Církev u nás - po 15 letech

Vydání: 2004/49 Dělat něco zadarmo?, 30.11.2004, Autor: Václav Malý

Příloha: Perspektivy

Snažit se na malé ploše vystihnout radosti i starosti, chyby i zdary naší církve během posledních patnácti let, je záměr nevděčný a nesnadný. Následující řádky proto vnímám jako výzvu k další diskusi, která dosud v širším měřítku mezi věřícími, kněžími i biskupy chybí.

 

OD ZTRÁTY PRESTIŽE...

Po roce 1989 jsme měli velké oči. Respekt ze strany společnosti, který jsme získali hlavně díky pozvednutým hlavám nemála věřících a kněží v druhé polovině osmdesátých let, jsme záhy pozbyli. Důvodů je povícero. Hlavní však vidím v tom, že jsme automaticky počítali s tím, že v nových podmínkách se naši spoluobčané (když se po pádu komunismu náhle ocitli v ideovém vakuu) přikloní na naši stranu. Zapomněli jsme, že nás společnost vnímala především jako ty, kdo pod komunisty trpí a kdo jim odporují. Kardinál Tomášek se stal symbolem. Sympatie a soucítění s rezistencí ovšem neznamená, že okolostojící hledali   zdroje, z nichž vyrůstala, a že by jim porozuměli. Záhy poznali, že naše nabídka vyžaduje trvalé úsilí o duševní a duchovní hygienu, což s sebou přináší nejedno úskalí a neslibuje okamžitý výsledek. Nechci se soustřeďovat na společnost, ale na nás, jak jsme se v jejích očích prezentovali, a co se událo v našich vlastních řadách.

Přecenili jsme odhad svých sil. Lidé přestávali mít na sebe čas a mnozí agilnější souvěrci se chopili nových příležitostí. Nezbyly a nezbývají jim síly na intenzivnější zapojení do života církve, od níž spíše očekávají potřebný servis. Nezanedbatelné množství jiných se obrátilo dozadu a očekávalo návrat před dobu komunismu a navázání na ni. Výsledky Druhého vatikánského koncilu se nemohly naplňovat díky brutálnímu tlaku minulého režimu, ale po listopadovém zlomu příslušnou ozvěnu v srdci nejednoho kněze a věřícího též nenašly.

 

...K PŘEDSUDKŮM POLITIKŮ

Vyrovnání s minulostí bylo více na rovině dobře míněných prohlášení, ale chybělo a dosud chybí kající přiznání těch, kdo selhali. Namísto osvobozujícího očištění je zde stav, kdy se za zády dotyčných ví a mluví o jejich minulých selháních. Otevřely se brány oblastí, do nichž církev po celá desetiletí neměla přístup. Vyšlo však najevo, že chybějí kvalifikované síly, které by do nich na patřičné úrovni vnášely evangelium. Mám na mysli především školy všech stupňů, věznice, policii, média, nemocnice, místní politiku aj. Do tohoto prostoru nelze přicházet s hotovými odpověďmi a zjednodušenými vzorci uvažování. Převážilo spoléhání na lidovou stranu, která začala být vnímána jako štít při obraně práv církve. I když jsou v ní dobří křesťané, její vedení svým nezřídka neprůhledným taktizováním vyvolává více odporu než sympatií. Společnost vnímá církev a lidovou stranu jako spojité nádoby, což nesvědčí ani jedné z nich.

Je třeba spravedlivě dodat, že katolíci, kteří vstoupili do jiných politických stran, nedosáhli v nich výraznějších výsledků ve prospěch politické kultury a orientace na mravní hodnoty. Vedení církve opakovaně žádalo a žádá uspořádání solidních právních vztahů se státem, ale nepodařilo se mu společnost přesvědčit, že se nejedná na prvním místě o majetkové vyrovnání. Předsudky rozhodujících politiků (kteří necítí žádný tlak spoluobčanů), ale i povrchnost mnohých pracovníků médií – to jsou objektivní příčiny stavu, kdy běžný spoluobčan nahlíží církev jako polofeudální instituci, která chce z restitucí zbohatnout.

 

A CO SE V NAŠÍ CÍRKVI DAŘÍ?

Vůbec nemíním pomíjet vše dobré, co se povedlo a co zaznamenává zasloužený ohlas i mezi nevěřícími. Charita si získala respekt i v zahraničí. Církevní školy jsou vesměs hodnoceny kladně. Je oceňována kaplanská služba v armádě. Hrstka souvěrců, která navštěvuje věznice, zanechává rovněž dobrou stopu. Různá diecézní centra - pro rodinu, mládež, katechety, vzdělání, pastoraci – odvádějí kus poctivé práce ku prospěchu bližních. Přibývá farností, v nichž zakotvuje správné povědomí, že bez užší spolupráce kněží a věřících život farního společenství strádá a že jeho poslání není možno zužovat pouze na bohoslužebnou nabídku. Byla obnovena činnost mužských i ženských řádů, které ve své většině stojí na křižovatce, jakým směrem se vydat, aby naplnily své charisma. Ve výčtu záslužných aktivit by se dalo pokračovat.

 

MEZI PLURALITOU A POLARIZACÍ

Vznikla zdravá pluralita v řešení místních i diecézních potřeb. Sledujeme i názorovou pluralitu mezi různými časopisy. Pluralita je ovšem také provázena polarizací, na niž se náhledy liší na všech rovinách církevního života. Jsou činěny pokusy vtěsnat všechny a všechno do jednoho modelu myšlení a chování. Je to na škodu, protože tříbení názorů, pokud jsou prezentovány s poctivým úmyslem a garantovány nemanipulujícím přesvědčením, se stává plodnou půdou pro vznik nových vizí a růst skutečných osobností. Ne vždy se výměna myšlenek odehrává noblesním, neurážejícím způsobem, který nahlíží oponenta jako partnera, a ne jako nepřítele. Lze pozorovat zatrpklé černobílé vidění, v němž není místa pro jiný úhel pohledu. Nešvar, který postihuje i naše řady, působí zhoubně na celkové církevní klima - vnímat nesouhlasícího jako nepřítele, jehož je záhodno smést ze scény. Tento jev se bohužel vyskytoval po dlouhá léta i na pražské teologické fakultě u některých vyučujících. Důsledky bolestně pociťujeme dodnes. Kultura dialogu je jednou z výzev i úkolem, jehož jsme se zdaleka úspěšně nezhostili. S tím souvisí i řešení otázky tzv. podzemní církve, které mohlo být provedeno citlivěji a ohleduplněji k situaci jednotlivých osob a skupin.

 

HLEDAT SPOJENCE MEZI HLEDAJÍCÍMI

Necháváme se nezdravě zneklidňovat výsledky sčítání, které naznačují, že cosi není v pořádku. Žijeme ještě v mentalitě, jako bychom tvořili početní většinu této společnosti a museli tak pokrývat celé teritorium naší vlasti. Tyto pozůstatky minulosti, které zcela nekorespondují se současným rozložením našich sil, mají hluboké kořeny - ty ale není snadné vymýtit. Náš počet klesá – má to ovšem složitější příčiny, než se obyčejně uvádí - a to u nás vyvolává pocity skleslosti a méněcennosti. Z tohoto rozpoložení pak vzniká pokušení stáhnout se do svého jistého prostoru a být ve střehu, strachu a napětí vůči okolí. To je také provázeno nedůvěrou, že naše okolí je v podstatě zkažené, a proto se raději utečeme na svůj ostrov, kde se přesvědčujeme o své mravnosti a jediné pravdě, o níž nemá cenu vést rozhovor. Kdo ji nepřijme, není pro nás zajímavý. Tím ztrácíme možnost hledat spojence mezi těmi, kdo hledají duchovní zakotvení. A není jich mezi mladou generací málo, i když jejich cílem nemusí být plné ztotožnění se s institucionálním křesťanstvím. Unést takové souputníky, kteří jsou našimi spojenci, vyžaduje duchovní zralost a sebevědomí, nepodléhající kvantitativnímu smýšlení. Náš početní stav i naše možnosti nás upomínají, že odvaha opustit celistvé pokrytí území před námi otevírá nový prostor k vytváření živých misijních center, jež vyzařují sílu evangelia a stanou se ohnisky zkušenosti s živým Bohem. Po tom právě žízní ti stojící mimo. My jim přednostně nabízíme svátostný servis, a tím jejich duchovní hlad dusíme. Nezřídka se pak obracejí jinam.

 

NEBEZPEČÍ SOCIÁLNÍ IZOLACE

Stali jsme se „městskou“ církví, což znamená, že na venkově věřících ubývá a těžiště naší působnosti se přesouvá do měst. To souvisí s celkovou demografickou situací. Stáváme se rovněž více církví „inteligence“, jelikož většina konvertitů jsou absolventi středních nebo vysokých škol a takřka mezi nimi chybí učňovská a dělnická mládež. Už tím jsme v nebezpečí jisté sociální izolace. Proto je zapotřebí vytvářet prostor myšlenkové svobody pro hledání cest, jak reagovat na změněné podmínky. Zametat pod stůl vlastní těžkosti a rozpaky a zakrývat je siláckými odsudky vůči společnosti, jak se často stává, nesvědčí o vnitřní duchovní síle a přesvědčení, že máme co nabídnout.

V roce 1997 vyhlásila ČBK sněmovní proces, který by měl být příští rok zakončen závěrečným zasedáním. Bohužel se nepodařilo pro něj získat kněze. Začal z opačného konce. Místo zahájení diecézních synod, jejichž závěry by ukázaly, nakolik lze stanovit přes naprostou různost jednotlivých diecézí nějaká společná závazná kritéria, se vytvořily kroužky, jimž chybělo promyšlené metodické vedení, zvládnutelná obsahová náplň a  jasné cílové zadání pro jejich práci. Mnohé zpočátku nadšené aktéry to frustrovalo a jejich zklamání se přenáší i do jejich skepticismu vůči připravovanému plenárnímu zasedání sněmu. Je faktem, že církví nehýbou nějaká očekávání od závěrů sněmu. Přiznejme to, aniž se budou zavírat vrátka pozitivnímu překvapení.

Ještě jsme se nenaučili brát vážně a vnímat rozdílnost poměrů v Čechách a na Moravě. Vznikají zbytečná nedorozumění a podsouvání záměrných úmyslů.

 

VSTUPUJEME DO EVROPY

Nedostatečně reflektujeme směřování a vývoj evropského procesu sjednocování, v němž církev právě svým univerzálním a dějinným rozměrem může být přínosem. Evropská unie bývá nemalou částí věřících a kněží vnímána jako příčina prohloubení sekularizace, která v Evropě začala už v devatenáctém století. Jistěže v EU kvasí a vyvstávají na povrch různé jevy, s nimiž nemůžeme souhlasit, ale ona sama nemá příčinnou souvislost se sekularizací. Sekularizaci možno nahlédnout i z jiného hlediska než jasně odsuzujícího. Umožnila totiž dát větší váhu osobní odpovědnosti a rozhodování podle svědomí. V jí ovlivněném prostředí vznikla novodobá demokracie, jejíž podstata přece není s církevními postoji v rozporu. Ostatně správně pojatá a žitá demokracie je v souladu s principy sociálního učení církve: solidaritou, subsidiaritou a participací.

Současnost je pro nás velikou šancí, abychom za změněných podmínek tvořivě prezentovali společně s křesťany sesterských církví evangelium jako inspirující nabídku. Evangelium nezná rozdvojení na soukromou sféru víry a vnější pohodlné přizpůsobení se momentálním společenským trendům. Ke svědectví víry patří vynalézavý vstup do sociální služby a intenzivní zájem o věci veřejné. Dobrovolnost nezištné služby světu a žitá odpovědnost za jeho tvář mohou autoritu církve jen posílit. Je to cesta očisty jí samé od všech zbytečných obav, že upřímným vyznáním a přiznáním si své nedostatečnosti ztratí na věrohodnosti. Právě naopak.

(autor je pomocný biskup pražský)

Václav Malý v centru listopadových událostí

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay