Český volič mezi dvěma póly

Vydání: 2006/28 Život církve v zemi papeže, 10.7.2006

Příloha: Perspektivy

Znamená to tedy, že jsme se od posledních parlamentních voleb nezměnili ani my voliči? Ano, v podstatě už od roku 1996 přetrvává zhruba rovnovážné rozložení voličských sympatií mezi pravici a levici. V tom smyslu je česká veřejnost dlouhodobě podobná řekněme německé. Volebního výsledku však bylo letos docíleno za poněkud odlišných podmínek.
Konec konců volič je také jen člověk, i když má v parlamentní demokracii prchavý statut vladaře. Tak jako máme k dispozici určité prostředky k tomu, abychom se domluvili se svým okolím, máme také jen omezené možnosti, jak pochopit vlastní postoje. Jak vůbec zjistím, co si myslím o politické nabídce, nechci-li se vydat vysloveně samospádem po větru letmých nálad, vyvolávaných zejména mediálními hrami? Nikdo z těch, kdo se ucházeli o naše hlasy, se nechlubil podporou myslitelů, učitelů, umělců. Ideová hlediska letos přicházela zkrátka, i když někteří komentátoři uplatňovali systémové pohledy. Převažovala hmotná nabídka. Ale nebylo lákání na daňové reformy přece jen méně účinné než vlivy politické představivosti, jež vyrostla z české a evropské tradice 19. a 20. století?

Liberálové versus jakobíni
Česká kultura, a tedy i my, jsme ve své většině rozděleni a někteří z nás jsou dokonce osobně rozpolceni mezi humanisticky svobodomyslnou liberální tradicí typu „volnost, rovnost, bratrství“ a jakobínskou ideou „boje proti pánům“. Tato polarita není zakotvena jen v českém myšlení, nýbrž zdá se být neodmyslitelnou součástí evropské moderny. Poměrná stabilita anglosaských politických systémů odpovídá jiné historické zkušenosti. Ani do Spojeného království, ani do USA nebyl plně přenesen evropský koncept zásadní konfrontace mezi individualismem a kolektivismem. Zato kolébka politické moderny, Francie, je polarizací mezi měšťanským liberalismem a socialistickým jakobínstvím drásána i zúrodňována již dvě stě let.
Socialistické jakobínství výrazně ovlivňuje náš pohled na národní minulost i přítomnost. Polarizačním návykům, „boji proti pánům“, šlechtě a Němcům, včetně nechuti vůči křesťanským institucím se zřejmě dodnes pilně vyučuje v našem základním školství a nemají proti nim nic ani zapřísáhlí liberálové. (Myslím si to na základě znalostí a podvědomých kulturních reakcí maturantů, kteří každoročně přicházejí na vysokou školu, na níž učím.) Nekonfrontační pohled na dějiny a na národní kulturu se praktikuje skoro jen v pracovnách odborníků. Jistá změna oproti minulosti je ovšem v tom, že k černým fantomům typu jezuitů jsou nově přiřazováni také komunisté. Je to výsledek povrchní demokratizace ve stylu, sundáme-li ze zdi kresbu Julia Fučíka a pověsíme-li na jeho místo fotografii Milady Horákové, můžeme pokračovat v konfrontacích socialistického nebo nacionalistického typu. Hranice mezi kolektivismem nacionálního typu a mezi radikálním kolektivismem socialistického typu je snadno prostupná. Oba kolektivismy užívají téhož jazyka, podobných symbolů, obdobných důvodů k odporu a hněvu. Kultura české moderny dodnes postrádá způsob myšlení, představivost, ideu, natož osobnosti, které by systémově překračovaly konfrontační vztah k realitě. I křesťanství je v Česku - politicky nazíráno - hlavně námětem ke sporu. Nemá tedy smysl pokoušet se „nemluvit s komunisty“, myslí-li většina z nás beztak jejich bojovným jazykem. Polemická tradice vždy zvýhodňuje kolektivismus, a tudíž i radikální levici.

Světla, stíny, sliby, hrozby...
Některé populistické výroky politiků, „uniklé“ informace o policejním vyšetřování i strkanice českých lékařů nepochybně ovlivnily volby a ovlivňují i porozumění české veřejnosti vůči složitým povolebním jednáním. Ale je dobré si připomenout, že pokusy o skandalizování politických protivníků se ukázaly na scéně už mnohem dříve, než propukla předvolební kampaň. Snaha ovládat veřejné mínění pomocí afér se projevila nejpozději k datu „kauzy Kořistka“. Důležitější předvolební změnou však bylo, že sociální demokracie po odstoupení Stanislava Grosse začala politicky postupovat s otevřenou podporou KSČM. Tím se vytvořil polarizační potenciál, který v předchozím vývoji od roku 1992 neměl obdobu. Socialisté, kteří kdysi nesli punc revolucionářů oponujících moci, dnes ztělesňují spolu s komunisty názor, že všechna sláva a mravnost patří státu. Co není státní, zavání prý zlodějnou, a proto moc patří vládním úředníkům. Tím je předurčena i podoba opačného liberálního pólu politické scény. Liberálové se musí zastávat práv jedinců a jejich soukromí a soukromého majetku.
Teprve v kontrastu s konfrontační kolektivistickou tradicí dodatečně doceníme, že převažující způsoby předvolební agitace v roce 2006 byly koncipovány přece jen spíše pozitivně. Nastalo to, čemu se lidově říká „slibotechna“. Vidiny budoucích zisků a blahobytu, ať za státní, soukromé nebo unijní prostředky, působily až poněkud komicky. Přece jen se však zdálo, že politické přemlouvání se orientuje více ke kladným než k záporným emocím. Temnou výjimku tvořila „černá propaganda“ balbínovců, namířená proti KDU-ČSL, a obdobné pokusy ČSSD vůči ODS.
Zcela odmítavé postoje se projevily spíše v manifestech jednotlivců. Nezvládnutý hněv po volbách vedl dokonce k „běloruským“ řečnickým extravagancím Jiřího Paroubka. V těch neblahých minutách vyšla najevo jistá křehkost českých demokratických konvencí. Když přední politik mluvil o momentálně mírně úspěšnější politické opozici jako o zločinecké organizaci, manifestoval nejchmurnější středoevropskou tradici nenávistné konfrontace a jakobínského totalitářství. Konec konců ještě mezi námi žije dost pamětníků časů, kdy si politické strany a hnutí vydržovaly své vlastní tajné služby a ordnerské tlupy. (Překvapilo mě, jak matně reagovali na premiérovo psychické selhání ti, kteří o sobě tvrdí, že tvoří českou „občanskou společnost“, tedy údajně elitní stráž politické kultury.)

Dostředivost se už nenosí
Celková nabídka všech politických subjektů však chtěla být po většinu kampaně i po ní laděna spíše přívětivě. Byla vynechána národní ohrazení vůči Německu, stranou zůstaly dokonce i výhrady občanských demokratů k EU, ačkoliv před čtyřmi léty na nás hleděly z plakátů obrysy zlatoklasé vlasti ohrožené nacistickou černotou. Od vstupu ČR do EU přece jen v českém povědomí slábnou odmítavé instinkty vůči sousedům. Nepřekvapilo tedy, že ODS tentokrát opustila vize, jimiž si v roce 2002 zjevně odradila řadu svých potenciálních voličů. Pozoruhodnější bylo, že ČSSD nevyužila své „evropské karty“ k tomu, aby přilákala některé středové, proevropsky cítící liberály. I když jsme byli strašeni „modrou totalitou“ nebo komunisty před branami Strakovy akademie, účelové předvolební výpady nebyly tak významné jako vyhraněná polarizace mezi pravicí a levicí, která dozrála na naší politické scéně už zhruba rok před volbami. Tato polarizace, nikoliv usměvavé plakáty a milé sliby, nás voliče ovlivnila nejpodstatněji. Proto došlo ke změně politického klimatu. Není tomu ještě tak dávno, kdy prakticky všechny české politické strany a síly inklinovaly směrem ke středu. Umírněná nevyhraněnost byla českou veřejností chápána jako svého druhu nejdůležitější ctnost. Kromě KSČM jsme měli na konci 90. let na vybranou jen levostředové a pravostředové strany. I způsob vládnutí za tzv. „opoziční smlouvy“ byl výrazem obecné gravitace ke středu. V pomyslném centru našeho politického života bývalo vysloveně přecpáno. Mírnou konjunkturu prožívaly ty politické formace, které byly středu přirozeně nejblíže (KDU-ČSL), případně odmítaly zařazení na pravolevé ose a nárokovaly si (US) specifický nadstranický charakter. Jasná polarizace české politické scény od roku 2005 způsobila posun voličů od středu k pravici a k levici. Vývoj nevyhnutelně způsobil ztráty KDU-ČSL. Zároveň se kupodivu nabídla jistá šance Straně zelených, která ovšem zatím svůj charakter hledá a improvizuje vlastně také někde uprostřed české politické osy.
KDU-ČSL svou předvolební kampaní působila matně, nevyhraněně, neboť reagovala na dřívější situaci, kdy byl umírněný středový program voliči přijímán příznivě. Volební debakl Unie svobody však nebyl způsoben jen zmíněnou polarizací politického spektra, ale především bezmyšlenkovitostí a nedostatkem vůle jasně oslovit veřejnost. Komunisté tendencemi k polarizaci kupodivu ztratili, avšak pravděpodobně jen dočasně. KSČM asi opustili jen ti voliči, kteří usoudili, že současná ČSSD je spíše schopna realizovat jakobínský, socializující program než komunisté odsouvaní do izolace.

Polarizace je srozumitelnější
V soutěži mezi „zaopatřovacím“ státem socialistů a „minimálním“ státem liberálů nezvítězila ve volbách přesvědčivě ani jedna z obou možností. Nevyhranila se ani žádná jiná eventualita. Je tedy víceméně zřejmé, že vývoj české veřejnosti odpovídá podobným tendencím jako například u německých sousedů. Zdá se dokonce, že Morava zahrála v českém politickém zeměpise úlohu jakési bývalé NDR. Není to ani tak překvapivé, připomeneme-li si celkem srozumitelnou moravskou nostalgii po masivní státní podpoře hornictví, těžkého průmyslu a družstevního zemědělství. Někam se také museli uchýlit bývalí moravističtí voliči, kteří ze srdce nemilují pražské liberály a kdysi obdivovali silácky řečnícího Mečiara. Na jižní Moravě hraje svou roli i specifická mentalita pohraničí, jemuž rakouští sousedé nenabízejí tak výhodnou ekonomickou spolupráci jako němečtí sousedé pohraničí českému. Ať už vyjednávací týmy politických stran nebo vliv ústavních mechanismů způsobí jakékoliv vyústění situace vytvořené patem v parlamentu, sama jasná polarizace naší politické scény je důvodem spíše k mírnému optimismu. Český volič se nepochybně orientuje mnoha způsoby, z nichž některé můžeme kritizovat jako očividně málo rozumné a přepjatě emotivní. Přesto bychom neměli přehlížet skutečnost, že volby 2006 jsou znamením projasnění pravolevé osy a posílením nejvýraznějších představ a nejvýznamnějších domácích i evropských politických tradic. Tíživější by byl drobivý efekt, kdybychom si do parlamentu zvolili množství drobných stranických subjektů reprezentujících nejen regionální zájmy, ale hlavně osobní naděje některých politických pragmatiků. Český volič momentálně neočekává záchranu od osobitých jedinců a „nadstranických“ stran a dobrodružných hnutí, čímž se přiblížil západoevropské politické mentalitě.
Přizpůsobili jsme svá očekávání reálným možnostem demokratické politiky ve střední Evropě na počátku 21. století? Skutečně moudřejší budeme asi teprve po dvou, třech letech. Nezapomínejme, že obě rozhodující politické síly zatím ponechávaly stranou některé závažné části své agendy. Týkalo se to zejména zahraničněpolitických otázek, vztahů k EU, k evropské ústavě, k politickým i silovým iniciativám USA ve světě, ale také našich hospodářských i politických vztahů k Rusku. Řeč nepřišla ani na dokončení restitucí, ani na způsob volby prezidenta. Uvidíme, co obsahují akta, která zatím zůstala uložena v trezorech. Teprve z odstupu budeme moci posoudit, zda jsme si tentokrát vybírali z polarizované předvolební nabídky s dostatečným smyslem pro realitu, nebo jsme spíše manifestovali prchavé nálady.

Pavel Švanda
Mezititulky jsou redakční.
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay