Božská a lidská stránka církve

Vydání: 2008/27 Cyrilometodějské dvojčíslo , 1.7.2008, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

Někdy se dostane člověk do situace, kdy se cítí lépe mezi cizími než mezi svými. Stává se to často i křesťanům, kteří zažijí nepříjemnou zkušenost ve vlastním církevním společenství. Jeden přítel se mi svěřil, jak si po nepříjemném zážitku s vlastním farářem postěžoval o dané situaci svým kolegům v zaměstnání, kde nikdy nic podobného nezažil. Říkal, že měl asi raději mlčet, protože se hluboce styděl za to, jak nechápavě se na něj spolupracovníci dívali a nerozuměli tomu, proč ještě v takové církvi zůstává. Jeden kněz mi zase jednou říkal, že má při přípravách na manželství velice rád „bezvěrce“ (jedná-li se o snoubence, z nichž je jeden nevěřící). Na nic si prý nehrají a jsou upřímní. Vzpomínám si také na jednoho z našich biskupů, který svého času prohlásil, že se ve společenství chartistů cítil leckdy lépe než v církevním společenství. Také mu to mnozí nemohli ve zlém dlouho zapomenout.
Toto všechno je pochopitelné a pravděpodobně každý z nás někdy zažil podobné pocity. Církev není lidským společenstvím, které by bylo bez chyby, a zklamání od lidí, s nimiž jsme nějak úzce spojeni (v tomto případě svou vírou), je horší než zklamání od lidí, od kterých toho tolik nečekáme. Je také asi pochopitelné, že když si na něco podobného člověk postěžuje, dostanou se jeho souvěrci místo do kající nálady do nálady bojové: „Když je mu lépe s nevěřícími, ať si táhne.“ Podobně se asi cítili Židé, když jim Ježíš vmetl do tváře připomínku toho, že někteří pohané projevili mnohem větší důvěru v Boha než vyvolený národ. „Mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman,“ (Lk 4,27; srov. 2 Král 5,14-17).
Rozhodující je zde to, že se nejedná o rovinu čistě osobní morálky. Tam by se snad leckdo i chytil za nos a přemýšlel o svém jednání. Ve hře je ale společenství Božího lidu. V citovaném úryvku z evangelia Izrael, v našem životě pak církev. Stěžovat si na společenství Božího lidu je pak v našem chápání cosi hodně blízkého znesvěcení. Takový pohled ale směšuje božskou a lidskou stránku církve, tedy její vertikální a horizontální rozměr. Církev je dokonalá, svatá, Druhý vatikánský koncil o ní mluví jako o zárodku Božího království (LG 5). Na druhé straně je ale nedokonalá, hříšná a neustále potřebující reformu (semper reformanda). Stěžovat si na církev lze, ale smysl to dává jen v kontextu onoho druhého, horizontálního rozměru, tedy společenství hříšných lidí. Tento rozměr je však ve skutečnosti až druhotný. Je plně odvozen a závislý na rozměru prvním, kterým je společenství s Bohem. Na toto společenství si opravdu nemáme sebemenší důvod stěžovat. Ani tak obvykle nečiníme. A nečinil to tak ani Ježíš ve zmíněných úryvcích. Jestliže ale v našich slovech nebo myslích převládne jen jeden z těchto rozměrů a ztratí se náležitá rovnováha, výsledkem v obou případech pak bývá zmatek. Jestliže v církvi očekávám pouze a jen nedostižný majestát Boží a chci ho nacházet i v jejích lidských strukturách a úřadech, budu pravděpodobně zklamán až příliš mnoho lidským a hříšným. Útěchu pak mohu najít ve snech o církvi coby dokonalé křesťanské monarchii nebo dokonce o pořádku a velkoleposti autoritativních režimů a diktatur, kde si nemůže každý dělat, co se mu zlíbí. Papež z tiárou na nosítkách, tvrdá cenzura, rada bdělosti a vynucená jednota v každém detailu.
Pokud naopak očekávám v církvi pouze teplé lidské společenství, narazím brzy také. Mluvit o církvi pouze jako o společenství otevřených srdcí je prostě neadekvátní a brzy je elementární zkušeností vyvráceno jako přinejlepším pouhá iluze. Ne, Bohu prostě někdy lépe děkují pohané – jako byl ten syrský Náman nebo Samařané (srov. Lk 17,17–18). Je-li pohled na církev příliš soustředěn na její lidskou stránku, bude člověk zklamán snad ještě víc než v opačném případě.
Evangelium o Samařanovi, který jediný přišel Ježíšovi poděkovat, nám ukazuje tento dvojí rozměr církve zřetelně. Někdy lépe vzdávají chválu Bohu Samařané. Ale přesto, jak říká Ježíš, je „spása ze Židů“ (Jan 4,22). Lépe se někdy chovají nekřesťané. Přesto je ale spása zprostředkována církví Kristovou. Protože církev není jen Bůh sám. Není jí ani pouhé lidské společenství. Církev je společenství Boha s lidmi. A jen ten, kdo pochopí a unese svatost a dokonalost ruku v ruce s hříšností a slabostí, může žít a hlásat evangelium tak, jak je třeba. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay