Vydání: 2011/9 Václav IV., 23.2.2011

Příloha: Perspektivy

Ve Skutcích apoštolů čteme, jak Filip zvěstoval evangelium dvořanovi etiopské královny, jenž ho vzápětí požádal o křest: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ (Sk 8,26–40). Tak rychlý přechod od počátku zvěstování ke křtu – jakkoli v dnešních podmínkách a v rámci současné iniciační praxe nemyslitelný – byl a je možný proto, že evangelium je ve skutečnosti sdělením neobyčejně prostým, které se dá převyprávět během poměrně krátké doby.

Čtyři kanonická evangelia jsou toho dokladem: Ježíšův příběh máme na několika desítkách stran textu. Pokud to srovnáme s obrovským dědictvím, tvořícím neodmyslitelnou součást dnešního křesťanství, včetně všech možných praktik, přesvědčení, pravidel, zvyklostí a právních norem, jímá nás závrať nebo se nás přinejmenším zmocňuje touha vrátit se k prostotě počátků. Nelze se vyhnout otázkám: Nezašli jsme příliš daleko? Neobrostla radostná zvěst takovým množstvím druhotných významů, že se její základní sdělení už jen stěží prodírá na povrch? Otázku lze formulovat i jinak: Umíme si ještě vybavit a rozlišit, co tvoří podstatu křesťanství, co je vlastně oním elektrizujícím jádrem evangelijní zvěsti? Od těžkostí spojených s proniknutím k jádru bývá už jenom krok k pokušení přijmout radikálnější řešení: Co kdybychom křesťanství navrátili pouze a výlučně k evangeliu? Zbavili se zátěže tradice, včetně řady pohanských prvků? Oprostili se od morálně pochybných dějin Starého zákona a balastu teologických spekulací Pavlových listů? Osvobodili se od zkompromitované a zkostnatělé instituce a coby prosté společenství následovníků Mistra z Nazaretu odpovídali na radikální výzvu evangelií, abychom přemáhali vlastní egoismus, odpouštěli a obětovali životy za naše bližní? Lákavá perspektiva? Lákavá asi do té míry, nakolik nerealizovatelná, a proto – naivní.

Naděje

Nejprve zdůrazněme: Kdybychom podlehli pokušení radikální „očisty“ radostné zvěsti, a tak osekali celé křesťanství pouze na vyprávění o Ježíšových činech a jeho učení, posunuli bychom důraz směrem, který by neodpovídal zkušenosti prvních křesťanů (nakolik jsme schopni ji dnes rekonstruovat). To znamená, že bychom zredukovali křesťanství pouze a výlučně na radikální etickou výzvu, symbolizovanou například požadavkem nastavování druhé tváře nebo odpouštěním nepřátelům. Problém je ale v tom, že etické hledisko, jakkoliv důležité, bylo u počátků křesťanství až druhořadé. Podstatou radostné zvěsti, tím, co ji právě činí radostnou, není to, že máme milovat bližního až do krajnosti. Není to ani eticko-teologické sdělení, že máme milovat Boha nade vše. Křesťanská zvěst je pozitivní, neboť člověku uvězněnému v jeho neschopnosti etického heroismu říká, že existuje naděje: Bůh nám odpustil v Kristu. Křesťanství je radostnou zvěstí o spáse, čili je především soteriologií. Příběhem o tom, že něco skutečně podstatného se změnilo ve vztahu mezi Bohem a lidmi skrze Ježíšův příchod, učení, smrt a vzkříšení. Kdybychom zredukovali křesťanství výlučně na etický rozměr, mohli bychom přijít o to, v čem tkví skutečná síla evangelia. Skrze událost Krista totiž ve vztahu Bůh-člověk dochází k tomu, že ona radikální etická výzva, abychom byli jako Kristus, abychom ho následovali, je realizovatelná. Ne kvůli našim schopnostem, ale díky síle Ducha, který nám byl dán. Křesťanství nevypráví v první řadě o tom, co by měl člověk vykonat vůči Bohu, nýbrž o tom, co Bůh udělal, dělá a udělá pro člověka a spolu s člověkem. Kanonická evangelia tedy k zvěstování úplné křesťanské radostné zvěsti nestačí. Nepředávají totiž část prvotní zkušenosti spásy, která se stala údělem učedníků po vzkříšení. O té se píše v „teologických“ knihách Nového zákona, zejména v Pavlových listech nebo v listě Židům. Tato teologie může být správně pochopena jen na pozadí Starého zákona, na pozadí širšího kontextu dějin spásy. Ty nezačínají Kristem, ale dosahují v něm svého vrcholu.

Zkušenost

Tím to ale nekončí. Samotný sepsaný text, dokonce ani obou zákonů dohromady, nám ještě nezaručuje věrné sdělení původního příběhu. Každý text je totiž otevřený neomezenému počtu interpretací. Pokud nám záleží na interpretaci blízké zkušenosti, pod jejímž vlivem text vznikl, měli bychom něco vědět i o tradici interpretace. A ideální je, pokud tato tradice byla uchovávána ve společenství, které nadále žije analogickou zkušeností. Tak se blížíme k bodu, kdy se ukáže naivita postulátu úplného oproštění od „balastu“ církevní tradice. Bez ní by byly naše šance minimální: nejenže bychom příběh nejspíš ani nezaslechli, ale zřejmě bychom ho ani správně nepochopili. Vzpomínka na Krista je uchovávána v církvi současně se zkušeností spásy. Kdo alespoň jednou hluboce prožil například svátost smíření nebo velikonoční bohoslužbu, dobře ví, o čem je řeč. Tedy Kristova zvěst, text i zkušenost se k nám dostávají z pokolení na pokolení; skrze pokolení věřících a modlících se lidí vyjadřujících svou víru. Všichni společně vytvářejí řadu „lokálních“ příběhů o víře a každý z nich vypráví o nových zkušenostech, v nichž se projevuje stálé působení Božího Ducha. Dva tisíce let, miliony příběhů, stovky podob vyjadřování zkušenosti. V každém jsou nějakým způsobem obsaženy stopy Božích cest k člověku i lidských odpovědí. Bohatství vyrážející dech. A přiznejme si: často i tíživé. A zde se dotýkáme klíčové otázky.

Hierarchie

Konstatování, že v tradici víry, v tom obrovském dědictví, které se stalo výsledkem úvah nad obsahem radostné zvěsti, je všechno nějakým způsobem cenné a užitečné, nelze ovšem mýlit s tezí, že všechno je absolutně nepostradatelné, popřípadě s tvrzením, že všechno má stejnou důležitost. Například některé formy vyjádření víry velmi silně souvisejí s danou kulturou, jazykem, vyjadřováním doby, v níž vznikaly. A jsou-li pak konzervativní silou tradice předávány i v dalších generacích, přestávají být srozumitelné, nosné – a tak se jako nositelé zkušenosti stávají nepoužitelnými. Stačí připomenout texty mnoha starobylých kostelních písní. Daly by se uvádět i další příklady. Ostatně netýká se to jenom forem vyjadřování víry. Rovněž mezi samotnými obsahy víry, dokonce i těmi důležitými, můžeme stále rozlišovat ty, které jsou bližší jádru evangelia, od těch, které jsou méně důležité pro naši spásu (koncilový Dekret o ekumenismu hovoří přímo o řádu neboli „hierarchii“ pravd katolického učení!). Nakolik by tedy bylo naivní pouze se nostalgicky ohlížet za „čistou“ a „prostou“ radostnou zvěstí, natolik by bylo vážným omylem nevidět v obrovském dědictví církevní tradice rozdíl mezi tím, co má bezprostřední vztah k tvrdému jádru křesťanské zkušenosti, co tvoří takříkajíc esenci evangelia, a mezi záležitostmi druhého řádu. Ona hierarchie není totiž vždy na první pohled zřejmá, ale ani jednou provždy garantovaná. Naopak se zdá, že někdy podléhá stejným procesům, jaké panují v tržním prostředí – včetně konkurence, vlivné roli reklamy a obrovského významu všelijakých módních vln… Patrně i tím lze – mimo jiné – vysvětlit snadnost, s níž se daří křesťanům koncentrovat na podružnostech patřících spíš do oblasti náboženského folkloru.

Vypořádání

Nechceme-li, aby se podstata radostné zvěsti postupně rozplynula, měli bychom si čas od času položit otázku po významu forem naší víry, podoby naší liturgie, obsahu našich soukromých i společných modliteb, srozumitelnosti jazyka, jímž evangelium zvěstujeme, hierarchie pravd, které – od individuálního svědectví po učení biskupů – hlásáme. Zvláštní úkol tu samozřejmě spočívá na bedrech pastýřů a teologů, jejichž úkolem je občas vysílat signály, pokud jde o to, co je v církvi důležité. A bít na poplach, je-li ohrožena srozumitelnost a čitelnost ústředního sdělení radostné zvěsti. Katolicismus se z dobrých důvodů upíná k tradici, ale měl by bdít i nad tím, aby se nezměnil v jalové uctívání památek minulosti. Tradice slouží tomu, aby církev žila zkušeností spásy. Není dobré, promění-li se v muzeum. Každá generace křesťanů tedy stojí před úkolem určitého vypořádání se s vlastní minulostí, s podobou života církve, kterou zdědila. Potřebná je její reinterpretace, a když je to nutné – i její očista. Pokud se tento úkol zanedbá, pak nejenže se toho z tradice příliš neuchová, ale naopak bude sílit pokušení tuto tradici vymýtit. Mrtvolný klid je pro církev a její dědictví mnohem nebezpečnější než lecjaké reformy. Budou-li totiž věci druhořadé vyplňovat střed našeho církevního života, o to víc bude sílit naše touha po jeho jednoduchosti.

Spory

Samozřejmě vypořádat se s vlastní minulostí, s tradicí víry a života církve je nesmírně náročné nejenom kvůli tomu, že většinou není snadné jasně definovat význam či důležitost nějakého prvku, nýbrž i proto, že vždy existuje nebezpečí, že se dotkneme něčí individuální či kolektivní vnímavosti. Čili nestačí říct: toto je důležité, toto ne; nebo administrativně nařídit „čistku“. Musí být vysvětleny důvody – například trpělivým objasňováním teologických, historických, kulturních a jazykových důvodů, kvůli nimž něco považujeme za překonané. Tady se přirozeně nabízí prostor k debatám a sporům, jimž se asi úplně nelze vyhnout. Názory na to, co bychom měli zachovat a čeho se vzdát, se často budou lišit. Neměli bychom se ale tomuto úkolu vyhýbat jen proto, abychom zachovali svatý klid. Cena, kterou bychom za něj zaplatili, by totiž mohla být obrovská – až ke ztrátě jasných kontur radostné zvěsti, což by vyvolalo efekt přesně opačný.

Touha

Na závěr navrhuji, abychom i tak nepřestávali toužit po nezkaleném, evangeliem prostoupeném křesťanství. Jedná se o touhu bezpochyby naivní. Ale je dobré si ji uchovat, neboť má moc připomínat nám, že existuje jisté jádro křesťanství, základ našeho chápání Boha a světa v Kristu, které lze přetlumočit například během několikahodinové cesty vlakem. Křesťanství se tedy dá naučit bez pětiletého studia teologie. Lze se naučit žít křesťanskou zkušeností bez potřeby znát celé dějiny teologie, bez studia mnohadílných dějin církve. A je dobré si to občas připomínat.

Grzegorz Strzelczyk(nar. 1971) přednáší dogmatickou teologii na teologické fakultě Slezské univerzity v Katovicích. Článek převzat se souhlasem autora z časopisu Tygodnik Powszechny 4/2011. Přeložil jš.