26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bůh biblického zjevení

22. 5. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/21 Ve vaší farnosti se nesportuje?, 22.5.2007

Příloha: Perspektivy

To první, co se o Bohu dovídáme z Písma, je skutečnost, že promluvil (Gn 1,3). Dnešního člověka překvapí, s jakou samozřejmostí se o něm v této knize hovoří. Bůh jest, to je základní jistota, z níž vychází. Nenajdeme v ní ani stín pochybnosti, která ovládá moderního člověka. Bůh nejenže je, ale je i Prvním a Posledním. Kromě něho není jiného Boha (Iz 44,6).
Modlářství je sklon zhotovovat si bohy, tedy odmítat Boží transcendenci (Ex 32,1). Zhotovení není stvoření, je to ontologický omyl, chyba v pojímání bytí. – Jak lze pochopit Jahve, Boha Izraele? Tento Bůh, který se podle křesťanství zjevil v Ježíši Kristu, se noří z hlubin tajemství a popírá zákony, jimiž se dle odborníků řídí ostatní náboženství. Čím to, že si Izrael od počátku svých dějin nepředstavuje nebe zalidněné nepřehledným množstvím bohů, ale hlásí se k jednomu jedinému Bohu? Srovnávací religionistika tvrdí, že pojem božství je vždy výsledkem dlouhého vývoje. Izrael však ke svému poznání přišel naráz, nikoli řadou postupných zkoumání. Jako by dával za pravdu svým posvátným knihám, které praví, že si Izrael svého Boha nevymyslel ani nezvolil, ale že to byl sám Jahve, který si vyvolil svůj lid a zjevil se jeho praotcům. Pokud jde o překračování hranic, v tom je židovská představa záhadou. Srovnáme-li ji s jinými náboženstvími, například antickými, zjistíme, že v nich jde vždy o boha „lokálního“, o boha určitého lidu, města, ale nikdy o Boha univerzálního. Je to Bůh, který ochraňuje své věrné před ctiteli nepřátelských božstev. Bůh Izraele je přitom nejen Bohem jediným a univerzálním, ale i etickým. Jahve je Bůh „morální“, jehož nejvyšším požadavkem je svatost a spravedlnost (Lv 19,1; Iz 5,16). Tento svatý a spravedlivý Bůh, na nějž mají Izraelité pohlížet jako na morální vzor, je stále oddělený hlubokou propastí od jakékoli představy božství, antické či jiné.

Bůh se zjevuje
Kdyby se Bůh člověku sám nezjevoval, člověk by ho nikdy nepoznal. Písmo o něm praví, že se „ukazuje“, doslova „dává vidět“ (Gn 12,7) či „dává poznat“ (Nm 12,6). Jinde se píše, že se s lidem „setkává“ (Ex 25,22) a „ukazuje“ (Ž 119,102). Nejčastějším výrazem je, že něco „praví“, že „promlouvá“. Na člověku je především, aby slyšel. Izraelské vyznání víry začíná slovy: „Slyš, Izraeli...,“ (Dt 6,4). Též proroci začínají výzvou: „Slyšte toto slovo,“ (Am 3,1) aj. Výzva k slyšení vysoce převažuje nad výzvou k vidění, která dominuje v pohanských náboženstvích.
Boží zjevování spočívá v tom, že člověk nahlíží, co předtím neviděl, poznává, co předtím neznal, a odhaluje, co mu bylo skryto. Přitom není kladen důraz na nějakou jeho zvláštní schopnost. Bible nezná žádné lidské přednosti, které by Bůh zohledňoval. Sklání se k člověku z čiré milosti a volá ho k sobě i tehdy, když se provinil, a proto se před Bohem skrývá (Gn 3,8).

Jméno Boží
V Starém zákoně ukazuje Boží jméno na různé stupně Božího zjevení. Výrazy Elohim, El se překládají nejpřesněji jako „božstvo“, které však pro bližší určení potřebuje přívlastek (Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův). El znamená „Silný“, „Panovník“. El Šaddaj je „Bůh silný, všemohoucí“. Adonai („Pán“) vyjadřuje závislost člověka na Bohu a jeho svrchovanosti. – Nejčastějším Božím jménem je Jahve (ve Starém zákoně se vyskytuje 5321krát), čili „ten, který jsem život sám v sobě“ (Ex 3,13). Jinak též „Jsem zde“ (u tebe), proto mě nemusíš hledat jinde.
Od dob Mojžíšových se stalo jméno Jahve východiskem celého náboženského myšlení Izraele. Není to jméno obecné (jako el, elohim), ale individuální jméno osobního Boha, vysvoboditele izraelského lidu z egyptské poroby. Na tuto událost navazuje Starý zákon opakovaně jako na základní zkušenost Izraele, pohanům neznámou. Je to jméno Boha, který se zjevil v dějinné události. V exodu se uskutečnilo dějinné setkání Boha a lidu, který si vyvolil (Ex 15,11). Byl to nový začátek náboženského života Izraele, který jím vstupuje do dějin jako „lid Smlouvy“ a „lid Hospodinův“ (Sd 5,11).

Svědkové víry
V Abrahamovi je založen počátek dalekosáhlých perspektiv lidských dějin. To nové a vzrušující na jeho příběhu je jednak mohutná Boží iniciativa, jednak odpověď víry ze strany Abrahama, jeho poslušnost (slyšení), která se osvědčila v různých protivenstvích. Boží „zájem“ v původním smyslu je v tomto okamžiku lidských dějin přímo hmatatelný. A nejen zájem o konání a budoucnost lidstva: Bůh vstupuje mezi lidi, chce být s nimi a uprostřed nich. Dialog spásy začíná Abrahamovým povoláním, vede ke Kristu a od Krista dál, až vyvrcholí v den eschatologického završení dějin. Představa Izraelitů o Bohu uchovává i jejich kočovnický původ. Bůh putuje s tímto stepním kmenem, vede jej a stará se o něj. „Izraelské náboženství se svými rozhodujícími rysy se nikdy nestalo náboženstvím zemědělských oblastí, orientovaným na roční koloběh přírodního dění, ale zůstalo natrvalo určeno dějinnou zkušeností Božího vedení, která poznamenala rané období Izraele...,“ (R. Rendtorff). Tím byla připravena cesta k duchovnější představě Boha.
Mojžíšův význam charakterizuje událost na počátku jeho působení ve vyhnanství. Bůh se mu zjevil v hořícím keři, posílá ho do Egypta k izraelskému lidu. Mojžíš se zdráhá. Vymlouvá se, že nezná jméno, jímž lze vzývat Boží přítomnost (Ex 3,1nn). Bůh mu odpovídá: „Jsem, který jsem.“ To znamená: „Jsem zde jako ten, který je zde vždy,“ nemusíte a ani nemůžete mě vzývat po způsobu okolních božstev. A to je podstata zjevení Mojžíšovi: jde o Boha nevýstižného a nezobrazitelného, který je stále přítomen a není vázán na určité území nebo národ. Putuje se svým lidem. Obrazem jeho stálé přítomnosti je Boží archa (s deskami Desatera) a stánek smlouvy (Ex 24,16). Proroci se chvějí před svatostí Boží (Iz 6,3). Bůh není jen Bohem Izraele, ale Pánem celého světa (Jer 10,7 aj.). Je Stvořitelem (proti panteistickému směšování Boha a světa; Gn 1–2 aj.), nezávislým na prostoru a čase. Je svrchovanou a svatou Láskou, která je útočištěm, štítem a pravzorem každého zbožného člověka. Nelze před ním uniknout. Zmocňuje se člověka, i když ten se mu brání, a pověřuje ho posláním. Od člověka očekává lásku. Já člověka stojí před Božím Ty. Zbožní lidé proto smějí Hospodina oslovovat „Bože můj“. Tento Bůh však trestá hříchy, které jsou v podstatě pohrdnutím jeho láskou a porušením věrnosti.

Bůh Ježíše Krista
Ježíš stojí pevně na půdě Starého zákona, zvláště Proroků. Boží jméno užívá přímo, někdy opisně (např. Lk 15,7). Nejčastěji jmenuje Boha Otcem, jehož nejvyšší, ba jediný požadavek nachází už ve Starém zákoně (Dt 6,4–5). Nebe je Božím trůnem a země jeho podnožím. Bůh se stará o nejnepatrnější záležitosti lidského života. Nic mu není skryté a nic nemožné. Může člověka spasit i zatratit. Je původcem všeho dobra, Otcem, který obdarovává ty, kdo ho prosí, víc než pozemský otec své děti. Jen člověk malé víry se strachuje a sužuje starostmi, protože slouží mamonu, nikoli Bohu. Ani hřích, který Ježíš tolik odsuzuje, není překážkou Boží lásce a odpuštění.
Ježíšovi učedníci nemohli přehlédnout jedinečný vztah Ježíše k Bohu. Odmítl sice přívlastek „dobrý“, neboť ten patří Bohu, ale Bůh byl jeho Otcem a on v jedinečném smyslu Božím Synem. Jako Syn má moc odpouštět hříchy, kterou má podle židovského přesvědčení jen Bůh. Jednou bude soudit svět. Vykonává tedy funkce, které přísluší jen Bohu. Je prostředníkem mezi Bohem a stvořením. Proto je Kristus v Novém zákoně nazýván Pánem (tímto výrazem je předkládáno do řečtiny i starozákonní slovo Jahve). Je „světlem Boží slávy“ (2 Kor 4,4–6).
Štefan Šrobár
Autor, ing., absolvoval CMFF v Bratislavě, kde působí jako středoškolský katecheta. Věnuje se biblické exegezi.



Svědectví o Boží blízkosti je jádrem biblického poselství, pokud je chápeme dosti široce a hluboce. V hebrejštině je vyjadřuje i jméno Hospodin psané čtyřmi souhláskami, JHVH. Proto se mu říká tetragram, čtyřpísmenný znak. Židé pamatovali na přikázání Desatera, že se Boží jméno nemá brát nadarmo, a tak je raději nevyslovovali. Dodnes nevíme docela přesně, jak je vyslovovat. Asi se jeho výslovnost časem měnila, snad nejdříve Jahu, Jaho či jen Jah, jak se jeho podoba zachovala v některých vlastních jménech. Až v nové době se mezi křesťanskými biblisty rozšířila výslovnost Jahve, která je rekonstrukcí podoby jména z řecké doby. Židé toto jméno nevyslovují dodnes, místo toho říkali a říkají „Pán“ nebo doslovněji „mé Panstvo“ – Adonaj. Spojením samohlásek z tohoto opisu s původními souhláskami jména vznikl tvar Jehova, a to až ve středověku mezi křesťany, kteří neuměli hebrejsky. Takže tvar Jehova s původním hebrejským zněním jména nemá co dělat. To jehovisté sice neradi slyší, ale je to historický i jazykovědný fakt. My v češtině máme velikou výhodu, protože vedle Pána (hebrejsky Adonaj, řecky Kyrios) máme ještě výraz Hospodin, který najdete v českých překladech jak starších, tak v Ekumenickém překladu Starého zákona všude tam, kde je v hebrejské předloze tetragram JHVH.
(Jan Heller, Stezka ve skalách, Postila, Kalich 2006)
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou