26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Boží láska svítí ve tmě

15. 12. 2015

|
Tisk
|

Idyla, rodinná pohoda, koledy, stromeček, dárky, cukroví, kapr a bramborový salát, krůta… Většina lidí chápe Vánoce jako rodinné svátky. To je dobře, protože oslav rodinného života zas tak mnoho nemáme. Avšak vánoční svátky nejsou jen tím.

Vydání: 2015/51 Ejhle, Hospodin přijde!, 15.12.2015, Autor: Mireia Ryšková

Příloha: Perspektivy 51-52


Spousta lidí právě v ten vánoční čas prožívá depresi a nemálo se jich pokusí o sebevraždu, někdy bohužel úspěšně. I ty je třeba vidět a pozvat do své blízkosti. Vánoce jsou svátky štědrosti, radosti a rodinné intimity, ale neměly by zůstat jen blýskavým pozlátkem, pod nímž už není žádný hlubší obsah. Ona ta radost Vánoc byla totiž poměrně draze zaplacená, vykoupená obětí, nejistotou, odvahou, kroky do tmy, poslušností.
Každý rok si znovu připomínáme narození Ježíšovo, narození toho, skrze něhož Bůh změnil tvář dějin, aby lidem nečekaným způsobem nabídl nový směr jejich putování. Jeho nabídka, velmi mimořádná, se však nesetkala s velkým přijetím. Jako už mnohokrát předtím a bohužel i potom. Ježíšovo narození se podle podání evangelií událo v mnoha ohledech nejen neobvyklým způsobem, ale i v obtížných podmínkách. Zkusme se na chvíli zastavit nad evangelními příběhy, protože jsou nadčasové a hovoří podle mě velmi aktuálně právě do dnešní situace. Není důležité, zda se opravdu odehrály přesně tak, jak jsou vyprávěny, nýbrž jaké poselství pro nás nesou.
V líčení Matoušova evangelia se setkáváme s Josefem v rozpacích, neboť jeho snoubenka je těhotná, ale on není otcem očekávaného dítěte. Od anděla ve snu (pro autora typický prostředek pro vyobrazení Boží intervence) se dozvídá, jak se má k situaci postavit. Musí uvěřit snu (kdo z nás by takovou věc bral se stoprocentní jistotou?) a vzít na sebe nelehký úkol, zříci se svých představ o budoucím životě, vzít na sebe úkol, který svým způsobem přesahoval jeho lidskou kapacitu.
V Lukášově evangeliu je to naopak Maria, která má učinit stejný krok: stát se matkou, přestože otcem nebude její snoubenec a manžel. I ona se musí spolehnout jedině na Boha a odvážit se vzít na sebe důsledky, které mohou být hodně náročné, aniž dopředu ví, do čeho jde. Je jistě velkou ctí, velkým vyznamenáním být matkou či „náhradním“ otcem Mesiáše, ale kdo z lidí kromě nich dvou je schopen tomu věřit, přijmout to? Pomluvy, podezřívání, pohrdání, posměch se jim asi nevyhnuly, alespoň Talmud něco z takových historek zaznamenává. A ani oni netuší, kam to v budoucnu bude směřovat. Vstupují do děje, který je přesahuje, jemuž tak úplně nerozumějí, o němž si mohou dělat jen mlhavé představy; vstupují do něj však s odvahou, pokorou a poslušností.
V nejvypjatější chvíli
Pak následuje putování. Je zajímavé, kolik se toho naputovali. Podle líčení Lukášova evangelia je to napřed sama Maria, která těhotná spěchá na pomoc Alžbětě do Judských hor ze vzdáleného Nazareta. Maria putuje, aby jí byla nablízku, ale také aby se s někým blízkým podělila o svou novou zkušenost a situaci. Spřízněná duše je vždy důležitá. Pak se vrátí zpět, ale zanedlouho se i s Josefem vydává znovu na únavnou cestu, a to na vrcholu svého těhotenství, z Nazareta do Betléma. Asi pěšky, maximálně na oslu po tehdejších cestách – bez zajištění, a navíc jen z jakýchsi administrativních důvodů. Kvůli císařskému nařízení musí v nejvypjatější chvíli svého těhotenství opustit domov a dát se na cestu.
Podle Matoušova podání (na rozdíl od Lukáše, který mluví o sčítání lidu – pozn. red.) do Betléma sice Maria s Josefem putovat nemusejí, ale putují k nim jiní – učenci, „intelektuálové“ z Východu, nejspíš z Persie (dnešního Íránu!), aby vyjádřili úctu tomu, kterého vlastní lidé nepovažovali za hodného pozornosti. A nakonec musejí Josef s Marií a malým Ježíšem prchat před paranoidním Herodem, aby si zachránili život, resp. aby zachránili život svému dítěti. Kolik lidí dnes musí prchat před terorem, válkou, bídou. Tehdy prchali do Egypta, který ve starověku znamenal zajištění. Dnes je ta cesta obrácená.
Když už Josef s Marií podle Lukášova evangelia konečně dospěli do Betléma, nenašlo se pro Marii, jak se říká „na rozsypání“, vhodné obydlí: „nenašlo se pro ně místa pod střechou,“ komentuje evangelista. Slíbený a od věků očekávaný Mesiáš se rodí jako to nejobyčejnější dítě chudých rodičů někde v útulku pro dobytek. I dnes čteme, slyšíme či vidíme příběhy těhotných žen utíkajících před válkou, které rodí cestou, ve vlaku, v provizorních podmínkách. Maria své dítě ukládá s něhou do jeslí a k rodině přicházejí ti nejchudší z chudých, pastýři, aby s nimi sdíleli onu nevýslovnou radost, kterou nemohou zničit žádné chudobné poměry. Chudí se umějí dělit a radovat. Bůh volí právě tyto chudé a bezvýznamné lidi, aby se stali nositeli radostné zvěsti, protože jsou schopni vidět anděly a porozumět jejich poselství.
Chudoba sama o sobě není nic, co by se mělo velebit, ale může se stát místem hlubokého setkání s Bohem, jak o tom hovoří blahoslavenství a jak to svým životem dosvědčuje i papež František. Chudý a po bohatství, slávě a moci netoužící člověk má dar otevřeného, čistého srdce. A proto může vidět Boha.
Meč bolesti
Matoušovo evangelium pak dokresluje scénu útěku, migrace Josefa s rodinou, obrazem zkázy: nelítostného zabíjení nevinných obětí, malých dětí. Vládce se nesmyslně bojí o svou moc a jakákoli zmínka o někom jiném, jiné autoritě, ho přivádí k zuřivosti bez slitování. Poslední desetiletí nás stále více přesvědčují, že Herodové se vynořují znovu a znovu: stačí si připomenout Beslan či Péšávar, o aktuální současnosti ani nemluvě. Kolik matek dnes jako Ráchel oplakává své děti! Již od samého početí je Ježíšův život poznamenán tíhou a bolestí, on je mužem bolesti, obtíženým Služebníkem Hospodinovým, který na sobě od počátku nese bolesti, úzkosti a tíhu lidské nenávisti u zbabělého strachu.
Narozením naše evangelní příběhy nekončí. O útěku do Egypta už byla řeč, Lukášovo evangelium pak osud Ježíšův a s ním i jeho rodičů – především Marie – charakterizuje slovy Simeonovými, slovy starého zkušeného člověka, který jasnozřivě vidí onu velikost a zároveň bolest, jež je její rubovou stranou: „Hle, on je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, které bude popíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Mariinou duší pronikne meč, meč bolesti, neboť od počátku je Boží poselství o míru, pokoji, radosti a lásce vystaveno odmítnutí, posměchu a násilí. Podobně mluví i prorokyně Anna, opět stará zkušená žena – i ona se stává poselkyní Božích zaslíbení, jež se mají naplnit skrze Ježíše.
Když tedy shrneme onu lidskou stránku vánočních příběhů, můžeme konstatovat, že naplnění Božích zaslíbení se děje v podmínkách nelehkých, v podmínkách chudoby, ohrožení a putování. A jeho protagonisty jsou lidé odvážní, spoléhající se na Boha a jeho věrnost, schopní riskovat, vzdávat se svých plánů, dělat kroky do neznáma. A ti, kdo tajemství Božího činu vtělení poznávají, jsou lidé chudí, bezvýznamní, staří nebo pohanští učenci. De facto nikdo z těch, od nichž by se to očekávalo. Ti naopak stojí na straně slepé a ničivé moci. Zvláštní!
Hlavní poselství
Naše vánoční příběhy mají nicméně i druhou, božskou stranu. Jejím vyjádřením je poselství andělů, které zaznívá ve scéně s pastýři i v proroctvích Simeona, Anny a mudrců z Východu. Anděl zvěstuje pastýřům radostnou zprávu, evangelium: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ A zástupy andělů stejně jako Simeon a Anna chválí Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nichž má Bůh zalíbení.“ Lidem, které Bůh miluje. Nad bídou lidského světa vítězí Boží radost, naděje a poselství pokoje. Ježíš je světlem pohanů a slávou Izraele, neboť v něm Bůh naplňuje, co slíbil. Janovo evangelium k tomu v Prologu dodává: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ Ať je tma sebetemnější, toto světlo uhasit nedokáže, ono bude vždy svítit jako jas dne na konci tunelu.
Jestliže tedy ve vánočních příbězích nalézáme obtížnost chvíle, jež tak významně koresponduje s naším současným světem, nesmíme přeslechnout právě to hlavní poselství, slovo doprostřed bídy světa: skrze ni a utrpení září Boží sláva a zaslíbení pokoje, neboť Bůh miluje svůj lid, nás, přestože jsme mu nevěrní, přestože ho odmítáme, přestože jsme slepí a hluší. Pro nás všechny nabízí svůj šalom, plnost své přítomnosti.
I o těchto Vánocích chce Bůh uskutečňovat své poselství, jež začíná slovy: „Nebojte se!“ Strach nemá v lásce místo, říká autor Prvního listu Janova. Strach je nejhorší rádce, říká české úsloví. Přes všechno těžké a zlé, přes všechnu lidskou zlobu a hřích má Bůh v lidech zalíbení, a proto vždy znovu přichází, proto slavíme Vánoce – vítězství lásky a naděje. „Radujte se,“ píše Pavel Filipanům a dodává: „Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Radujme se, máme k tomu důvod.
Vánoce nám tak připomínají, že jsme milováni, že jsme obdarováváni, a že tedy máme právě z tohoto zdroje žít a milovat, dělit se o to, co jsme bez vlastních zásluh dostali. Kéž bychom my křesťané v dnešním tolik souženém světě, plném násilí a nespravedlnosti, dokázali šířit poselství, že Bůh má v lidech zalíbení a chce šířit pokoj, radost a naději. Kéž bychom dokázali milovat Boží láskou, která svítí ve tmě i té nejhlubší beznaděje. Nepotřebujeme k tomu nic zvláštního, jen odvahu k důvěře v Boží zaslíbení, k radosti z jejich naplňování, k pokoji a odpuštění, ke kroku od sebe k Bohu. Bůh se zjevuje pokorným, obyčejným lidem, těm, kdo mají čisté srdce. Vždyť právě o tom ty vánoční příběhy vyprávějí – o tom, že každý z nás jako ti pastýři může vidět Boží slávu, že jako ti pohanští intelektuálové se může poklonit Boží budoucnosti v malém dítěti Ježíši, že jako Maria může nést a unést bolest a tíhu tohoto světa, nezhroutit se a neskončit v beznaději. Ostatně náš nejvyšší pozemský pastýř papež František nás na tuto cestu vytrvale vede a pobízí. Vždyť Ježíš Kristus jí šel před námi a jde na ní s námi i dnes.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou