Chvála zajíkavosti

Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 29.11.2005, Autor: Josef Epping

Příloha: Perspektivy

Rádi nasloucháme tomu, kdo jasně artikuluje a mluví „jako kniha“. Vysoké ocenění, jehož se dostává výmluvnosti, má dlouhou tradici – od antické rétoriky až po dnešní mediální zdatnost. Když to někdo ze sebe naopak pracně souká, sledujeme ho s námahou. Vyžaduje to od nás trpělivost. I pro samotného mluvčího to bývá obtížné. Každý zná situace, kdy se musí domýšlet, co vlastně má ten druhý na mysli. Vzpomeňme, když jsme se třeba doznávali k chybě nebo k vině. Nebo když jsme referovali o nějaké převratné události, je jedno, zda skvělé nebo hrozné. A to proto, že jsme se obávali reakce našeho protějšku.

Zábrany proudu řeči naznačují hlubinnou angažovanost. To, co chceme sdělit, není pouhou informací, ale zasahuje nás hlouběji, anebo je vztah k našemu protějšku záležitostí velmi niternou.

V Písmu je několik příkladů zábrany v řeči. Nejznámější je ten Mojžíšův. Když ho Hospodin pověřil tím, aby svému lidu zvěstoval vysvobození z egyptského otroctví, namítal: „Mám neobratná ústa a neobratný jazyk“ (Ex 4,10). Jistý prostořeký židovský vtip praví, že je to vlastně štěstí, jinak by Mojžíš tlumočil mnohem více přikázání. – Také Jeremiáš pociťuje ze svého prorockého poslání úzkost: „Ach, Hospodine, nevím, jak bych mluvil...“ (Jer 1,6). – I Pavel se musí hájit před zlomyslnou výtkou svých korintských odpůrců: „I když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí“ (2Kor 11,6). Proč si Bůh vyhledává právě takové lidi, jimž řeč neplyne z úst jako med, ale kteří se musejí namáhat, aby ze sebe vypravili slova?

Dar řeči je sice ceněn odedávna, ale stejně staré jsou i výhrady. Lao-c‘ prý prohlásil: „Ctnostný člověk není výmluvný, a výmluvný není ctnostný.“ Autor Žalmu 5 říká o svých nepřátelích: „Jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti.“ Působivá řeč je očividným pokušením sebeuplatnění. Lze pak snadno prosadit vlastní, svévolné a sebestředné „pravdy“, aby vše probíhalo hladce podle našich představ.

Naproti tomu zajíkavá řeč je znamením, že ne všechno v životě probíhá hladce. Je to tak trochu „písek v soukolí světa“, jak pravil Günter Eich. A Johann Baptist Metz říká: „Nejkratší definice náboženství: přerušení“. Vpád jiné skutečnosti, skutečnosti Boží, do našeho života láme nepravé samozřejmosti a přerušuje nátlaky systémů a věcí. Především v mezilidských vztazích není hladkost a plynulost žádnou známkou jejich kvality. Ve vztahu k Bohu je tomu stejně. Rozmluva s ním nepotřebuje uhlazené a vybroušené formulace. Smí být trhaná, zajíkavá, koktavá. Alespoň ukazuje, jací doopravdy jsme: nedokonalí, neotesaní, neúplní. Proto i naše akce a podniky inspirované vírou nemusejí být perfektně proorganizovány a náš obraz u veřejnosti nemusí být bez poskvrny.

Ani samotné Písmo není výmluvným teologickým pojednáním. Mluví spíše přerývaně pod stále novým náporem Božího tajemství. Jeremiáš má pocit, že i Bůh se občas zajíká: „Stal ses mi tím, kdo jako by lhal, vodou nestálou“ (Jer 15,18), vyschlým korytem v poušti, které se pouze po vydatných deštích na čas naplní! Nezní to jako zcela moderní zkušenost věřícího člověka? Proč Bůh přerušuje své rozmlouvání s námi? Probojovává si snad cestu k našim srdcím? Nebo nás chce vyvést z našich fantazií o našem bezvadném vztahu k němu? Máme dost trpělivosti, abychom i přesto naslouchali a snažili se vysledovat niternost jeho hlasu, jímž nás chce oslovit?

Pro nás platí: lépe koktat než oněmět. Lépe pokusit se o řeč nevykvašenou, nevycizelovanou, než neříci nic. Zde je Boží odpověď na Mojžíšovy námitky: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit“ (Ex 4,11-12nn).

Pokud přesto chceme – před Boží tváří – nekoktat, ale volně se vyslovit, je tu prostředek, který nezklame. Je psáno o jistém člověku, který působil na přelomu 10. století v klášteře Saint Gallen. Jmenoval se Notker, měl přízvisko Balbulus („Kokta“). Byl to nadaný básník, psal duchovní písně. Ví se o něm, že koktal. Jakmile se ale dal do zpěvu, plynul jeho hlas i slova bezchybně. Dnes je známo, že balbutici při zpěvu nekoktají. Není to zajímavý pokyn nezdráhat se Boha chválit?

(autor je učitelem náboženství v Arnsbergu (SRN). Převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart, 36/2005. Přeložil pp.)

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay