Chrám, tvrz, ale i žumpa

Vydání: 2011/32 Poutní deníky, 2.8.2011, Autor: Miloslav Petrusek

Příloha: Perspektivy

Na samém konci druhé světové války, izolován od okolního světa na infekčním oddělení nemocnice Na Bulovce, napsal oddaný a vášnivý ctitel naší mateřštiny, absolvent filozofické fakulty pražské německé univerzity Pavel Eisner, památnou větu: „Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jako šumaři.“ Větu adresovanou nám, uživatelům českého jazyka. Nakolik jsme si vzali jeho slova k srdci? Na to se snaží odpovědět následující článek.

Jedna z nejkrásnějších knih o českém jazyce, chvála jazyka českého, kniha česko--německého rodáka Pavla Eisnera Chrám i tvrz již v názvu říká, že v každém jazyce je cosi posvátného a že každý jazyk je pro jeho nositele i útočištěm ve chvílích ohrožení. Ale máme i knihu Patrika Ouředníka Šmírbuch jazyka českého, která ukazuje to, co je v každém – i našem – jazyce „tam dole“, jak mluvíme o svém tělesnu a o všelikých nepravostech. Na tomto zjištění není nic nového – vždycky se mluvilo „sprostě“, existovala „lidová sprostomluva“, ale současně platila určitá tabu, zakázaná území, kam vulgarismus neměl přístup. Byla to škola, úřad, většinou i rodina, nezřídka právě ta „měšťanská“ a samozřejmě tradiční venkovská. Byla to ale také společenská událost, svatba, křest, pohřeb, ale i taneční hodiny či maturita – většinou ony „mezní události“, jež na dlouhou dobu poznamenávají náš život.

Jazyk je darem i pokušením

Do obecného povědomí vstoupilo původně biblické rčení „podle skutků poznáte je“, jež upozorňuje na to, abychom se nedali obloudit vnějškovou vzorností a spořádaností a zejména krásnými slovy, slůvky a slovíčky. Ne okázalé vychvalování milosrdenství (jak činí „farizeové“), ale „peníz tiše položený slepci“, jak říká básník... A přece – ani jazyk není nevinný. Jazyk je převeliký dar, ale také převeliké pokušení. Je jistě nepochybná myšlenka autora z počátku dvacátého století J. B. Pristleyho, že „člověk je stvoření, které vyměňováním slov dokáže sebe sama povznést k jisté míře štěstí a moudrosti“. Jen proto, že máme jazyk, můžeme myslet o minulosti (protože ona tu již není a slova ji „zastupují“) i o budoucnosti (ta tu ještě není, ale můžeme o ní přemýšlet a snít jen díky jazyku). Ale jazyk je taky nástroj, který nám lidem jako jedinému živočišnému druhu umožňuje lhát – mluvit o něčem, co jako by bylo, a ono nebylo či není... Ale lež není jenom slovo, lež je i čin. Lež provází úskok, machinaci, podvod, všechno to, čemu říkáme korupce... To jsou přece slova proměněná v čin, slova pronesená, nahraná, napsaná, podepsaná, anonymní i veřejná. Žijeme ve společnosti, v níž se lež či alespoň zakrývání skutečného stavu věcí (pravdy) stalo téměř životní normou: nikoho nepřekvapuje, že se lže na všech úrovních našeho občanského života – a to chceme vytvořit demokratickou občanskou společnost. Společnost podvodníků a lhářů? Ale jistěže přeháním, nicméně porozhlédněte se kolem sebe a shledáte, kolik podvodů a lží zůstalo neodhaleno, zakamuflováno, přikryto závojem partajnického mlčení... To není úpadek jazyka, to je úpadek mravů. Ale kdo chce v liberální společnosti, v níž je téměř vše dovoleno, vlastně slyšet o mravech? Pokleslost, která bolí A je tu ještě jedna věc – stýskáme si, jak velice náš jazyk upadl, jak se kazí cizorodými elementy, zejména anglicismy. To mě ale trápí kupodivu nejméně, protože všichni ti ajťáci, kteří kanclujou lety, a podnikatelé, kteří „outsourcují“ „lidský kapitál“, prostě již patří do našeho světa. Oni se do něho narodili a budou v něm žít, postupně si vybudují jakýsi „mezní jazyk“, ale nebude to konec konců poprvé v dějinách. Nadto jazyk je dosti odolný: půl století jsme se povinně učili rusky – a znáte aspoň jeden rusismus, který by přežil? Já znám jeden, z letiště, totiž „stojanka“. A potom vlastně nic, snad ještě ušanku, ale tu znám již od pětačtyřicátého. Co nejvíc bolí, je ale mezilidská jazyková komunikace. Řekli jsme, že existovala tabu pro některá slova v některých (ba mnoha) situacích. To za prvé, a za druhé – některé sociální vrstvy prostě měly jaksi „právo“ nejen na profesní jazyk, ten byl vždycky, ale i na používání argotu, slangu, jazyka navýsost nespisovného, ba začasté vulgárního. Při vší úctě k manuální práci – zedníci, horníci, kopáči, asfaltéři měli ono právo (a snad i důvod) tu a tam popustit uzdu jazyku i do oblastí opravdu nespisovných. Jedna studie ukazuje, že ani lékaři ve vypjatých situacích nejsou vůči vulgarismům imunní. Ale představa, že by takto běžně a samozřejmě mluvil student či vysokoškolák, byla donedávna naprosto nemyslitelná. Nesvádějme všechno na „totalitu“. Dramatický rozmach vulgarismů v běžné hovorové řeči je jev porevoluční, bohužel. Vycpávková slova z řad domácího zvířectva jsou natolik běžná, že jich používají nejen adolescenti, ale i rodiče – mezi sebou a dokonce v hovoru se svými dětmi. A jsou horší vycpávková slova, která se týkají tělesného obcování a osob, jež je za úplatu provozují (to jsem to hezky opsal, abych Katolický týdeník přece jen vyvaroval konkrétních příkladů) – používají se běžně v tramvaji, ve vlaku, na ulici, pravděpodobně i doma. Ani do hospody nepatří, kdysi snad do čtvrté cenové skupiny, ale ty jsme zrušili... Trápím se tím, že průnik vulgarismů zasahuje téměř všechny sociální vrstvy s výjimkami několika profesí, a co je zvláště nepříjemné, ba až odpudivé – obě pohlaví. Vysokoškolačky mluví mezi sebou stejně jako za první republiky kopáči po sedmém pivu. Mohu doložit vlastní letitou zkušeností. A tak vlastně stojím před problémem, na nějž nemám odpověď: mezi sebou mluví vulgárně až obscénně, ale před panem profesorem na to domácí zvířectvo a osoby nižšího statusu zapomenou a nepřeřeknou se. Jak toho zázraku dosahují? Zázraku? Ona je to vlastně naučená přetvářka – a to přece není dobré v žádném ohledu.

Intermezzo: ženy a dívky

Vím, z čeho mohu být viněn, když povím, že velkou odpovědnost na sebe měly vzít dívky, mladé ženy a maminky – a ony té odpovědnosti namnoze nedostály. Jistě, nic neplatí bez výjimky, ale zde výjimky jen potvrzují „pravidlo“. Kdyby od samého počátku bylo dívčími ústy jasně řečeno „takto, milý můj, se mnou a přede mnou mluvit nebudeš“, nestáli bychom dnes před zvulgarizovaným a nezřídka doslova sprostým, pokleslým jazykem. Došlo ale bohužel k procesu, který sociologie dávno dobře zná – k davové epidemii: dívky se naopak přizpůsobily svým partnerům a kolegům, a tím vlastně onen pokleslý jazyk, který tak nutně přestal být chrámem i tvrzí, „legitimizovaly“, daly mu právo na existenci a postupně proměnily v žumpu. Je-li toto jedna z cest ke zrovnoprávnění mužů a žen, o něž některé radikální feministky do úmoru stále bojují, pak jdou po cestě nepravé a měly by se vydat tam, kde je jich opravdu třeba: tam, kde ženy a dívky mají být příkladem a vzorem. A že jím v minulosti byly, dokládají nejen životní zkušenosti starších, ale téměř celá klasická literatura.

Komunikace jsou slova, ale i vztah

Jestliže jsme připustili, aby se mezilidská komunikace zhroutila ve vulgarismy, pak současně připouštíme zhroucení mezilidských vztahů a jejich vulgarizaci. Smí-li se přede mnou a se mnou mluvit vulgárně, pak je položen základ k tomu, že se se mnou bude také vulgárně a hrubě jednat. Šikana ve školách začíná obvykle slovním útokem a až potom se přelije do násilnické agrese, rodinná hádka začíná vzájemnými urážkami a teprve potom může končit fyzickým napadením – ono „domácí násilí“ je vždycky vyústěním nejprve násilí slovního. Zhrubnutí jazyka znamená ve vztahu k druhému také jeho lidskou degradaci. Známe z literatury o lágrech totalitních režimů, že na počátku byly vždycky nejprve slovní urážky a potom činy: holokaust začal také tím, že se nejprve vymyslela slova a teprve potom, když byli lidé jiné rasy či vyznání takto slovně degradováni, se mnohem snadněji přešlo k činům – v koncentrácích se nelikvidovali lidé, ale „exempláře“. Ostatně víme dobře, jak odporně vynalézaví byli „naši“ dozorci ve svých jazykových projevech k vězněným kněžím a separovaným jeptiškám... Ale tak je to žel i v každodenním životě, tábory a vězení jsou jen extrémním vyústěním zla, jehož počátky jsou zdánlivě malicherné, protože to jsou přece jenom slova, slova, slova... Připojím ještě poznámku o tom, co jazyk každého národa vždycky zušlechťovalo, ba dokonce – ať už si o moderních národech a nacionalismu myslíme cokoliv – co národní vědomí spoluutvářelo, totiž o poezii a literatuře. Jistě, i v minulosti vycházely knihy, jejichž jazyk nebyl jazykem pro žáky základní školy, ale většinou (byť ne vždycky) šlo o funkční použití vulgarismů: některé sociální situace a mezilidské vztahy se zkrátka nedaly bez vulgárního slova popsat. Ten nádherný jazyk české poezie a prózy, vznosnost Vančurova a lidskost Čapkova, něžnost Seifertova, vynalézavost Holanova a křehkost Violy Fischerové – to všechno jako by bylo přelito vědrem vulgarismů, bez nichž se snad dnes už ani kniha nedá vydat. Jen jeden příklad: velkoplošné reklamy nabízejí knihu Kecy mýho fotra a ta kniha se stala bestsellerem. Ale vždyť ona již svým titulem kazí jazyk, a nadto ukazuje, jaké autoritě se asi otec hrdiny tohoto příběhu, či co to je, doma těšil. Také ztráta autority začíná u slov, vždycky.

I podle slov...

Takže – nejen podle skutků, ale i podle slov poznáte je. Měli bychom být dobře rozpoznatelní svým jazykem. Ne, nemusí to být zrovna jazyk Máchův, Erbenův či Durychův, stačí, bude-li to jazyk zdvořilý, slušný a nikdy obhroublý a sprostý. Protože bychom si svůj jazyk měli opravdu zachovat jako chrám i tvrz a neměli bychom jej nechat znečistit čmáranicemi jazykových graffitistů. Jistě – pokud už není pozdě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 20. – 26. února 2018

Zesnul Jaroslav Med

Na Popeleční středu zemřel ve věku 85 let literární historik a dlouholetý předseda redakční rady Perspektiv KT Jaroslav Med.

celý článek


Mladí lidé chudobu dědí

Chudoba se u nás dědí, zjistila Charita ČR. Při výzkumu se soustředila na mladé lidi, jichž je takto ohroženo zhruba tři sta tisíc. Charita proto navrhuje šest opatření,…

celý článek


Pouť ke hrobu svatého Cyrila

Mší svatou, jejímž hlavním celebrantem byl arcibiskup Jan Graubner, oslavili věřící v Římě svátek jednoho ze slovanských apoštolů.

celý článek


Na hranicích jsem se modlil

Jeho osudy inspirovaly spisovatele, filmové tvůrce i socialistickou propagandu. JOSEF HASIL po únoru 1948 převáděl ohrožené lidi přes hranice. „Nikdy jsem nešel přes hranice,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay