Vydání: 2006/38 Když zpověď 'nestačí', 19.9.2006

Příloha: Perspektivy

Na přelomu května a června se pravidelně, coby tzv. přísedící člen komise, zúčastňuji maturitních zkoušek z českého jazyka. Přiznávám, že docela rád. Dvakrát za den hodinu účastně naslouchám vynervovaným studentům, načež se odebéřu k poradě a na cestu do kabinetu přibalím dva chlebíčky. Je to rozhodně lepší, než tou dobou suplovat ve zdivočelých učňovských třídách. A přece teď váhám, zda se tohoto privilegia nemám v jednom případě vzdát. Kvůli konfliktu svědomí dá se říci. Jde o žáky, které k maturitě připravuje jistá starší kolegyně, a tedy je i zkouší. V literární části se nelze vyhnout interpretaci jednotlivých dějinných období – a právě v tom je kámen úrazu. Uplynulo sedmnáct let od listopadové revoluce, ledacos by se už dávno mohlo a mělo vykládat objektivněji, jenže se tak začasté neděje. Že podle svého založení akcentuje každý něco trochu jiného, zdá se mi být přirozené. Ovšem co je moc, to je moc.
Kollárova myšlenka slovanské vzájemnosti došla prý svého naplnění až ve Varšavské smlouvě a RVHP, dozvěděl jsem se během zkoušky a na mou ex post připomínku, že zvlášť Maďaři a východní Němci byli vždycky dobří Slované, dostalo se mi shovívavého úsměvu. Že se někomu žilo lépe v padesátých letech a jiným zase za první republiky, je pravda natolik demagogická, že jsem se v té chvíli chtěl jít utopit. „V čem byl význam VŘSR? No – Deset dní, které otřásly světem?“ táže se kolegyně a hned sama odpovídá: „Dělnická třída poprvé v dějinách mohla rozhodovat. Co bylo dál, je už jiná věc, ale toto bylo opravdu přelomové.“ Vmísím se do zkoušení: „Byl to ovšem dost strašlivý experiment, jak známo. Desítky milionů lidí záhy zahynuly na hladomor, další miliony v koncentračních táborech.“ – „Ano, ale šlechta musela jít makat. A na to nebyla zvyklá. Chodili v roztrhaným kožiše!“ dovysvětluje paní profesorka a misky vah jsou v očích mnoho nechápajícího studenta opět v rovnováze. Jan Hus se údajně nedokázal v Kostnici obhájit, poněvadž musel mluvit zdálky a navíc byl nachlazen, tudíž mu nebylo pořádně rozumět. Co měli studenti vědět o církvi asi netřeba sdělovat.

***

Nechci však tímto textem ani naříkat, ani bavit, ani nactiutrhat o čtvrtstoletí starší kolegyni. Spíše přispět do diskuse o stavu školní dějepravy a historické paměti v současných Čechách. Nejde toliko o průběh jedněch maturit, problém je přece širší a komplikovanější. Na jaře přinesl týdeník Respekt materiál o paní učitelce ze základní školy, která je přesvědčena, že v padesátých letech byli všichni vězni odsouzeni spravedlivě. Při hospitaci se osnovám neprotivila, její krédo je osobní záležitostí, nikdo nakonec nevěděl, co s tím. Učitelé vyznávající otevřeně komunistickou ideologii evidentně stále existují, i když nepřevažují a snad jich nepřibývá. Ale co ti ostatní, zvláště vyučující všeobecně vzdělávacích předmětů? I oni jsou většinou dřívějšího data narození, formováni v časech socialistického školství a z pohodlnosti nejen profesní jedou dál po navyklých kolejích. Nepochybuji, že znají dobře Aloise Jiráska, ale opravdu nevím, zda jim něco říkají jména jako Josef Pekař anebo Petr Čornej. I ta moje kolegyně prohlásila, že všechno učí podle historiků. Ano, podle těch ochomoutovaných socialistických. Rád bych věděl, kolik kantorů je schopno doporučit svým studentům např. knihy rozhovorů, které vedl s mimořádnými osobnostmi minulého století Miloš Doležal. Nebo alespoň nějaký kvalitní dokument či seriál typu Zdivočelé země.
Iniciativa je na učitelích. Nápady a nařízení Ministerstva školství jsou téměř pravidelně mimo mísu. Před časem se začalo uvažovat o zrušení dějepisu, resp. o jakési integraci humanitních předmětů. Kdo ví, co se z toho kdy vyklube. Ministerští úředníci jsou povýtce závislí na politické situaci, a jak skepticky říká jeden můj kolega, sestávají téměř výhradně ze starých struktur a mladých kariéristů. Jenže nadiktovat dorůstajícím generacím lásku k vlasti a snahu o poctivou orientaci v historické kontinuitě nějakým vládním výnosem nebo zásahem do učebních plánů je beztak zjevný nesmysl.

***

Zdá se, že snahy o pochopení dávné i nedávné minulosti už nepatří k výbavě (post) moderního středoškoláka. Ve výchovném a vzdělávacím procesu jednoznačně převládá linie operativní nad kultivační, což prakticky znamená, že pokud mladý člověk vůbec uzná potřebu vzdělání, pak se jeho zájem upře ke studiu jazyků, moderních informačních technologií a k předmětům ekonomickým. Ve dvacátém století se dnešní maturanti sice narodili, ale to je pro valnou část z nich asi tak jediné, co je v něm relevantní. (Vskutku potom není snadné hovořit při maturitě o meziválečné literatuře, když si student nedokáže zapamatovat, kdy vlastně první světová válka skončila a kdy začala druhá.)
Budu-li chtít být sarkastický, řeknu, že je vlastně všechno v pořádku. Nikdo si nestěžuje. Letošní maturity u nás dopadly dobře. Paní kolegyně mi navzdory častým konfrontacím poděkovala za spolupráci, maturanti byli toho názoru, že paní profesorka je přísná, ale jinak by to s nimi nešlo. A oddechli si, že ty literáty a všelijaké epochy s jejich pitomými výklady už nebudou potřebovat a můžou je pustit z hlavy.
Že tato situace ale nevěstí nic dobrého, je přemýšlivým lidem zřejmé. Společnost vykořeněných hrabošů v jistém a nezanedbatelném smyslu hloupne. A nic na tom nemění fakt, že si její členové dokáží přes internet zajistit „bůhvíco odkudkoliv“. O mechanismech a důsledcích ovládnutí „horizontálního“ stáda nás pak může dobře poučit právě historie. Co si s tím tedy počít? Vnucující se rezignace není tvůrčí ani křesťanské východisko. Kdo cítí odpovědnost před svým svědomím a před Bohem, neomylně dojde k dobře známým a vždy aktuálním slovům o kvasu, soli země a světle světa. Pokud máme v dosahu, především ve vlastním potomstvu, mládež, která je alespoň občas ochotná zvednout se od obrazovky počítače a svolit k lidskému hovoru, mluvme s ní také o národní minulosti, zvláště o předcházejícím století. Na nikoho jiného se spoléhat nedá.
Petr Střešňák