Bratr Roger neukazoval na sebe

Vydání: 2007/32 Nevidomí a jejich svět, 6.8.2007

Příloha: Perspektivy

Bratr Alois, občanským jménem Alois Löser (nar. 1954), vyrůstal v německém Stuttgartu. V mládí ministroval ve farnosti sv. Mikuláše ve východní části rodného města a organizoval tam farní mládež. Od svých sedmnácti let se účastnil mládežnických setkání v Taizé. Byl fascinován bratrem Rogerem a po jisté době, kterou strávil v Taizé jako aspirant (tomuto předstupni celoživotního zasvěcení Bohu se tam říká permanent), vstoupil jako devatenáctiletý do komunity bratří. V Lyonu vystudoval teologii, nestal se však knězem. Po zavraždění bratra Rogera se 16. srpna 2005 stal představeným komunity v Taizé. Podle pravidel společenství převor volí svého nástupce, což bratr Roger udělal rok před svou smrtí. Bratr Alois je mezinárodně znám z mnoha rozhovorů a televizních vystoupení, je také autorem řady kánonů, které se v Taizé zpívají během modliteb.

V srpnu 2005 zemřel bratr Roger násilnou smrtí. Jak se společenství bratří v Taizé vyrovnalo s odchodem svého zakladatele? Usilují bratři i nadále o jednotu křesťanů?
Násilná smrt bratra Rogera nás opravdu tvrdě zasáhla. Současně jsme však překvapeni, jak všechno v Taizé běží dál – jako by to vše bylo předem připraveno. Jsme vděčni za účast projevenou z tolika zemí, stále znovu si uvědomujeme, že Taizé je součástí širokého společenství. Za poslední dva roky k nám přijelo ještě víc mladých než dřív. Potvrzuje se, že bratr Roger neukazoval na sebe, ale na živého Boha – a mladí lidé si to uvědomují stejně jako dřív.

Je pro mladé lidi, kteří dnes do Taizé přicházejí, důležitější trvalé vyzařování odkazu bratra Rogera, nebo je přitahuje především duch místa?
Vliv bratra Rogera na životní cestu bezpočtu lidí se stal po jeho smrti hmatatelnější. Roger zůstává pro mnohé živým vzorem. Mladí dnes znovu hledají životní příklady a mnozí viděli v Rogerovi duchovního otce, třebaže pak nezůstali stát na místě. Nám jde především o osobní hledání ve víře. Je úžasné, když vidíte, jak mladí, kteří u nás získají první impuls, navíc pochopí, že jde o poklad, který mohou nalézt uprostřed církve.

Během několika desetiletí prošlo formací komunity z Taizé několik generací mladých lidí. Bratři jsou často nuceni odmítat dospělé, kteří kdysi jezdili do Taizé a nyní by tam rádi strávili alespoň týden. Proč tolik trváte na práci s mládeží?
Bratr Roger už záhy pochopil, že je velmi obtížné předávat víru dalším mladým generacím. Pokud neposkytneme mladým s jejich kreativitou v církvi prostor, v němž by se cítili přijati a doma, bude traditio stále obtížnější. Proto jsme se rozhodli, že mládež bude mít u nás přednostní místo, což není v žádném případě obráceno proti dospělým, kteří jsou u nás – byť v menším počtu – stálými hosty.

Jak se za ta léta proměnili mladí, kteří do Taizé přicházejí? Co je dnes zajímá především?
Je těžké převést takovou mnohost na společného jmenovatele. Zrovna nedávno jsme tu měli jako hosty asi sto padesát převážně barevných mladých lidí s jejich biskupem z pařížské čtvrti Baulieue. Spolu s nimi tu byla skupina luteránských evangelíků z Estonska, kteří měli dosud jen málo kontaktů se západním světem. Přijíždějí k nám mnozí pravoslavní křesťané z Rumunska, ale také ze Srbska, Ruska a Ukrajiny. Je krásné pozorovat všechny tyto různorodé lidi při společné modlitbě. Ve svých otázkách, které se týkají především smyslu života, se mladí liší jen málo. Je v moderní společnosti víra vůbec možná? Proč bychom měli doufat v solidární a spravedlivé soužití lidí celého světa tváří v tvář násilí a bezpráví? Právě takovým otázkám chceme u nás dát prostor. Rozhovory s bratry, kteří zůstávají po večerních modlitbách k dispozici v kostele, aby s mladými mohli osobně pohovořit, trvají často dlouho do noci.

Jaké odpovědi Taizé nabízí?
Nejde o to mít na všechno odpověď, ale spíš pomáhat mladým, aby si dokázali své otázky formulovat sami a po svém. K tomu při všedním běhu života nemají často dost času. Nejen modlitba, ale také uvádění do biblických čtení, společný život s pravidelnými setkáními při jídle a při pomocných pracích, jsou k tomu dobrou příležitostí. Prostá infrastruktura, která je nezbytná, protože setkání mládeže musí být finančně samonosná, je velkou výhodou. Mladí tak často objeví své hlubší touhy, například po ztišení.

Nemohou mladí udělat podobnou zkušenost také doma?
Doma jsou často zahlceni množstvím podnětů. Tady cítí, že je jim dán prostor, kde si takové otázky mohou pokládat. Dokonce i mladí, kteří jsou ve víře doma, se často cítí velmi osamoceni. Náboženské hledání mladých lidí a otázky, o nichž v našich kostelích hovoříme my dospělí, se často míjejí. Také v oblasti víry se dnes lidé potýkají se silným individualismem. Víra je něco velmi osobního a stále silnější vědomí autonomie nemá jen negativní rozměr. Je ale hodně zajímavé sledovat například tuto dimenzi víry v Polsku, kde se ve velmi tradiční církvi probouzí právě u mládeže osobní přístup k hledání. Takové hledání je určitě možné uprostřed společenství církve. To je také důvod, proč jsme před třiceti lety začali organizovat v různých velkoměstech Evropy v součinnosti s místními církvemi „poutě důvěry“ – v Záhřebu a v Ženevě, v Hamburku i v Lisabonu.

Taizé je mezinárodním společenstvím, které se neomezuje na evropské země. Proč?
Když například v létě u nás pořádají mladí Afričané své diskusní fórum a hovoří o své situaci, relativizují mnohá z našich evropských trápení. Potom se ale Afričané dají do zpěvu a tance a mnozí se ptají, jak je to možné, že v tak hrozné situaci jsou ještě schopni mít radost ze života a dívat se s nadějí do budoucna. Zároveň v sobě Evropané probouzejí touhu po solidaritě a osobní angažovanosti. Znám-li někoho z Indonésie, budou se mě katastrofy, které jsou tam tak časté, dotýkat mnohem osobněji. Takto prožívaná solidarita je právě pro Evropany velmi důležitá. Chceme proto častěji pořádat setkání mládeže mimo Evropu.

Máte nějaké nové výhledy při vaší práci s mládeží?
V loňském roce jsme uspořádali setkání mládeže v Kalkatě a na říjen tohoto roku chystáme setkání v Bolívii. To je jeden z akcentů našeho úsilí, který je nový a kterému jsme se v minulých letech tolik nevěnovali. Bylo to ovšem dáno částečně tím, že bratr Roger v poslední době už nemohl cestovat po různých kontinentech.

Není úspěch Taizé zároveň svědectvím o tom, že v místních církevních komunitách si s mladými nevědí rady? Co dnes vlastně mladí lidé očekávají od svých církví?
Mnozí z nich hledají místo, kde budou přátelsky přijati a kde se setkají se svými vrstevníky. Dříve to zajišťovala místní farní společenství. Lidé chodili do kostela nejen kvůli bohoslužbě, ale i ze sociálních důvodů. To nebylo něco negativního, ale v dnešní době tento fenomén z našich zeměpisných šířek vymizel. Kromě těchto sociálních očekávání touží mladí lidé ještě po něčem jiném, co je přesahuje. A s těmito potřebami máme my „kostelní lidé“ potíže. Museli bychom se odvážit jít mnohem dál než je zvykem.

Nedávno jste v této souvislosti mluvil o „nové zbožnosti“. Co tím máte na mysli?
Bratr Roger přišel brzy na to, jak je důležité změnit způsob naší modlitby. Na začátku se bratři v Taizé modlili jako mniši. Brzy se však dostala na pořad dne touha návštěvníků po společné modlitbě s bratry, nechtěli být jen diváky. Způsob modlitby musel být změněn – zcela podle přání Druhého vatikánského koncilu, na němž se mluvilo o aktivní účasti každého křesťana na liturgii, což byla zároveň velká touha reformace. Vytvořili jsme zde prostou podobu společného zpěvu a zjistili jsme, že je to jazyk, který otevírá lidská srdce, protože se na něm mohou podílet všichni. Zpívání probouzí v lidech touhu po modlitbě. Zpěv je zároveň něčím zcela osobním a současně dává pocítit společenství.

Na co kladete kromě zpěvu zvláštní důraz?
Velkou roli u nás hrají prosté symboly. Každý pátek se modlíme před křížem. Kdokoli může přijít a položit čelo na kříž a tímto gestem svěřit Kristu břemena svého života. Když nás tuto modlitbu kdysi naučili mladí ruští křesťané, neměli jsme ani ponětí o tom, kolik lidí je s to tímto gestem vyjádřit často něco, co by nikdy nedokázali vyjádřit slovy. Každou sobotu večer slavíme slavnost světla, Vzkříšení, která nás přivádí k jádru naší víry. Tyto symboly jsme neobjevili my, ale chceme, aby byly všem přístupné.

Setkávají se v Taizé skutečně příslušníci různých náboženských vyznání a cítí se být rovnocenní? A jaké by to mohlo mít důsledky pro jednotu křesťanů?
Při pravidelných denních modlitbách nevím, jestli je můj soused evangelík, katolík nebo pravoslavný. Často se říká, že Duch Svatý je strůjcem jednoty. Musíme ale Duchu dát příležitost, aby nám jednotu daroval. A tu mu dáme jen tehdy, když se společně setkáme. Jsme-li spolu před Bohem, a to třebaže, nebo právě tehdy, když se mlčí, děje se a buduje se jednota a vytvářejí se předpoklady pro další, nejen teologické diskuse. A to už vůbec nemluvím o společné sociální práci.

Občas se Taizé předhazuje, že je přes své protestantské kořeny stále víc katolické. Není katolický představený další krok tímto směrem?
Skutečnost, že jsem jako katolík představeným, je prostě znamením toho, že jsme i nadále ekumenické společenství. Bratr Roger ostatně Taizé nikdy nechápal prostě jako společenství s protestantskými kořeny.

Nakolik byl bratr Roger reformovaného vyznání?
Už to, že bratr Roger založil mnišskou komunitu, byl krok směrem za hranice vlastní konfese. Tehdy to samozřejmě vyvolalo nechápající reakce z mnoha stran. Bratr Roger byl rozhodnut, že bude předjímat smíření křesťanů, po němž od začátku toužil, v podobě společenství. Jeho krok byl samozřejmě tápavý, nejednal jako sebejistý průkopník. On to pro sebe dávno před svou smrtí formuloval takto: „Jako křesťan jsem svou identitu nalezl v tom, že v sobě smířím svou protestantskou konfesi s tajemstvím katolické víry, aniž bych se s jednou z nich rozešel.“ Právě to je dnes rozhodující otázka: Chceme opravdu viditelnou jednotu, nebo svou identitu hledáme v sebevymezování?
Podle zahraničních materiálů připravil Zdeněk Jančařík Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay