26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bránit se falešným zprávám

8. 5. 2018

|
Tisk
|

Přinášíme poselství papeže Františka k 52. Světovému dni sdělovacích prostředků, který letos připadá na 13. května.

Vydání: 2018/19 Vatikán známkou slaví českého světce, 8.5.2018

Příloha: Perspektivy 19

Papež František

Drahé sestry a drazí bratři,
lidská komunikace v Božím záměru je pro život ve společnosti zcela zásadní. Lidská bytost, obraz a podoba Stvořitele, je schopna vyjádřit a sdílet to, co je pravdivé, dobré a krásné. Je schopna převést do slov svou zkušenost a okolní svět, umožnit chápání událostí a vzpomínky na ně. Pokud je ale člověk veden svým namyšleným egoismem, může být jeho komunikace deformována, jak to už od počátku ukazují biblické příběhy Kaina a Ábela a babylonské věže (srov. Gen 4,1-16; 11,1-9). Pozměňování pravdy je typickým příznakem takové deformace jak na rovině individuální, tak na rovině společenské. Opačně je tomu při věrnosti Boží logice, kdy se komunikace stává místem vyjádření osobní zodpovědnosti za hledání pravdy a budování dobra.
V prostředí stále rychlejší komunikace a uvnitř digitálního systému jsme dnes svědky fenoménu falešných zpráv, tzv. fake news. Tento fenomén nás vede k zamyšlení a byl pro mne podnětem, abych se v tomto poselství věnoval tématu pravdy, jak to opakovaně udělali i moji předchůdci, počínaje papežem Pavlem VI. (srov. Poselství 1971: „Sdělovací prostředky ve službě pravdě“). Chtěl bych tak přispět ke společnému úsilí předcházet šíření falešných zpráv a objevovat hodnotu novinářské profese i osobní zodpovědnost každého jednotlivce při sdělování pravdy.
Co je na falešných zprávách falešného?
Fake news jsou velkým předmětem debat a diskusí. Všeobecně se týkají dezinformací šířených online nebo v tradičních médiích. Tímto pojmenováním se tedy označují nepodložené informace založené na neexistujících nebo překroucených údajích, jejichž záměrem je oklamat či dokonce zmanipulovat čtenáře. Jejich šíření může odpovídat vytýčeným záměrům, kdy mají ovlivňovat politická rozhodnutí a přispívat k ekonomickým ziskům.
Fake news vděčí za svou úspěšnost v první řadě své maskované podobě, tedy schopnosti tvářit se věrohodně. Tyto falešné, avšak věrohodně vypadající zprávy jsou zavádějící – lehce totiž přilákají pozornost adresátů, neboť vycházejí ze stereotypů a předsudků rozšířených ve společnosti, a zneužívají snadno vyvolatelných emocí, jakými jsou úzkost, pohrdání, zlost a frustrace. Jejich sdělení, byť zcela nepodložená, získávají pak takovou viditelnost, že jejich škodlivému dopadu nezabrání ani fundované vyvrácení takové zprávy.
Potíž, jak objevit a vymýtit falešné zprávy, spočívá v tom, že často diskutujeme v digitálním homogenním prostředí, kam neproniknou odlišné vize a názory. Výsledkem této logiky dezinformace je, že namísto zdravé konfrontace s jinými zdroji, která by pozitivním způsobem mohla zpochybnit předsudky a otevřít konstruktivní dialog, riskujeme, že se staneme nedobrovolnými aktéry šíření nepodložených a zaujatých názorů. Na dezinformaci je dramatické to, že druhého diskredituje, zobrazuje ho jako nepřítele a vede k jeho démonizaci, která může podněcovat konflikty. Falešné zprávy tak odhalují přítomnost netolerantních a hypersenzitivních postojů – a jediným výsledkem je hrozba šíření arogance a nenávisti. Právě k tomu v konečném důsledku vede nepravda.

Strategie „otce lži“
Nikdo z nás se nemůže zbavovat odpovědnosti bránit rozšiřování těchto falešných zpráv. Není to snadný úkol: dezinformace mnohdy staví na různorodých záměrně vágních a nenápadně zavádějících sděleních, mnohdy za použití rafinovaných mechanismů. Záslužné jsou proto výchovné iniciativy, které učí, jak číst a hodnotit komunikační kontext, jak nebýt nevědomým šiřitelem dezinformací, nýbrž aktérem procesu jejich odhalení. Taktéž záslužné jsou ústavně-právní iniciativy zaměřené na vytváření nařízení, která budou tomuto fenoménu bránit. Dále jsou to iniciativy mediálních a technologických společností, které se snaží definovat nová kritéria pro ověření osobní identity, jež se skrývá za miliony digitálních profilů.
Prevence a identifikace mechanismů dezinformace vyžadují také řádné a pozorné rozlišování. Je totiž třeba odmaskovat tzv. „logiku hada“, která je schopna se vždy zamaskovat a uštknout. Jde o strategii, kterou používá „nejzchytralejší had“, o němž hovoří Kniha Genesis. Ten se v počátcích lidstva stal tvůrcem první „fake news“ (srov. Gen 3,1-15), která měla za tragický následek hřích, jenž se konkretizoval v první bratrovraždě (srov. Gen 4) a v nesčetných formách zla proti Bohu, bližnímu, společnosti a tvorstvu.
Strategií tohoto obratného „otce lži“ (Jan 8,44) je právě plíživé a nebezpečné svádění, které si do lidského srdce razí cestu prostřednictvím falešné a lákavé argumentace. V příběhu prvotního hříchu se pokušitel blíží k ženě a předstírá, že je jejím přítelem, že mu jde o její dobro. Svá slova začíná tvrzením, které je pravdivé jen zčásti: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
(Gen 3,1) To, co Bůh řekl Adamovi, ve skutečnosti nebylo nejíst ze všech stromů, ale z jediného stromu: „Ze stromu poznání dobra a zla nebudeš jíst“ (srov. Gen 2,17). Žena to v odpovědi vysvětluje hadovi, ale nechá se nalákat na jeho provokování. Její odpověď má nádech legalismu a pesimismu: žena uvěřila falešníkovi, nechala se získat jeho podáním skutečnosti, nechala se svést. Nejprve věnuje pozornost hadovu ujištění: „Nikoli, nepropadnete smrti“ (Gen 3,4). Potom pokušitelova dekonstrukce nabývá věrohodného vzhledu: „Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (verš 5). Nakonec žena diskredituje otcovské doporučení Boha, doporučení obrácené k dobru, aby následovala vábný svod nepřítele: „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl“ (verš 6). Tato biblická epizoda odhaluje zásadní fakt: žádná dezinformace není neškodná. Naopak, důvěra v to, co je falešné, přináší zhoubné důsledky. I jemné překroucení pravdy může mít nebezpečný dopad.
Ve hře je totiž otázka naší dychtivosti. Falešné zprávy jsou často jako virus – rychle se šíří a těžko se zastavují. Není to z důvodu sdílení, jež je typické pro sociální sítě, ale spíše kvůli jejich působení na naši nenasytnou dychtivost, která se v nás snadno probudí. Samy ekonomické a oportunistické motivace k dezinformování mají svůj kořen v touze po moci, majetku a požitku. Tím se nakonec stáváme obětí mnohem tragičtějšího podvodu, než jsou jeho jednotlivé projevy: stáváme se obětí zla, které jde od jedné nepravdy k druhé, aby nás okradlo o svobodu srdce. Vychovávat k pravdě proto znamená vychovávat k rozlišování, k vyhodnocování a zvažování přání a inklinací v našem nitru, abychom nakonec nezůstali bez čehokoli dobrého, protože jsme se nechali nachytat každým pokušením.
„Pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32)
Pokud je člověk neustále zaplavován klamavými řečmi, jeho nitro se nakonec zakalí. V tomto kontextu jsou významná slova F. M. Dostojevského: „Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak jiným, tak sobě“ (Bratři Karamazovi).
Jak se tedy bránit? Nejradikálnějším lékem na virus nepravdivosti je nechat se očistit pravdou. V křesťanském pojetí není pravda jen mentální záležitostí, která posuzuje situace, aby je označila za pravdivé, či nepravdivé. Pravda neznamená jen vynášet na světlo zahalené věci, „zjevit pravdu“, jak bychom si mysleli na základě starého řeckého termínu „aletheia“ (z a-lethès, „ne-ukrytý“). Pravda má spojitost s vnitřním životem. V Bibli nabývá významu podpory, solidnosti, důvěry, jak to napovídá slovní kořen aman, ze kterého je odvozeno liturgické „amen“. Pravda je to, o co se můžeme opřít, abychom nespadli. Ve vztahovém smyslu jediný, kdo je skutečně věrohodný a zaslouží si důvěru, s kým můžeme počítat, neboli kdo jediný je „pravdivý“, je živý Bůh. Člověk tedy objevuje pravdu, pokud ji zakouší v sobě samém jako věrnost a věrohodnost toho, kdo ho miluje. Jen to člověka osvobodí: „Pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32).
Osvobození se od nepravdivosti a hledání vztahu. Ani jedno nemůže chybět, aby naše slova a naše činy byly pravdivé, autentické a věrohodné. Abychom rozlišili pravdu, je třeba zhodnotit, co vede ke sdílení a šíření dobra – a co naopak směřuje k izolaci, rozdělení a kontrapozici. Pravdu doopravdy nezískáme, pokud přichází jako něco vnějšího a neosobního; pravda naopak pramení ze svobodných vztahů mezi lidmi, ze vzájemného naslouchání. Pravdu ostatně nikdy nepřestaneme hledat, protože vždy se může vloudit něco falešného i do sdělování pravdivých skutečností. Pokud neomylnou argumentaci, vycházející z nepopiratelných faktů, použijeme k tomu, abychom druhého zranili a diskreditovali v očích ostatních, pak – jakkoli se to zdá spravedlivé – v ní pravda nepřebývá. Pravdu od pouhého výroku rozpoznáme po ovoci: jestli vyvolá hádku, podnítí rozdělení, rozšíří rezignaci, anebo zda vede k vědomé a zralé reflexi, ke konstruktivnímu dialogu, k přínosné činnosti.
Být nástrojem Božího pokoje
Nejlepším lékem na nepravdu nejsou strategie, ale lidé, kteří nejsou ovládáni dychtivostí, jsou připraveni naslouchat a skrze úsilí o upřímný dialog staví do popředí pravdu. Lidé, kteří, přitahováni dobrem, se stávají ve své komunikaci zodpovědnými. Pokud východiskem ze šíření dezinformací je zodpovědnost, pak obzvláště zapojen je ten, kdo je profesně veden k tomu, aby informoval odpovědně – tedy novinář, který je strážcem zpráv. Novinář v současném světě nevykonává pouze svou práci, ale má skutečné a opravdové poslání. Má za úkol v záplavě zpráv a ve víru senzací připomínat, že středobodem zprávy není rychlost jejího šíření a její dopad na posluchače, nýbrž člověk. Informovat znamená formovat, vstupovat do života lidí. Proto preciznost pramenů a ochrana komunikace jsou skutečnými procesy rozvoje dobra, přinášejí důvěru a otevírají cesty společenství a míru.
Vyzývám proto k rozvoji žurnalistiky míru. Nemyslím tím žurnalistiku idealizující, která by popírala existenci závažných problémů a používala nasládlá slova. Naopak, mám na mysli žurnalistiku bez přetvářky, nepřátelskou vůči nepravdám, vůči levným sloganům a bombastickým projevům; žurnalistiku, která jde od člověka k člověku a sebe chápe jako službu všem lidem – zvláště těm, jejichž hlas nemůže být slyšet; žurnalistiku, která neopomíjí informace, ale usiluje o zkoumání skutečných příčin konfliktů, umožňuje pochopení konfliktů v jejich zárodku a snaží se o jejich překonávání zahájením mírových procesů; žurnalistiku, která usiluje o jiná řešení, než jakými jsou hlučné eskalace a slovní útoky. Inspirováni jednou františkánskou modlitbou bychom se proto mohli obrátit na ztělesněnou Pravdu takto:

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou