26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bludné duše postsametových dětí

8. 4. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/15 Náhody, nebo zázraky?, 8.4.2010, Autor: Petr Střešňák

Příloha: Perspektivy

Narodili se po listopadu 1989 a mnozí z nich brzy půjdou poprvé k volbám. Děti devadesátých let, děti nových poměrů, děti svých rodičů… Jistě se mezi nimi nacházejí bytosti poctivé a čestné, rozličně nadané a perspektivní. Rozhodně však nepřevažují. Uvědomíme-li si kontext dozrávání nejmladší generace, pak se není čemu divit.

Učitelé se shodují, že ani ti rodiče už nejsou, co bývali; v stále menší míře lze s nimi kooperovat, spoléhat na ně. I oni jsou evidentně formováni bezmantinelovou svobodou porevoluční doby. Jiným zajímavým fenoménem jsou „zestárlé děti“ v lavicích. Dříve maturitní vysvědčení či výuční list víceméně korespondovaly s dosažením plnoletosti. Častý odklad nástupu prvňáčků, povinná devátá třída a rozmáhající se přestupy z jedné střední školy na druhou („tady mi to nevyhovuje, od září jdu jinam“) generují sebevědomé „dospěláky ve druháku“, fakticky závislé na původní rodině.

Protestovat – ale proti čemu?

Je jistě přirozené, že se teenageři potřebují nějak vymezit vůči stávajícím poměrům, že touží aspoň trochu okusit nějakou revoltu. Patří to k hledání a upevňování jejich identity. Jenže jak protestovat proti rodičovské generaci, která takřka všechno toleruje? Jak protestovat proti společnosti, když vlastně nic nezakazuje? Mají matné povědomí, že kdysi bývali zakázaní zpěváci, kterých si lidé vážili. Někteří naslouchali vzpomínání o zakazovaných džínách a dlouhých vlasech. Ale čím zaujmout, provokovat dnes? Výstřední účesy, tetování, náušnice, piersing, svérázné oblečení – dobrá, jenže to už málokoho pohoršuje, je to zkrátka slabé. Zdá se mi, že to značné procento mládeže záhy vzdává. Konvenční svět dospělých není se svým hédonismem nakonec tak špatný – vnucuje požitky, hlásá možnosti, ničemu nebrání. Ovšem co když je to přece jen shledáno jako nedostatečné a potřeba aktivní konfrontace přesto zahlodá? Jsou tu možnosti, jako třeba ekologická hnutí, odmítání globalizace, starost o třetí svět – jenže to je příliš náročné, sofistikované, tedy záležitost pro vyzrálé osobnosti s určitým mravním potenciálem. A tu se objevuje „záchrana“! Vůdcové s jasnou dikcí, pojmenovávající problémy a mající řešení, operující slovy, jako čest, hrdost, národ, vlast, boj. Jejich sympatizanti, tvrdí hoši (ale i dívky), stojí se svou „spravedlivou angažovaností“ proti policejním těžkooděncům zkorumpovaného a zaprodaného státu. Tohle už má svoji váhu.

Virtuální realita nahrazuje tradiční kulturu

Když někdo před pár desítkami let neznal klasiky světové literatury, byl považován za nevzdělaného. Kdo je dnes čte, není pokládán za vzdělance, ale spíš za podivína, „mimoně“. Současný inteligent se musí vyznat v cenách a značkách, domluvit se anglicky, zvládnout počítač apod. Mladým lidem je to srozumitelné. K čemu to budeme potřebovat? ptají se mne často v hodinách tzv. všeobecně vzdělávacích předmětů. Potíž je v tom, že obchodní dopis nevyvolá v duši to, co třeba dobrá báseň. Kvalitní literatura či divadlo pomáhají vyjasňovat existenci, kladou otázky. Lze se bez nich obejít (resp. nahradit postmoderní pseudokulturou), ovšem pak se vytrácí schopnost ptát se po smyslu, ochota jít „pod povrch“. Takto (de)formované lidi nenapadne uvažovat, zda je „filozoficky udržitelné“, aby jedna rasa byla nadřazena druhé, co je špatného na principu kolektivní viny, v čem tkví jedinečnost každého člověka atd. Koneckonců lecjaký „hrdý vlastenec“ ani neví, kdo napsal českou hymnu. Z veškeré kultury je mládeži jistě nejbližší hudba. Dopravní prostředky jsou plné nepříjemně chrčících „osluchátkovaných“ hlav. Občas se hovoří o škodlivosti rockové hudby, té je však třeba se zastat. Folkrock, jazzrock nebo artrock – to prostě není death metal. Navíc rockové legendy jsou už vesměs důchodového věku, adolescenti je většinou ani neznají. Je ale pravda, že na úderný rock roubují skinheadské skupiny své nenávistné texty. – Kupodivu jsem se ještě nesetkal s kritickou analýzou současných trendů, které mládeži konvenují víc než rock. Mladí dnes poslouchají hlavně hip hop – styl, kde lze stěží mluvit o melodii, texty jsou formálně slabé a obsah rovná se vulgární frustrace. A co tzv. techno? Tisíce mladých se sjíždějí na různé technoparty (vzpomeňme neblahý CzechTek). Zde už hudebníci vůbec nemají co pohledávat – jde pouze o to, dostat se rytmickým duněním do transu (často též za pomoci drog). Trochu to připomíná šamanské rituály přírodních národů. Ty ale svým způsobem tušily a hledaly nějaké transcendentno. Dnešní mládež takto pouze uniká do nikam. Veškeré formy tradiční kultury a komunikace jsou ovšem u mladé generace stále víc nahrazovány virtuální realitou. Počítačová gramotnost je právem součástí školního vzdělávání, potlačovat ji by bylo absurdní. O nebezpečích, která hrozí dětem a dospívajícím u monitorů počítačů, bylo napsáno a řečeno věru dost. Varovné apely se víceméně minuly účinkem, ale dodejme, že to byl pro „zodpovědné“ nerovný boj. Computerová generace je faktem, i ti méně nadaní si s „tlačítky a kabely“ rozumí. Co tento trend také přinesl? – Děti, které ve věku pohádek sedí za klávesnicí a mlátí po hlavičkách „nepřátele“ nebo projíždějí autodráhy s nesčetnými karamboly. Později jsou už například virtuálními mafiány – nějaký ten souboj, vražda, útěk… A potom samozřejmě internet: „ráj neomezených možností“. Zorganizovat házení vajec na „papaláše“ – s přimhouřením oka, recese. Pornografie – inu, co naděláme. Domlouvání bitek fotbalových chuligánů, kyberšikana učitelů i žáků – to už jde o zdraví. Návod, jak sestavit bombu k „provětrání školní budovy“ (vloni k tomu již málem došlo), „inspirativní“ mladí masoví vrazi – modleme se… Své stránky mají na internetu samozřejmě i extremistická hnutí a politické strany. Jedno odpoledne jsem strávil s videonahrávkami fašistických kapel – počítač jsem opouštěl rozechvělý a se sevřeným žaludkem.

Lhostejnost, nebo extremismus

Při hodnocení jakéhosi slohového cvičení jsem zaslechl docela strašlivou větu: „Von není spravedlivej, nemá rád nácky.“ Zněla mi v hlavě i při práci na novém školním vzdělávacím programu (ŠVP), který vychází z RVP (rámcových vzdělávacích programů). Tvůrců RVP je mi tak trochu líto. Jsou to studovaní lidé, v oboru dosáhli určitého postavení a pochopitelně musí vykazovat i nějakou činnost. Množství jimi odvedené práce je nemalé. Nemyslím si ale, že by například striktně vyžadované formulace „žák zná, vyjmenuje, dokáže…“ namísto „seznámí se, bude mu vysvětleno…“ něco řešily. Člověk nabude pocit, že mladí neonacisté, anarchisté, rowdies, feťáci apod. navštěvují školy na Marsu, nikoli v České republice. Za opravdový lapsus je pak třeba považovat skutečnost, že v tříletých učňovských oborech byly z občanské nauky vyjmuty moderní dějiny (dějepis se neučil ani dosud). Nač učňům zatěžovat hlavy dvacátým stoletím, všelijakými totalitami… Vliv pedagogických teoretiků na mládež je opravdu jen „teoretický“. Na rozdíl od politiků. Nechci jalově kritizovat veřejné činitele, avšak jejich podíl na extremismu mladých je obrovský. Jestliže starší populace jde k volbám často s negativní motivací, volí „menší zlo“, mladí na tyto hrátky nepřistupují. Parlamentní politici schopní dohody pouze v záležitostech vlastních výhod používají v mocenských bojích bezostyšně slova, jako veřejný zájem, slušnost apod., čímž jejich obsah dokonale vyprázdnili. Stále populárnější Dělnická strana se od nich distancuje; tvrdí, že není nalevo ani napravo, ale mimo (parlamentní systém). Kdo si pustí klip „Hymna Dělnické strany“ (velmi sugestivní a profesionálně zpracovaný), uvidí, že těmi „nadutými voly“, o nichž se zpívá, jsou představitelé celého politického spektra. DS tím ovšem sděluje jenom to, co si myslí většina Čechů. A jestliže podchytí mládež – má budoucnost! A mladé podle všeho již zaujala. U učňů i maturantů mohu sondovat politické smýšlení – většina k volbám jít nehodlá, je to prý stejně k ničemu. Mezi zbytkem se přívrženci DS rozhodně neztrácejí. Jinými slovy: jejími sympatizanty-voliči zdaleka nejsou jenom ti agresivní chlapci mávající ohyzdnými prapory, které vídáme v šotech televizních zpráv. Potvrzuje to ostatně i výsledek posledních voleb, kdy DS dosáhla na státní příspěvek. Současné snahy o zákaz DS, bezesporu oprávněné a důvodné, bohužel hlavně odhalují slabost demokracie. Zlo se sotva jen tak samo vzdá. Skutečnost, že se DS, kromě soudního odvolání, bleskově „přestěhovala“ do jiné partaje a ke své původní zkratce přidala SS, působí příznačně i přízračně. Vzmáhající se extremismus zajisté úzce souvisí s romskou problematikou. Její řešení je komplikované, nákladné, potrvá dlouho – nicméně kde a čím začít bylo nejednou fundovaně popsáno. Jenomže snad žádná jiná oblast nevyznívá pro naše politiky tak žalostně. Na koncepčním řešení se zkrátka politické body nesbírají. Miliony protékají předvolebními kampaněmi, padají na oltář chimérické olympiády či sanují všelijaké finanční lotroviny, volení zástupci se ochotně vyjadřují ke kdejaké podružnosti. A zatím tolik Čechů trpí kvůli Romům – a tolik Romů trpí kvůli Čechům. Bydlet v místě se silnou koncentrací nepřizpůsobivého romského etnika je přetěžký úděl. Vyšinutí nacionalisté jsou obvykle jediní, kdo projevují skutečný zájem a nabízejí „konkrétní pomoc“. Že ve své primitivitě občas zkopou afrického medika nebo turisty ze Srí Lanky?… A Romové? Ti slušnější a schopnější odjíždějí „svědčit“ do Kanady nebo žijí ve stálém strachu. Zbytek si dál žije po svém a možná osnuje vendetu za rasistické útoky bílých. Český zákonodárce mezitím sleduje žebříčky popularity a přemítá, jak zajistit vnuky. Občas nějaký profesionální ochránce lidských práv pronese něco o nebezpečném extremismu…

Deset spravedlivých

Tak si to shrňme: nedobře fungující rodiny, násilí v počítačových hrách a akčních filmech, výhradně pragmatický (technokratický) přístup ke vzdělanosti, potřeba stádní sounáležitosti, averze k romské minoritě, nevěrohodnost představitelů státní moci, umná demagogie radikálních vůdců, snad i obavy a frustrace z hospodářské krize a dodejme – absence dobrého Boha v duši. – A máme mladého extremistu se zaťatou pěstí. Pomyslíme-li, že v ostatních státech Evropy je situace obdobná, pak opravdu není žádný důvod k úsměvu a ke klidu. Ale k člověku – a křesťanovi zvlášť – vždycky patřila naděje. Jako Abraham můžeme smlouvat s Hospodinem a doufat, že se pro tento čas najde „deset spravedlivých“, kteří postaví hradbu šířícímu se zlu. Můžeme prosit a věřit, že se objeví charismatický Jonáš, který přesvědčí „ninivské“, aby se obrátili a znovu hledali ty pravé hodnoty. A především – kéž jsme každý na svém místě tím, kdo dokáže aktivně čelit všemu zhoubnému. Každým nadechnutím jsme blíže vlastní smrti, a tedy setkání s Pánem. Nakonec jde o to, aby v nás poznal své vojáky.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou