Antoine Lion o víře ve Francii

Vydání: 2005/26 Kněžská samota, 1.7.2005, Autor: Oldřich Selucký

Příloha: Perspektivy

Otec Antoine Lion je představeným dominikánského kláštera v Nice na jihu Francie. Předtím řadu let vedl a moderoval kulturní a vzdělávací centrum v Arbresle nedaleko Lyonu ve známém klášterním komplexu, který v polovině 20. století navrhl Le Corbusier. Na základě svých zkušeností hovoří o postavení církve a křesťanských hodnot v současné francouzské společnosti.

 

Jaká je situace dnešních katolíků ve francouzské společnosti?

Především je třeba vědět, že církev u nás má více podob. Jedna část se soustřeďuje na vlastní katolickou identitu a nemá velkou potřebu hledat cesty k „vnější“ společnosti. Početnější jsou ale křesťané se zájmem sledující otázky, které hýbou francouzskou společností. Ty jsou často kladeny zmateně, protože problémy, na něž se ptají, jsou spletité. Dnešní francouzská společnost má materiální možnosti jako nikdy předtím - nicméně sociální přehrady stále existují. Přesto jsme jednou z „nejlépe pojištěných“ společností na světě: je lépe být nemocný ve Francii než v USA. Když se ale zeptáte, jakou má dnes Francie duši, neprobudíte žádné velké vášně.

Co tedy v dnešní Francii znamená být křesťanem?

Zdá se, že nadšení pro evangelium se vytrácí. Křesťané na rozdíl od dřívější doby už nehlásají, že je třeba „učinit z našich bratrů křesťany“. Dnes jde o něco skromnějšího: jak docílit toho, aby evangelium prokázalo službu společnosti. Podtrhuji slovo služba: nejde o to přivádět společnost ke křesťanství, ale nějak jí pomoci.

Můžete uvést nějaký příklad?

Založili jsme občanské sdružení Křesťané a AIDS, ekumenické,  nezávislé na církevních strukturách, byť ve spojení s biskupy. Za léta, co jsem mu předsedal, jsme si stále kladli otázku: „Máme my jako křesťané něco specifického, co můžeme vnést do zápasu s AIDS?“ Překvapil nás poradce ministra zdravotnictví, když za námi přišel a žádal: „Pomozte nám hovořit o věrnosti!“

Dnes se hodně hovoří o bioetice, o otázkách spojených se začátkem a koncem života...

Jan Pavel II. říkal: „Pokud nějaká vláda schválí zákon, který odporuje víře, jsou křesťané ve svém svědomí povinni vznést proti němu námitky a neřídit se jím.“ Klasickým příkladem je lékař a potrat. – V roce 1974 prosadila Simone Weilová, tehdejší ministryně zdravotnictví, legalizaci potratu. Je třeba vědět, že tato dáma měla a má ve Francii velký morální kredit (přežila Osvětim – pozn. red.). Katolická církev byla tehdy energicky proti. Ministryně Weilová se stala předmětem útoků a urážek, a to i v samotném parlamentu (existuje slavná fotografie plačící Weilové v parlamentním křesle). Loni tomu bylo 30 let; francouzská katolická církev mlčela, rozhodla se, že žádné morální odsouzení veřejně nevysloví.

Jsou křesťané v bioetických postojích zajedno?

Je to složitější. Tím, co dnes rozděluje společnost, jsou témata týkající se života od jeho počátků až k problémům eutanazie. Před třiceti lety se vedly velké diskuse o otázkách politických. Křesťané se tehdy například ptali, zda může být křesťan komunistou. Dnes tyto typy otázek zmizely. Když jsem se účastnil zasedání Ekumenické rady církví v zimbabwském Harare, pochopil jsem, že hlavní předěly dnes existují nikoli mezi jednotlivými církvemi, ale uvnitř církví – jejich oddělené tábory se liší právě v odpovědích na otázky, jako je místo ženy ve společnosti (a ostatní „gender issues“), postavení ženy v církvi, homosexualita... Yves Congar kdysi říkal, že to, co rozděluje křesťany, jsou otázky dogmatické nebo eklesiologické. Dnes už to neplatí, základní nejednota křesťanů pochází z odlišných odpovědí na otázky bioetické.

Vzpomene letos Francie stého výročí známého zákona o odluce církve od státu?

Co se stalo v roce 1905, prožívali tehdejší francouzští katolíci jako pohromu. Řeholníci byli vyhnáni ze země, všichni měli před očima obraz kartuziánů, jak pod policejním dohledem opouštějí svou kartouzu... Dnes tyto věci - s výjimkou několika integristů - nikoho nevzrušují. Už proto, že zákon z roku 1905 ve své úplnosti vlastně nikdy nefungoval. Jistě, některé prvky se zachovaly: katedrální chrámy vystavěné před rokem 1905 patří státu, farní kostely jsou vlastnictvím města. Pro náš kostel v Nice to má tu výhodu, že nová fasáda nás nestála ani euro. Kdyby byl postaven dejme tomu v roce 1930, musela by farnost všechno opravit sama. Dobře, že se o tom moc nemluví, nevěřící spoluobčané by mohli namítat, proč se mají z jejich daní opravovat kostely.

Jak je to tedy s účinností zákona?

Paradoxní je, že vlastně nikdy nebyl zrušen: je platný, ale už není aplikován. Také řeholníci se postupně vrátili. K znovusjednocení Francie přispěla i první světová válka, v níž katolíci bojovali spolu s ostatními.

Jak se promítá odluka církví od státu do postavení muslimů?

Oficiálně je jich u nás na pět milionů, což je úplně nová situace. Stát jim nepřiznává práva ani v tak omezeném rozsahu, jaký by odpovídal zákonu z roku 1905. Například televizní vysílání: katolíci mají 90 minut týdně (mši plus půlhodinový magazín), protestanti a Židé po 30 minutách; muslimové ještě méně. Jednou za měsíc mají katolíci a protestanti společné hodinové vysílání. Názory muslimů se však různí. Jedni tvrdí, že současná situace jim vyhovuje. Jiní ale hájí názor, že je třeba požadovat na státu jistá práva. Jestliže se město stará o farní kostel, proč bychom my muslimové neměli mít nárok na mešitu? Ať nám stát pomůže!

Co o tom soudí křesťané?

Usilují spíše o smírné řešení. Už dávno jim nejde o obracení muslimů na křesťanství. Stát ale vnímá islám jako „nebezpečné náboženství“, a protože ví, že bude ve Francii stále přítomný, hledá způsob, jak ho kontrolovat. Kdybychom revidovali zákon z roku 1905 tak, aby dal muslimům jistá práva, byl by to dobrý prostředek k dohledu nad islámem? Většina politických i církevních činitelů nabádá k opatrnosti a radí: „Nedotýkat se zákona z roku 1905!“ Je totiž otázka, zda bude stát lépe kontrolovat islám, když mu pomůže k rozmachu.

Ministr Sarkozy v roce 2001 podpořil vytvoření Národní rady pro muslimský kult (CNCM). Byla v ní jedna jediná žena, a ta podala demisi ještě dřív, než se rada poprvé sešla. Složení rady zvýhodňuje fundamentalistické proudy islámu, které těží z daných pravidel. – Islám prostě zůstane jedním z velkých problémů francouzské společnosti a křesťanské církve na něj zdaleka nemají jednotný názor.

Francouzská církev už řadu let diskutuje o reorganizaci své struktury. Co ji k tomu vede?

Sociologové hovoří o „konci farního křesťanství“. Farnost byla po staletí základnou příslušnosti k církvi. Měla v prostoru podobnou funkci, jakou měla v dimenzi času nedělní mše. Od konce 50. let klesá počet praktikujících křesťanů a proměňuje se kulturní klima - křesťanská kultura přestala být základním modelem. Příklad: když moje generace viděla obraz Zvěstování, všichni věděli, oč jde. Dnes ho děti popíší takto: „Anděl přišel říci nějaké paní dobrý den.“ Socioložka náboženství D. Hervieu-Léger ve své knize Katolicismus, jeden svět končí hovoří o exkulturaci křesťanství.

Změnu perspektivy potvrdily i politické události. V 70. letech jsme počítali s obecným procesem „sekularizace společnosti“. Nástup Chomejního v Iránu byl šokem. Na ministerstvu zahraničních věcí si museli pozvat odborné religionisty, aby situaci vůbec pochopili. 

Jakým směrem má vnitřní reorganizace církve postupovat?

Vytvářejí se nové „sítě příslušnosti“, jiné než ty původní teritoriální. Symbolem je internet. Křesťané ve městě se už nevztahují k nejbližšímu kostelu (na venkově vztah k „našemu“ kostelu dosud trvá), ale sdružují se podle osobních preferencí, volí a mění svou farnost. Důležitá je role žen: na venkově je ve většině případů skutečným správcem farnosti - tedy tím, kdo věci organizuje a zařizuje - některá z žen, které chodí pravidelně do kostela.

Jak na tuto situaci reagovat?

Najít řešení se pokoušely diecézní synody. Před 15 lety jsme v Arbresle iniciovali reflexi sociologů o synodách. Ukázalo se, že synody jsou zajímavé jakožto aktivita, proces. Lidé diskutují a dávají svým úvahám písemnou podobu. Problém je, že pak už to nikdo nečte. - A další problém: v církvi jsou některé věci pevné a nedotknutelné. Lidé angažovaní v synodním procesu pak prožívají frustraci, když se jim na jedné straně řekne: „Diskutujte a hovořte zcela otevřeně“ – a na druhé straně slyší: „Ale ne o možnosti ženatých kněží nebo o změně role ženy v církvi“ apod.

Dobrá, to je problém synod. Jak ale reorganizovat církev?

Jedním z plodů synod bylo vytváření tzv. „nových farností“, tedy územní přerozdělení. Např. v oblasti Centrálního masivu bylo z tří set farností vytvořeno patnáct. Ukázalo se však, že ke změně došlo jen na papíře, v terénu se nezměnilo nic. Lidé na venkově tíhnou k „svému“ kostelíku a do vzdálenější vsi na mši stejně nejedou. A potom: kněží se po takovém přerozdělení stávají vlastně asistenty jednoho „hlavního faráře“, ztrácejí svůj výlučný statut, a to se jim nelíbí. Jejich dosavadní styl života jim vštípil jistý individualismus. Těžko se pak přizpůsobují společnému životu s jinými kněžími.

Možným řešením by byl přesun odpovědnosti za různé aktivity na laiky. Často by to byly ženy. Tím opět narážíme na „gender issues“, o nichž jsme už mluvili. Překážkou je i představa mnohých kněží, že laici musí zůstat v podřízeném postavení, neochota přenést na ně část svých úkolů, tedy i možnost rozhodovat.

To jsou jistě závažné problémy. Cítíte kromě skepse i nějakou naději?

Nadějí je jistá obnova mladých, působení charismatických hnutí. U mladých jde však často o víru „událostního“ charakteru, kde velkou roli hrají masová setkání, Světový den mládeže, Taizé, zatímco každodenní život z víry uprostřed lhostejného okolí je velmi obtížný. Možná proto teď nová řeholní povolání probouzejí tradiční kongregace, které mladým křesťanům prožívajícím úzkosti z pocitu velmi malé menšiny nabízejí silnou identitu: „Ptáte se, kdo bude ještě zítra křesťanem?“ – „My jsme křesťany dnes!“ Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay