Církev se prý brání dialogu

Vydání: 2012/31 Klášter má nový chrám, 1.8.2012, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Když píšeme v Perspektivách o církvi, většinou míníme tu naši, katolickou, nadto místní, tj. v Čechách a na Moravě. Jen občas máme na zřeteli tu katolickou vůbec, tedy světovou. O té však toho víme méně. Stačíme po očku sledovat Svatý stolec a nejbližší sousedy a jen vzácně nakoukneme jinam.

Víme také, že je církev ve smyslu společenství všech pokřtěných. To je zorné pole vskutku univerzální, ale sledovat je by bylo nad naše síly. A tak si hledíme hlavně té naší místní a trochu těch sousedních.

Církev: její úřad a my všichni

Je častou chybou lidí „mimo“, třeba novinářů, pokládat za církev pouze kněžstvo, episkopát a „Vatikán“. Čili její „oficialitu“. Té chyby se u nás i jinde dopouštějí též mnozí katolíci. Církev jsme přece my všichni! Proč dochází k onomu zúžení? Trochu za to může sekulární (tj. světská, necírkevní) žurnalistika, hlavně televize, na niž je pohříchu napojena většina smrtelníků. Kdykoli televize referuje o cír-
kvi, nejčastěji to doprovází podívanou na chrámové či palácové interiéry a na naše pastýře ve slavnostním liturgickém odění. – Ale za to zúžení (církev rovná se oficialita) si mohou i katolíci sami, jejich alibismus: „My ne, to ti nahoře.“ Ale církev jsme přece my všichni!

I když je tu církev jako instituce, úřad, tedy servisní organizace, která má sloužit církvi jako celku, existují i masy věřících, kteří cosi cítí, myslí, říkají – a tvoří veřejné mínění. To se snaží zachytit katolická žurnalistika. Katolíci však sledují (mnozí dokonce častěji) i tu sekulární. Jejich veřejné mínění se proto prolíná s tím obecným a leckdy se mu podřizuje.

Německý katolický publicista Guido Horst upozornil na častou situaci: představitel církve (prý to může být i biskup či kuriální kardinál) poskytuje interview necírkevnímu médiu; tazatel předpokládá, že církev po putování staletími chová v sobě všelijakou předmoderní veteš, a ptá se, kdy konečně přikročí k potřebným reformám, aby se jí zbavila. Muž cír-
kve mu sedne na lep a připustí, že i jemu připadá ten reformní pohyb zdlouhavý. Čtenáři (diváci) jsou tím ujištěni, že jeho pohled na věc se shoduje s tazatelovým.

Věřící chtějí do toho mluvit

Kdybychom zkoumali, která slova se v tom veřejném mínění ozývají na adresu církve nejčastěji, možná bychom zjistili, že tato: dialog a reforma. „Dialog“ je řecky „rozmluva“. Je zřejmé, že věřící o rozmluvu stojí. S kým? Sami to říkají: s církevní „oficialitou“, s kněžími, biskupy, s „Římem“. – S tím je potíž. Pokud se jejich podíl na životě církve omezuje na účast při mši, není pro dialog místa. Liturgické texty jsou modlitbami a kněžská promluva je komunikací jednosměrnou. Jinak je ale rozmluva s knězem možná. Pravda, jak s kterým. Je-li to starý pán, který se už obtížně vciťuje do druhého člověka a je schopen pouze poučovat, asi nebude vnímavý věřící spokojen. Může však vyhledat jiného kněze. Nebo kompetentního laika. Ano, rozmluva s biskupem je technicky obtížná, s „Římem“ nemožná. To ale neznamená zásadní nemožnost dialogu v církvi.

Kámen úrazu je asi jinde. Zkusme se podívat úplně jinam: na stav obecného, tedy necírkevního, veřejného mínění u nás, na to, jak ho obrážejí, moderují, či dokonce určují média – a jak vypadá tzv. veřejná diskuse. Často slýcháme, že ten či onen vládní návrh by „měl být předložen veřejné diskusi“. Jenže ta se nekoná. Místo ní se rozběhne polemika, v níž se střetnou nesmiřitelná stanoviska a taková „diskuse“ se záhy vyčerpá. A příště o něčem jiném, ale znovu takto. Zkrátka si česká veřejnost (včetně žurnalistiky a samotných politiků) kulturu dialogu neosvojila. 
– Obávám se, že v církvi je tomu nejinak.

Je tu ještě další kámen úrazu v rámci veřejného mínění v církvi. Když už se určitý věřící vyjadřuje k její situaci, prospělo by jemu osobně i váze jeho hlasu, kdyby si přečetl a promyslel Katechismus katolické církve. Uměl by rozlišit, co církev skutečně učí a co je jejímu učení zvenčí neprávem přisuzováno. Apologetika, čili racionální obhajoba církve (například před pomluvami), je v praxi stále potřebnější disciplína. Prostě náboženská vzdělanost. Tedy i určitá znalost dějin církve. To ale může být na běžného laika příliš. Takže alespoň ten Katechismus.

Nespokojenost, nepoučenost, reforma

Ještě jednou: věřící stojí o rozhovor s církevní „oficialitou“. O čem by s ní chtěli mluvit? Na pořadu jsou dvě témata: to, co je nesrozumitelné, nejasné, a to, s čím jsou věřící v církvi nespokojeni, co jim vadí. Prvé si žádá poučení. Za svou poučenost spoluzodpovídá každý jednotlivý věřící, ale i církev má učit, má k tomu své Magisterium neboli učitelský úřad. Zprostředkovat tu má kněžská promluva. Lze si představit, že věřící sami řeknou svému duchovnímu správci, o čem chtějí být poučeni. Proto jsou pastorační rady. Také různá setkání, pokud je k nim ochota. Vězme, že kombinace nespokojenosti a nepoučenosti je překážkou dialogu.

Neméně důležitou věcí je dnes nespokojenost věřících s církví, jejich přání, aby se změnila. Čili – téma reformy. S dialogem na toto téma jsou těžkosti, protože většinou „sklouzne“ do polemiky, v níž panuje neústupnost. A nejen u nás. Proto na Západě mnozí církev opouštějí. – Co by si mnozí laici asi tak přáli? Aby mohli do církevních záležitostí více mluvit. Spolurozhodovat. Odtud rozšířený požadavek demokratizace církve. Zejména zde, v Evropě, kde se stala parlamentní demokracie uznávaným politickým systémem. Proto je obtížné vysvětlovat, zejména mladým, proč je církev nedemokratická.

Zde je na místě poučení. Ano, moderní stát odvozuje svou autoritu (legitimitu) od vůle lidu. Zdola. Je to úctyhodný princip, ale je třeba vidět, že jde o idealizovanou představu. V současné masové společnosti se demokracie uplatňuje stále obtížněji, neboť politická rozhodnutí spoluurčují neprůhledné síly (finanční skupiny, mediální manipulace atd.), zatímco vůle lidu, tj. občanů, se redukuje na veřejné mínění, k němuž se přihlíží stále účelověji. „Vůli lidu“ dnes představuje čirý populismus. Kdo požaduje demokratizaci církve, měl by alespoň naznačit, co si pod tím konkrétně představuje.

Přitom autorita církve není určována zdola, nýbrž shora, totiž vůlí Zakladatele. Být tomu jinak, ztratila by církev svůj smysl. Na to se často zapomíná. Základní demokratický mechanismus, volbu hlasováním, lze i v církvi uplatnit v uzavřených autonomních strukturách (v řeholních komunitách, biskupských a jiných sborech, na koncilu). Všeobecné a rovné hlasovací právo všech věřících rozhodovat o struktuře, učení a poslání církve je nejen technicky nemožné, ale příčí se jejímu určení. To, v co věříme, si k nám našlo cestu jako nabídka, jako výzva. Lze to zkoumat, ale sami to neurčujeme. Nechť si všichni, kdo dnes vytýkají církvi její nedemokratičnost, připomenou klíčová slova: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“ (Jan 15,16).

Předmoderní, tj. předosvícenská církev brala smýšlení všech věřících v úvahu (říkala mu sensus fidelium). To se ale v posledních dvou staletích pluralizuje. Také názory odborných vykladačů Božího slova (teologů) nejsou vždy jednotné. Zde je ale třeba důrazněpřipomenout, že sám Zakladatel (Ježíš Kristus) poskytl vodítko – ustanovením Petrova primátu. Petrův pokračovatel (papež) uzavírá debatu o víře a mravech. Říkáme tomu „neomylnost“. Nepopulární slovo. Ale vyjadřuje spolehnutí, že právě tímto způsobem se realizuje příslib, že církev v zásadních věcech nezbloudí.

Lze jistě diskutovat o tom, co je náplní Petrova primátu, zejména které papežovy pravomoci z toho plynou. Je zajímavé, že Jan Pavel II. vyzval své biskupy i představitele nekatolických křesťanských církví, aby sdělili své představy o tomto kontroverzním tématu. Pokud je nám známo, k otevřené výměně názorů zatím nedošlo.

Táto, je přece jiná doba!

Tím vším ještě není řečeno, že myšlenka demokratizace v církvi (nikoli „cír-
kve“, ale „v církvi“) je tabu. Praxe ukazuje, že v některých otázkách (například 
jmenování biskupů) je radno moudře přihlédnout k mínění věřících dané diecéze, protože opak se nevyplácí (Rakousko!). Existuje v církvi řada takových 
otevřených otázek. To ale neplatí o těch, které předkládají některá současná reformní hnutí v církvi.

Dříve než se jimi budu zabývat, chci poukázat na jistou skutečnost, která určuje faktické postavení církve, jejího učení, struktury a působení v současném světě. Věřícímu rodiči ji připomene jeho dítě, když začne dospívat: „Táto, ale teď je přece jiná doba!“ Dítě má právo sdělit rodiči, že vstupuje do situace, do atmosféry, do silového pole, které je v rozporu s tím, k čemu je táta dosud vedl. Je-li dítě vnímavé, sdělí tátovi i své poznatky o tom, jak církevní praxe (tak jak ji mohlo poznat) selhává. „Táto, jak to, že církev hlásá jedno, a koná druhé?“

Objevuje totiž rozpor mezi církví jako ideálem a „lidským faktorem“ v ní, který je podivuhodně poznamenán tím, pro což máme dnes málo srozumitelné slovo hřích. To dítě je totiž na stopě konfliktu mezi dvěma mocnostmi a neví si s ním rady. Jednou jepůsobení Ducha Svatého, v něž věříme a chceme věřit, a druhou působení „ducha doby“, které tomu prvému oponuje, mnohdy úspěšně. Dokonce tak, že občas propadáme malomyslnosti. O tomto napětí bychom měli vědět na každém kroku. Zejména když uvažujeme o tom, co se nám na církvi nelíbí, a když o tom chceme rozmlouvat s její „oficialitou“ i mezi sebou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay