Aby nikdo nescházel

Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Když v roce 1947 vyšla drobná knížka Václava Chalupského Cesta českého kněze pod sekeru, měla křesťanská obec možnost seznámit se s dramatickým osudem kněze-mučedníka P. Josefa Jílka (1908–1945) a přijmout posilující výzvu v předvečer nových politických temnot. I autor těchto řádků četl tuto knihu, ač o mnoho let později, s neskrývaným pohnutím. Podstatný vhled do Jílkova života, duchovního zrání, odbojové činnosti, zatčení, kriminálního vláčení, pastorace ve stínu sekery a posledních týdnů života před popravou přinesla obsáhlá monografie Aby národ žil (Arca Jimfa, 1996), kterou připravil premonstrátský kněz Hroznata F. Janoušek (za přispění F. Peřky a Jílkova spoluvězně J. Čížka), přičemž se autoři podrobně věnovali také Jílkovým blízkým odbojovým spolupracovníkům, statečným laickým křesťanům ze Strako- nic MUDr. Hradeckému a četníku F. Peřkovi. Publikace byla bohatě doplněna výborem z prostých a přitom strhujících listů J. Jílka z německých kriminálů. A v letošním roce, kdy si 19. října připomeneme 100. výročí narození tohoto jihočeského duchovního, vydal Hroznata Janoušek v nakladatelství Dauphin hutnou, na několika místech nově doplněnou či upřesněnou životopisnou črtu Světlá památka a odkaz P. Josefa Jílka.
Předně: Jílek není postavou z národopisných omalovánek ani pouťových kalendářů. Ramenatý, s vlasy česanými na pěšinku, výrazným nosem a ostrou bradou, sympatický na první pohled. Muzikant, který si rád zazpíval a zašel na pivo se svými farníky. Mužný kněz, jehož charakterizovala citlivá ohleduplnost, diskrétnost a umění jednat s druhými (křesťany i nevěřícími). Jílkovo kněžství se neodehrávalo na žádné zabedněné faře, ale uprostřed lidí. Dynamická pastorace, pravidelné návštěvy nemocných, materiální pomoc chudým. Jílka vystihují i zdánlivě okrajové epizody – třeba jak jako vášnivý motocyklista několikrát zavezl chlapce ze své obce na rande za milou. Když pana faráře upozorňovali, že zase pomohl někomu, kdo nechodí do kostela, Jílek opáčil: „To se nedává za to, že chodí do kostela, ale proto, že to potřebuje.“ Nejen v tom připomíná pastorační práci jiného mučedníka, P. Josefa Toufara. Být lidem nablízku, hovořit s nimi jejich řečí, mluvit skutky.
Jílek pocházel z rozložitého statku ve vsi Výheň (jak symbolický název!) u Kaplice. Studoval českobudějovické gymnázium, hrával na harmoniku a taneční zábavy i veselá společnost pro něj nebyly žádným tabu. A pak přišlo rozhodování, co dál. Na vysokoškolská studia doma nebyly peníze. Sám hledal další uplatnění kdesi v Praze na úřadě, což ale nevyšlo. A nakonec, tak trochu z nezbytí, vstupuje do kněžského semináře a v roce 1932 je vysvěcen na kněze. Zachovala se vzpomínka na jeho prožitek obřadu před jáhenským svěcením – ve chvíli, kdy s ostatními bohoslovci ležel na zemi a ještě mohl odejít, měl tak silné pokušení vstát a sbalit si své věci, že úpěnlivě prosil Pannu Marii a všechny svaté, aby mu vyprosili sílu Ducha Svatého zvítězit nad tímto pokušením. Nevstal. Jeho kněžská cesta vedla pak přes Prachatice, Kunžak do Katovic a naposledy do Čestic. Pouhých deset let kněžské služby – skutečné služby, jak dosvědčují vzpomínky jeho farníků.
Mužnost patera Jílka charakterizuje i to, že se hned po okupaci zapojil do odboje, byl navázán na síť ÚVODu a jednal – vystavoval falešné křestní listy, pomáhal falšovat přihlášky a odhlášky pobytu, sháněl potraviny a potravinové lístky pro odbojáře a zřejmě i u sebe na faře ukrýval pronásledované. Evangelium kázal činem. Jenže gestapácká smyčka se kolem jeho skupiny zatáhla s brutální razancí a Jílek byl společně se spolupracovníky za heydrichiády zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven v Brandenburgu 20. dubna 1945, tedy týden před osvobozením věznice Rudou armádou. Na Jílkově životní cestě je pozoruhodné a autentické jeho kněžské zrání – sám kdesi píše, že dozrál až ve vězeňské cele. Až teprve v té strohé a hrubé katakombální situaci nahlédl nejen Krista bolestného, ale také Krista útěchy. Jílkovo kristovské zanícení přineslo v německých kriminálech své plody – přispěl tam ke konverzi většího počtu lidí. Jílkovi tuze záleželo na proměně srdce a na vnitřním, modlitebním propojení přátel a vůbec všech křesťanů. V jednom z vězeňských dopisů napsal: „Prosím vás všecky, abyste byli tak živi, abyste žádný nescházel v Božím království Krista, krále věčného a nás tolik milujícího.“
Miloš Doležal
František Hroznata JANOUŠEK: Světlá památka a odkaz patera Josefa Jílka, Dauphin 2008


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay