoje materiální potřeby dokáže na rozdíl od druhých relativizovat, pak zapomněl na tu část křesťana v sobě, která k němu náleží stejně jako kontemplace. Na to, že být křesťanem znamená být – s využitím evangelijního obrazu – zároveň Marií i Martou. Uvědomíme-li si tuto dvojznačnost vlastní krize (a lidské podmínky celkově) nikoli fatalisticky či moralisticky jako konečnou odpověď na otázku Co dělat? (s předem danou odpovědí: Nic), nýbrž jako východisko změny, pak můžeme aspirovat nejen na řešení současné hospodářské krize, nýbrž přijmeme i hledisko, z něhož se nám náš způsob zasahování do krize hospodářské může ukázat jako obecný model smysluplného formování lidského světa. Pak by se nám otevřela cesta též k řešení naší krize morální a snad i náboženské.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay