Čím ve skutečnosti ohrožuje ten, kdo věří?

Vydání: 2012/8 Všechny cesty vedou do Říma, 22.2.2012

Příloha: Perspektivy

Proč jsou mnozí naši současníci popuzeni tím, že druzí věří? Čím je ohrožuje to, že křesťané, kteří se přidržují Bible, odporují politické korektnosti „mainstreamu"? Proč někoho rozčilují ti, kteří pokládají katolické učení za směrodatné pro svůj život? Čím pohoršují mladí muži, kteří se z důvodů své víry rozhodnou pro celibát? Proč je pro mnohé „tolerantní" lidi tak obtížná tolerance právě vůči náboženství? Otázky lze vyhrotit: Proč v širém světě přicházejí o život mučedníci pro víru? Co je to za nevědomý psychický mechanismus vedoucí od první emoce nevraživosti třeba až k vraždě? Jak to funguje v protináboženské mysli?

Připusťme, že ne každá kritika náboženství je psychologicky nápadná. Zde však zkoumáme psychodynamiku nezvládnutých iracionálních emocí, která je často v běžném životě základem nepřátelství vůči náboženství a neumožňuje se s ním rozumově vyrovnat. „Protináboženský afekt" je vskutku zajímavý jev, který není psychologicky dostatečně zpracován.
I když obě strany, věřící i jeho odpůrce, nevědí přesně proč, jedno je jasné: náboženství znepokojuje. Kdo je chce brát vážně, musí počítat s výpraskem. Třeba zbožná manželka, jíž manžel brání řídit se jejími duchovními zájmy, jako například manželka Sigmunda Freuda, které muž zakázal celoživotně praktikovat její židovskou víru. Mnohá současná média shlížejí na praktikující katolíky jako na psance, zatímco politicky korektně dbají na respektování nároků jiných menšin, které nesmějí být „diskriminovány". Vzpomeňme, čemu všemu byl vystaven katolík Rocco Buttiglione, který se po hysterické kampani nesměl stát eurokomisařem. Četné internetové blogy, dnešní tlampače duše lidu, zesměšňují a pranýřují věřící jen pro jejich víru. Často stačí poukázat jen na ni, bez dalších věcných argumentů – a obecně rozšířené předsudky vykonají své.

Protináboženská obrana jako iracionální agrese

Psychologické vyšetření tohoto skrytého, ale i otevřeného nepřátelství vůči náboženství se může opřít o moderní výzkumy agresivity. Neurobiolog Joachim Bauer poukázal ve své nejnovější knize na to, že většině podob agrese předchází psychická bolest, zatímco sama agrese je obranou proti ní. Tento poznatek se shoduje se známým fenoménem narcistického zranění. Tím se označuje zpravidla nevědomý, zato bolestně prožívaný proces, který vede k iracionální a často nezvládané agresi obracející se nejprve proti samotnému jeho (narcistickému) nositeli. Narcisticky zranitelní jsou lidé, u nichž existuje příkrá neshoda mezi idealizovaným obrazem sebe sama a realitou. „Narcis" si o sobě vytváří grandiózní přací představu a vydává ji za skutečnost. Má přehnané, ale zranitelné sebevědomí a jakýkoli poukaz na realitu pociťuje jako ohrožení, neboť pravdu o sobě neunese, a proto ji vytěsňuje do nevědomí.

Trojí otřes: dříve a nyní

Sigmund Freud kdysi diagnostikoval trojí otřes sebevědomí lidstva. Prvním prý byl Koperníkův objev, že Země obíhá kolem Slunce, nikoli naopak. Tím mělo být zpochybněno ústřední postavení člověka v kosmu. Druhým byla Darwinova hypotéza, že člověk pochází z lidoopů, která měla odporovat jeho stvoření Bohem. A třetím měl být Freudův postulát existence nevědomí, z něhož plyne, že člověk není pánem sebe sama, nýbrž je determinován materiálními silami.

Nelze přehlédnout, že toto Freudovo sebehodnocení není zcela prosto narcismu. V každém případě se však lze poučit, že narcistickou osobnost trápí zejména to, o čem sama podvědomě tuší, že by mohla být pravda, ale nechce si to přiznat. Ohrožení a úzkost takového člověka vychází z toho, že by tomu tak mohlo být a že jím zkonstruovaný sebeobraz by mohl neobstát, čili – existenciálně řečeno – že by z něho nic nezbylo. Proto je nutno hájit falešnou představu o sobě útočnou agresí.

Pokusím se popsat trojí ohrožení sebevědomí „moderního" člověka. První spočívá v tom, že Bůh stále není mrtev, byť to tvrdil před sto padesáti lety Friedrich Nietzsche. Navzdory tomuto tvrzení různá náboženství ve světě vzkvétají. Je to znát i v Evropě, zvláště na fenoménu islámu, ale i na oživeních v katolickém i evangelickém prostředí. Renesance náboženství je vnímána jako ohrožení, protože idealizovaný sebeobraz moderního člověka předstírá, že vědomí transcedence je bezdůvodné, vždyť „věda" vysvětlila, že žádné nadpřirozeno neexistuje.

Viktor Frankl v knize Nevědomý Bůh popsal jistou přirozenou religiozitu, která je vlastní každému člověku. Obrana proti této zraňující skutečnosti vyžaduje mnoho energie. Obranné síly se projevují jako protináboženské afekty. Protože jsou iracionální, tedy nezdůvodnitelné, ztrácejí se často v jakési zastřené emoční popuzenosti, aby se vyhnuly racionální diskusi. Ve skutečnosti jsou pak proti religiozitě mobilizovány četné pseudorozumové argumenty, jejichž iracionálním zdrojem je bolestivé narcistické zranění. Jeho první podobou je tedy nepopiratelná životnost religiozity, o níž moderní člověk doufá, že je odsouzena k zániku.

Dnes je především vytěsňována vina

Zadruhé: ještě více zraňuje a ohrožuje morální instance, která je vlastní věřícím. Dnešní alternativní etické nabídky jsou právě tak bezbarvé jako bezobsažné a libovolné, a tím i bezbolestné, dokonce útěšné. Novým opiem lidu jsou plytké nic neříkající politicky korektní moralismy, které dokonce zakládají pocit mravní nadřazenosti. Být dobrým je tudíž snadné. Opravdové víry v Boha k tomu není třeba. Náboženství je však mnohem víc než slušnost. Snad právě pro své transcendentní ukotvení není náboženské, zejména pak katolické morální učení manipulovatelné. A to ani ze strany těch morálních teologů, kteří touží po potlesku. To je však v epoše zveřejňovaného mínění zdrojem úzkosti. Naznačuje to potenciální ztrátu moci těch, kdo vytvářejí trendy. Náboženství – a to každé! – degraduje bohorovně se cítícího moderního člověka na pouhého tvora, a navíc stanoví normy, jimiž se on musí řídit. Dokonce tvrdí, že existuje věčný Soudce, jemuž se člověk musí zodpovídat ze svých činů. A to bolí.

Břitká analýza Benedikta XVI. míří do černého: „Vzniká diktatura relativismu, která neuznává žádnou definitivní platnost a posledním měřítkem činí pouze vlastní a jeho přání." K této egocentrické etice nutně patří postulát bezchybnosti moderního člověka. Proto se tato nová etika flexibilně přizpůsobuje současnému stylu života. Proto je zrušena chyba, vina i hřích. Vinu mohou mít nanejvýš ti druzí. V zájmu obrany proti úzkosti se pak pachatel vydává za oběť: svou vinu agresivně svaluje na druhé. V terapii manželských dvojic se často setkávám s groteskní situací, kdy dvě nevinné a nechybující oběti přisuzují roli pachatele jedna druhé. Klasickými obětními kozly se též stávají rodiče, případně nějaký ten představitel církve.

Tuto dynamiku křečovitého vyhýbání se úzkosti rigidním trváním na vlastní bezchybnosti a automatickým zlobným obviňováním druhých může moderní člověk zachovávat pouze namáhavým úsilím o trvalý sebeklam. Psychoanalýza nazývá toto úsilí vytěsněním. Dnes je vytěsňována především vina, protože nemilosrdný duch doby pro ni nemá žádné řešení. Odkrytí tohoto vytěsnění je bolestné, proto je nutné zabránit mu agresí. Jejím cílem je i církev, případně jiná náboženská společenství, neboť jejich poselství praví, že všichni jsme hříšní. Zkrátka: druhým narcistickým zraněním moderního člověka je jeho provinilost.

Také vnitrocírkevní alergie vůči normám má psychologický původ právě zde. Například slogan rozšířený v Německu v osmdesátých letech „Frohbotschaft statt Drohbotschaft" (radostná zvěst místo hrozivé; „radostná zvěst" je doslovným překladem slova „evangelium" – pozn. překl.) stojí za zkoumání. Co přesně je tu prožíváno jako hrozivé? A proč? Představu sebe sama jako chudáka ohroženého morálními nároky živí klasické neurotické obviňování druhých při chybějící sebereflexi. Základní postoj se tu příliš snadno překlopil do nereflektované pasivně agresivní role oběti. „Vinni jsou ti druzí, kteří ode mne požadují příliš."

Také fanatismus

Pro úplnost je třeba říci, že existuje i mezináboženská agrese jako zvláštní případ nenávisti k náboženství. K agresivní náboženské intoleranci tíhnou ti, kdo si pro sebe přisvojují náboženství, protože sledují politický nebo egoistický cíl. Jsou protipólem těch, kteří učinili své náboženství niterným. Už v roce 1967 rozlišil psycholog Gordon W. Allport pojmy vnějškové (extrinsic) a niterné (intrinsic) religiozity: „Vnějškově motivovaná osoba své náboženství využívá, zatímco ta niterně motivovaná je žije."

Je to znát na příkladu fanatických fundamentalistů, kteří se dovolávají islámu, aniž jej niterně žijí. Zneužívají Korán pro své politické cíle a k narcistickému sebevyvyšování. Podobně si počínají i ti katoličtí kritici islámu, kteří přehlížejí učení Magisteria, jen aby mohli zastávat své nenávistné teze. Zatímco Jan Pavel II.
i Benedikt XVI. přesvědčivě projevovali niternou religiozitu, k níž patřila i neobyčejná tolerance (i k islámu), projevují se mnozí moderní křižáci jako zcela vnějškově motivovaní, dovolávají se spíše „křesťanského Západu", místo aby své náboženství žili. Mezináboženská zloba vykazuje tutéž psychodynamiku jako ta protináboženská, je často jen více pokrytecká.

A konečně – závist

Nyní konečně k třetímu zranění. Pomůže nám analogie. V rodinné dynamice lze často zjišťovat fenomén agresivity pubescenta k mladším sourozencům, donuceným spojit se s mocnějšími rodiči. Souvisí to se žárlivou závistí, neboť pubescent se cítí být méně milován než ti mladší a slabší. Ambivalentní výrostek totiž touží po lásce, kterou současně odmítá. Tento mechanismus se často skrývá za protináboženskou agresí. Popuzený nevěrec se nevědomě cítí v úzkých. Onen okázalý puberťácký výraz převahy je často jen usilovnou racionalizací citové nouze. Pubescentovo zranění spočívá v jeho odstrčenosti, k níž ovšem sám dává podnět. Podobně lze prožívat závist a žárlivost, protože druzí nalézají u Boha lásku, jistotu a bezpečí, zatímco ten, kdo toto postrádá, se musí osaměle potýkat s šedivým a krutým světem. (Proto Kain zabil Ábela.) A potom stále žít s úzkostí v zádech a s nejistotou, zda nevsadil na nesprávného koně…

Raphael Bonelli

Autor je vídeňský psychiatr a psychoterapeut. Převzato z časopisu Die Tagespost
(7. 6. 2011). Mírně kráceno. Přeložil pp

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay