Vydání: 2007/15 Můj nevěřící partner, 10.4.2007

Příloha: Perspektivy

Ten spor se vleče téměř čtrnáct let. V roce 2005 shledal Obvodní soud pro Prahu 1, že církev, resp. Metropolitní kapitula nikdy nepřestala být vlastníkem katedrály. Jeho nález potvrdil v roce 2006 i pražský Městský soud. Zdálo se, že nastalo jasno. Není tomu tak. Letos v lednu překvapil Nejvyšší soud ČR konstatováním, že od roku 1954 je vlastníkem katedrály český stát. Nejvyšší soud pokládá katedrálu za vyvlastněnou vládním nařízením z roku 1954. Jak toto nařízení zdůvodnilo vyvlastňovací akt?
Nijak, dokonce jej slůvkem nezmínilo. Vládní nařízení pouze vytvořilo chráněnou oblast Pražského hradu – k zabezpečení správy a ochrany Pražského hradu, jako sídla prezidenta Republiky československé a významné historické památky náležející všemu československému lidu. V katedrále prezidenti ani čeští panovníci nikdy nesídlili. A představa, že by měl v katedrále sídlo tehdejší prezident a šéf komunistů Zápotocký je absurdní.

Jak vymezilo vládní nařízení pojem Pražského hradu?
Taky nijak. To vymezení bylo přesně zaznamenáno v Zemských deskách. Katedrála jako součást Hradu tam uvedena není. Není divu, ani církev nebyla součástí státu. To ona stvrzovala aktem korunovace legitimitu panovnické moci. Proto arcibiskup, který krále korunoval, nemohl být jeho podnájemníkem. Z toho důvodu ani katedrála nemohla být součástí panovnického sídla.

To vládní nařízení prý má platnost zákona, protože bylo schváleno tehdejším Národním shromážděním. Vyslovilo snad verdikt o vyvlastnění ono?
Věc proběhla takto: Národní shromáždění schválilo v lednu Zákon o státním plánu hospodářského rozvoje na rok 1954. Na konci textu je jako „přílepek“ řečeno, že vláda se zmocňuje, aby činila k zajištění plnění plánu i taková opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona. O katedrále ani slovo. Vládní nařízení o chráněné oblasti Pražského hradu je až z října a odvolává se právě na ten „přílepek“. Pokud bylo schváleno Národním shromážděním, pak pouze ve svém významu podle názvu a obsahu, tj. že byla zřízena chráněná oblast Pražského hradu.

Kdy je tedy poprvé výslovně jmenována katedrála? Kde je zaznamenán ten vyvlastňovací akt?
Takový text neexistuje. Proto je jejím vlastníkem i nadále Metropolitní svatovítská kapitula. – V roce 1955 odbor vnitřních věcí ÚNV hl. m. Prahy s odvoláním na vládní nařízení vymezil oblast Pražského hradu, ale jen „vykolíkoval“ její hranice. Katedrálu nezmínil, tím méně její vyvlastnění. Teprve v rozhodnutí stavebního odboru téhož ÚNV z roku 1956 je výslovně uvedeno, že po vymezení chráněné oblasti Pražského hradu přechází do vlastnictví československého státu i Chrám sv. Víta, avšak „podle ust. § 1 vládního nařízení“.
Aktem vyvlastnění katedrály je tedy toto rozhodnutí stavebního odboru? Ten k něčemu takovému nebyl oprávněn. Následoval zápis do pozemkové knihy. Ten musel být doložen vlastnickým titulem. A tím je – podle zápisu – nikoli ono vládní nařízení, ale podržte se: toto rozhodnutí odboru pro výstavbu...

Proč takový postup? Je to neprofesionalita? Anebo šlendrián?
Šlendrián v majetkoprávních věcech se tehdy skutečně rozmohl, zejména vlivem kolektivizace zemědělství. Ale toto bylo něco jiného. Katolickou církev měl na mušce poúnorový režim jako ideového nepřítele číslo jedna od počátku. Uvědomte si, že se v české společnosti nesetkal do této doby s veřejně projeveným hromadným odporem – až na tři výjimky. Tou první byla demonstrace vysokoškoláků hned v roce 1948, pak pastýřský list českých a slovenských biskupů v roce 1949. A v roce 1953 protest plzeňských dělníků proti měnové reformě. – Nejvyšší funkcionáři KSČ vytvořili po převratu „církevní šestku“, o tom se dočtete v knize Karla Kaplana Stát a církev v Československu 1948–1953. Václav Kopecký, její člen, tehdy prohlásil, že je třeba „zahnat kapitalisty ze země a Boha z nebe“. Postup byl rafinovaný. Jednou bylo třeba veřejnost šokovat, to byly procesy s biskupy, řeholníky a kněžími, jindy se postupovalo zakrytou formou, a to je také případ katedrály. Režim si nebyl jist reakcí věřících, kterých bylo tehdy vysoké procento, a proto se pokusil o vyvlastnění pokoutním způsobem.

Nejvyšší soud opírá svůj nedávný rozsudek o vlastnictví katedrály o právní kontinuitu s předlistopadovým režimem. Znamená to, že pokládá tyto „kejkle“ s katedrálou za právoplatný akt?
Ano, Nejvyšší soud pokládá vládní nařízení, které zřídilo chráněnou oblast Pražského hradu, za akt zestátnění katedrály. Ačkoliv tento zamýšlený účinek se právě pro pokoutní způsob provedení do obsahu vládního nařízení nedostal. To je pro nás laiky příliš silná káva. Domníváme se, že v právním státě právo stanoví pravidla moci, zatímco v tomto případě je právo určováno mocí.

Existuje u nás spravedlnost jako úsilí státu uskutečňovat právo?
V to stále ještě doufáme. Proto jsme jménem Metropolitní kapituly podali určovací žalobu. Naším protivníkem je stát, dnes zastupovaný Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Obrátili jsme se na Obvodní soud pro Prahu 1. Ten vzal v úvahu všechny relevantní skutečnosti a zjistil, že k převodu vlastnictví nedošlo. Úřad se odvolal, ale Městský soud jakožto soud odvolací dospěl k témuž závěru.

Jak se Nejvyšší soud vypořádal se závěry obou soudů nižší instance?
To je zajímavé. Vytkl jim nekompetentnost ve dvojím směru. Prý se snažily obejít restituční zákonodárství (podle něhož mohou být restituenty pouze osoby fyzické, nikoli právnické, tedy nikoli Metropolitní kapitula). A prý si osobovaly zákonodárnou kompetenci, protože de facto retroaktivně popřely platnost právní normy, která má sílu zákona. Vytkl jim „aktivismus“, k němuž jsou prý oprávněni pouze zákonodárci. Použití určovací žaloby k nápravě protiprávních aktů, které nastaly před desítkami let, tj. v období totality, považuje Nejvyšší soud za „příliš křehký prostředek na ochranu vlastnického práva“ – pokud tento prostředek použije církev. Zřejmě je tím dáno na vědomí, že protiprávní a protiústavní akty z období totality jsou proti takové žalobě „houževnaté“.

A co kauza Lidového domu? V tomto případě se soud neřídil právní kontinuitou a vzal v úvahu existenci komunistické diktatury, která nebyla právním státem...
To nebyl Nejvyšší, nýbrž Ústavní soud, nadto v jiném složení než dnes. Ten dal průchod spravedlnosti a postupoval „aktivisticky“, neboť bez ohledu na tehdy panující právní poměry uznal nepřerušenou kontinuitu ČSSD: odhlédl od jejího nedobrovolného sloučení s KSČ a vsadil na její exilovou složku, přiznal jí právní subjektivitu, čímž našel chybějícího vlastníka akcií (akciová společnost Cíl) a Lidový dům pak připadl ČSSD.

Proč ta blahovůle v jednom případě a neochota v druhém?
Církev nepatří mezi mocné tohoto světa. Před zákonem jsou si ale všichni rovni a nelze odmítat spravedlnost odkazem na „aktivismus“ a v jiných případech právě aktivistickým postupem spravedlnost poskytnout.

Ústavní soud jste zatím „neoslovili“. Asi byste neměli šanci, když je v jeho čele pan Rychetský. Ten v době, když ještě nebyl ústavním soudcem, razil teorii, že církevní majetek neměl povahu soukromoprávní, ale veřejnoprávní. Odkud se vzal tento právní názor?
Tento názor za první republiky bez většího ohlasu u odborné veřejnosti hlásal profesor Hobza, který přednášel církevní právo. Byl zaměřen ostře protikatolicky, což dokázal i tím, že v komunistických proticírkevních procesech figuroval jako znalec. Agilně, nad rámec svého pověření se v procesu proti biskupu Zelovi a také třem kanovníkům Metropolitní kapituly vyjadřoval i o výši trestu, když prohlásil: „Čím vyšší funkcionář, tím větší vina a tím vyšší trest.“ – Ostatně ani Nejvyšší soud teorii o veřejnoprávní povaze církevního majetku nevzal v úvahu, protože trvá na tom, že vládním nařízením z roku 1954 došlo ke změně vlastnictví. Ze soukromého na státní.

Co budete dál dělat?
Budeme se domáhat práva a využijeme všech opravných prostředků. V krajním případě se obrátíme k Evropskému soudu ve Štrasburku. Především však budeme požadovat, aby české soudy všech stupňů uskutečňovaly právo a neodmítaly spravedlnost odkazem na umělé překážky, které ohledně použití určovací žaloby byly dodatečně a nad rámec zákona vykonstruovány.

Všímáte si, že co do vlastnění katedrály většinové veřejné mínění včetně médií církvi nepřeje?
Jistěže. Uskutečnila se podpisová akce, inicioval ji Zdeněk Mahler. Ta byla v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která výslovně stanoví, že peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudů. Mám dojem, že na Nejvyšší soud zapůsobila, protože potom rozhodoval nezvykle rychle. Sleduji i média. Někteří novináři vypočítávají, kdo všechno se podílel na dostavbě katedrály. Ale „Jednotu pro dostavění Chrámu sv. Víta“ založil v 19. stol. Václav Michael Pešina, děkan Metropolitní kapituly. Na financování dostavby pak přispívali jednotlivci, instituce a významné firmy bez toho, že by vznesli na katedrálu vlastnický nárok, ten vznesl až komunistický režim.

Na veřejné mínění ale logika právnické racionality nedělá dojem. Národ uvažuje spíše v kategoriích symbolů a vnímá katedrálu jako symbol české státnosti...
Metropolitní kapitula vznikla jako „collegium cleri“ v roce 973, je nejstarší právnickou osobou v České republice a od počátku pracovala ve prospěch české svébytnosti a státnosti. V tom se proslavil například její děkan a kronikář Kosmas, Arnošt z Pardubic a další. Ještě před založením Univerzity Karlovy provozovala teologickou a filozofickou fakultu. O českou státnost a její symboly pečovala po celou dobu své existence. Když kalvíni v roce 1619 vnitřní zařízení katedrály zničili (dodnes vidíme následky na opukových reliéfech českých králů) a Fridrich Falcký udělal z katedrály stáj pro koně, byla to opět Metropolitní kapitula, kdo následky tohoto ničení napravil. Činnost Metropolitní kapituly byla vždy ve shodě s českou státností. – Ve shodě s českou státností však nebyl komunistický režim, který katedrálu „zestátnil“. Jak to tehdy vypadalo s českou státností nejlépe ilustrují slova Jana Masaryka, který po návratu z Moskvy řekl: „Odjel jsem jako československý ministr zahraničí a vracím se jako Stalinův lokaj.“
Avšak v průběhu dějin byla mezi „symboly české státnosti“ jedinou konstantou Metropolitní kapitula, jejímž údělem je péče o katedrálu a toto poslání chce naplňovat i v budoucnu...
Rozhovor připravili Petr Příhoda a Jaroslav Šubrt