26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chodil po rukou i v Dachau...

6. 4. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/15 Komiks, 6.4.2011, Autor: Josef Šindar

Příloha: Perspektivy

Třetí neděli adventní minulého roku hlaholil ve všech devíti katolických farnostech nejmenšího ze slovanských národů chvalozpěv „Bože, chválíme Tebe“. Papež Benedikt XVI. totiž přijal „positio super martyrum“ kněze Alojse Andrického.

Skončil přípravný beatifikační proces i dlouholeté modlitby a nic nebrání, aby byl první Lužický Srb zapsán mezi blahoslavené katolické církve a došel cti oltáře.

Kdo byl Alojs Andricki?

Statečný vyznavač, mučedník, mladý kněz, který v nedožitých devětadvaceti letech zemřel v koncentračním táboře Dachau. Narodil se 2. července 1914 v hornolužickém Radworju na sever od Budyšína. Jeho otec Jan Andricki byl řídícím učitelem a regenschorim. Všichni čtyři synové z početné rodiny zvolili duchovní stav. Nejstarší Jan zemřel jako budyšínský kanovník, Gerat jako jezuitský kněz. Nejmladší Alfons, scholastik Tovaryšstva Ježíšova, padl ve válce. Také jedna sestra již zemřela, druhá ještě žije. Všestranně nadaný Alojs maturoval s vyznamenáním na děkanské katolické škole v Budyšíně. Poté v Paderbornu studoval filozofii a teologii. V letech nadcházející hitlerovské diktatury ještě redigoval časopis Serbski student a zároveň byl „staršim“ (představeným) všech srbských studentů. Velmi zásadně se vyslovoval proti nastupujícímu nacismu a postupujícímu útisku lužického lidu. Coby student vynikal i jako mimořádně obdařený sportovec, udivoval atletickými výkony, čímž si později získal obdiv svých spoluvězňů v koncentračním táboře, když jim chtěl alespoň trochu zpříjemnit jejich přetěžký úděl. Dne 30. července 1939 byl vysvěcen na kněze a o týden později přinesl v rodném Radworju první eucharistickou oběť. Na primici důkladně připravoval sebe i lid trpící pod břemenem hnědého moru. Vydal upomínkový obrázek s vlastním výtvarným řešením a podařilo se mu připravit i sešitek s texty mešní bohoslužby paralelně psané lužickosrbsky. Už tehdy mu záleželo na srozumitelnosti liturgie! Po primici nastoupil na své první a jediné místo jako kaplan v dvorním chrámu v Drážďanech. Současně se stal prefektem sboru chrámových chlapců--choralistů a představeným Kolpingovy rodiny. Když si Alojs tehdy napsal do deníku myšlenku „Kněz je ustanoven k tomu, aby se za druhé obětoval, nikoliv proto, aby pro sebe žil!“, snad ani netušil, jak ji naplní. Jeho činnost mezi mládeží neušla pozornosti gestapa. To se postaralo, aby mladý život proměnilo v křížovou cestu. Právě před sedmdesáti roky 21. ledna 1941 byl „dočasně“ zatčen, ale na svobodu se již nevrátil. Po procesu před drážďanským zemským soudem byl v říjnu 1941 transportován do koncentračního tábora v Dachau. Stal se číslem 27829. S dalšími kněžími tvořili studijní biblický a později i liturgický kroužek. V Dachau se Alojs setkává i se dvěma staršími srbskými spolubratry, o čemž se můžeme dočíst v knížce Ferdinanda Pokorného V městě Satanově, kapitola Lužické intermezzo.

Hovoří významný svědek

Benediktin P. Maurus Münch z Trevíru – vězeň číslo 27858 – vydává toto svědectví: Při cestě do Dachau seděl u okna náš benjamínek, mladý kaplan z Drážďan. Hubený, hlubokých očí, dlouhých černých vlasů se zdál v prvním okamžiku pobledlým. Ale už o půl hodiny později jsem věděl, že přede mnou je nadaný a vysoce vzdělaný člověk. Ke konci cesty mne Alojs poprosil o přátelství. Podali jsme si ruce a více než rok spolu kráčeli po téže cestě. Na nákladním autě, které nás přivezlo z nádraží do tábora, jsme stáli všichni těsně u sebe. Když auto projíždělo vraty, stiskl mi Alojs ruku a zašeptal: Dominus custodiat introitum tuum et exitum tuum. Odpověděl jsem mu požehnáním. V přijímacím bloku byl stále po mém bloku. Protože nebyla příležitost k sv. přijímání, umínili jsme si, že se budeme denně zpovídat. Svátost smíření nám měla kompenzovat milosti svátosti oltářní. Už první dny jsme složili tři sliby: Nikdy nebudeme naříkat. Nikdy nepošlapeme jako akademici svou důstojnost. Nikdy nechceme ani na okamžik zapomenout na kněžské povolání. Alojs zůstal svým slibům věrný hrdinsky a velkoryse. Měsíc po měsíci rostl můj respekt před ním. Hluboce mne dojímalo působení milosti v srdci tohoto kaplana. Okouzlen jsem stál před duší, jíž mělo být Dachau obohaceno a posvěceno. Třikrát týdně jsme četli Písmo. Alojs nescházel nikdy. Každý den se s novým zápalem nořil do listů apoštola Petra a do smýšlení prvotní křesťanské církve, která měla obstát v tak hořkých zkouškách. Alojs byl vše jiné než fanatik. Byl kusem Dona Boska. Nikdo nebyl na celém bloku tak milován jako on. Šikovný, svěží, teologicky vzdělaný. Byl i výtečným hudebníkem – náš nejlepší tenor. Všechny práce, i ty nejšpinavější a nejvíc zapáchající, konal s humorem a veselou tváří. Byl také výborným sportovcem. Když se večer odstrojil, šel po světnici po rukou a s atletickou lehkostí se dovedl vyšvihnout do svého lůžka až ve třetím „poschodí“. Slovem nikoho neporanil, všude odstraňoval nedorozumění, šířil pokoj a mír. Takového, jako byl Alojs Andricki, si představuji dnešního moderního křesťana. Svou planoucí vírou, čistotou, otevřeností pro všechno opravdové, velké, ryzí a opravdu Boží, se svou velkou a vše objímající pokorou byl Alojs vskutku obrazem světce našich dnů.

Prosil o eucharistii, dostal jed

V letech 1942 až 1943 se začal šířit v koncentráku s hladem utýraných vězňů tyfus. Dostavily se první oběti. Po Vánocích 1942 onemocněl i Alojs. Číslo 27829 se hlásí do nemocnice – „na revír“. P. Maurus ve svém vzpomínání pokračuje: Kristus jej miloval, a proto jej přijal k sobě. O Vánocích byl zchvácen zimnicí. Domnívali jsme se, že má chřipku. Byl to však tyfus. Při poslední zpovědi byl tak sláb, že jsem mu mohl říci jen několik málo slov. Dne 3. února 1943 vydechl naposledy. Mladý léty, ale zralý ve víře a svatosti. Ztratili jsme v něm bratra, ale žádný smutek nás nemohl přemoci. Byli jsme hrdi na to, že naše skupina mohla nabídnout věčnému Knězi tak skvělou duši. K tomuto svědectví Alojsova spolubratra přistupuje ještě svědectví o tom, jak  zesláblý a na smrt nemocný volal a prosil o eucharistii. Dostalo se mu odpovědi „Chce Krista. Injekci dostane!“ Tak život mladého kněze ukončily ruce vraha. Z Dachau se do Drážďan vrátila jen urna popela a rodičům pár ubohých svršků…

Smrtí nic nekončí

Když významná lužickosrbská spisovatelka Marja Kubašec v roce 1967 napsala o Alojsovi Andrickém knihu, uvedla poslední kapitolu větou: „Konec života není koncem působení.“ Už na první poválečné Velikonoce odkryli lužickosrbští studenti u příležitosti obnoveného setkání u Křížového kostelíku v Radworju pamětní desku, na které je Alojs označen jako „Měšnik Boha wjeršneho, wojowar za člowjestwo, martrar ludu serbskeho, budźićer mlodžiny.“ A každý rok ve výroční den jeho smrti (3. února) vzpomíná srbská mládež, studenti a akademici na tohoto „kněze Boha nejvyššího, bojovníka za lidská práva, srbského mučedníka a buditele mládeže“. Setkávání nebylo zlikvidováno ani v dobách NDR, byť asi bylo pro tehdejší mocipány nesnadné vzpomínat na Lužického Srba jako na antifašistického bojovníka, a k tomu ještě katolického kněze. Mladí také přinesli z Chrósćic, největší lužickosrbské farnosti, kříž na hradiště v Kukowje nedaleko kláštera Marijna Hvězda. Toto místo se stalo centrem setkávání mladých Srbů. A na kříži je nápis, jejž si kdysi Alojs napsal na svůj primiční obrázek: „Pane Ježíši Kriste, skrze svůj svatý kříž jsi vykoupil celý svět.“ Ve staré radworské faře byly otevřeny jesle a družina. Denně okolo pětasedmdesáti srbských dětí navštěvuje moderně vybavený dům, nesoucí čestný název Dům Alojse Andrického. Jeho jméno nesou ulice v Drážďanech a Budyšíně. Také stará radworská škola, rodný dům mučedníka, je označena pamětním basreliéfem. Mimořádný podnět pak vyšel z řad studentstva při letnicovém setkání 1988 v Radworju. Studenti iniciovali výzvu za Alojsovo blahořečení a vše se dalo do pohybu. S pádem totalitních režimů nastaly nové poměry, nové možnosti. Když bylo 3. února 1993 vzpomínáno půlstoletí od úmrtí A. Andrického, sto třicet poutníků se pod vedením nynějšího radworského faráře Šćepana Delana zúčastnilo bohoslužeb přímo v Dachau za přítomnosti obou mučedníkových sester. Také v místním muzeu byla odhalena pamětní deska. Avšak nezůstalo jen u těchto oficiálních projevů. – V lužickosrbských farnostech, kostelích a rodinách zahájili každodenní modlitby za svatořečení. Objevila se i divadelní hra radworského lékaře a Alojsova spolužáka Achima Nawki nazvaná Ďábel si pohrává s lidmi, kterou pak uváděli chrósćanští ochotníci po celé slovanské Lužici.

Příprava na beatifikaci

A vrchol všeho? Drážďanský biskup Joachim Reinelt v červenci 1998 během poutní bohoslužby v Róženće, srdci katolické Lužice, oficiálně oznámil k radosti přítomných i posluchačů rozhlasu, kteří přenosu naslouchali, zahájení beatifikačního procesu na území své diecéze. Před deseti lety jsme naslouchali tomuto drážďanskému biskupovi u příležitosti svěcení velkého jubilejního pomníku sv. Cyrila a Metoděje, jímž se Srbové přihlásili ke křesťanství a společenství evropských i slovanských národů. Biskup se zmínil také o tom, že o A. Andrickém hovořil se Svatým otcem. Ten prý na rozhovor reagoval otázkou, zda jsou již potřebná akta v Římě. Nyní se katoličtí Lužičtí Srbové připravují na beatifikaci prvního světce své krve. V den jeho úmrtí ve čtvrtek 3. února vyjádřili svou poutí do Věčného města dík Benediktu XVI. za dar velké události, která nejen potvrdí účast A. Andrického ve společenství svatých, ale jistě posílí i vitalitu malého národa. V pondělí svatodušní všechny lužickosrbské farnosti pravidelně putují do Róžantu k „Naší milé Paní v lípě“. Letos udělají výjimku a l3. června změní směr pouti do Drážďan, aby v sídle svého biskupství zapěli chvalozpěv díků Bohu a prosili mladého světce o přímluvu: „Blahoslavený mučedníku Alojsi, přimlouvej se za svůj malý národ i ostatní národy slovanské, posiluj víru svého lidu, která je i zárukou dobrého zápasu o jeho přežití!“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou