26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pavlovský kněz a církev pro druhé

21. 8. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/34 Celostátní setkání mládeže Tábor-Klokoty 2007, 21.8.2007

Příloha: Perspektivy

Se zájmem jsem pročítal příspěvky o situaci kněze v dnešní společnosti. Sepsal jsem, co mi vrtá hlavou, a pokouším se ukázat další úhly pohledu na celou problematiku.

Může za to koncil?
Když Lumen gentium (31) mluví o tom, že laici dostávají křestním přivtělením ke Kristu účast na jeho úřadě kněžském, královském a prorockém, nejde jen o impulz pro křestní spiritualitu, ale i o radikální zvrat v definici kněžství. Nauka o trojím úřadu Krista byla pro církevní praxi dlouhou dobu určující. Úkolem kněze v pastoraci byl úřad: (a) kněžský – slavit bohoslužby, (b) královský – pečovat o svěřený lid, a (c) prorocký – učit svěřený lid. Řekl-li koncil, že tyto úřady mají i laici, vznikla řada dodnes uspokojivě nezodpovězených otázek, protože Kristův trojí úřad není důsledkem, ale předpokladem pro přijetí svátosti svěcení. Bylo by naivní domnívat se, že nauka posledního koncilu způsobila vše to, čemu se dnes říká ztráta kněžské identity. Zdá se, že je třeba začít hlouběji uvažovat o tom, jak by se dnes mělo kněžství uskutečňovat, aniž by zároveň utrpělo ve své svátostné podstatě.

Pavlovský kněz a korintský kněz
Uvedu návrh, který se snaží řešit problém neobsazených farností i otázku, jak v nich slavit eucharistii každou neděli.
Rakouský pastorální teolog Paul M. Zulehner se už řadu let zabývá otázkou nedostatku kněží. Dosud podle něj existují návrhy tří způsobů řešení tohoto problému: (a) tradiční – modlitby za nové kněze, (b) pragmatický – většinu úkolů kněží převezmou pastorační asistenti a jáhni, (c) reformační – zrušení některých podmínek pro udělení svěcení (celibát, mužské pohlaví, univerzitní vzdělání).
Zulehner ale navrhuje čtvrté řešení: doplnit stávající typ kněze o druhý – nový. Tak by existovali pavlovský a korintský kněz (in: Leutepriester in lebendigen Gemeinden).
Pavlovskými kněžími budou ti, kdo se cítí ke kněžství povoláni. Budou jako dosud ustanoveni svátostně, včetně slibu celibátu. Měli by mít univerzitní teologické vzdělání a jejich úkolem by byla především misie. Budou zakládat nové farnosti a obnovovat a doprovázet farnosti už založené. Inspirací je zde působení apoštola Pavla: „Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví,“ (1 Kor 3,10a).
Na základech položených pavlovskými kněžími budou stavět kněží korintští. Budou ustanoveni pro farnost, z níž pocházejí, a to vždy v kolegiu. Rozhodující nebude, že by cítili povolání, ale že je farnost jako zkušené křesťany ke službě povolá. Po přezkoumání biskupem budou vysvěceni, ale pouze pro svou „mateřskou farnost“, a jen ve skupině (presbyteriu), mezi kterou se rozdělí ty povinnosti, jež má dnes jeden kněz. Podmínkou svěcení by nebyl slib celibátu, ani pětileté akademické vzdělání v teologii. Zároveň by se však jednalo o službu dobrovolnou. Zulehner se zde opírá:
– o tzv. relativní svěcení (relatio – vztah), známé z církevních dějin a z pravoslavné teologie: kněz je svěcen na základě vztahu k určité farnosti;
– dále o existenci tzv. plebánů v historii církve. Přibližně od 12. století byli plebáni „duchovní lidu“, tedy kněží, kteří vykonávali duchovní správu jen pod držitelem farního beneficia – farářem;
– a konečně o řád v korintské církevní obci, která byla založena apoštolem Pavlem a řízena kolegiem, v němž měl každý presbyter svůj specifický úkol: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení,“ (1 Kor 12,28). Presbyteři byli vybíráni z lidu a Pavel jim ve službě radil prostřednictvím listů.
Hlavním argumentem pro Zulehnera ale je, že už dnes toto dvojí kněžství v církvi fakticky funguje. V Německu a Rakousku jsou korintskými kněžími pastorační asistenti. U nás jsou jimi spíše jáhnové pověření správou farností: „Nekněžské referenční osoby nejsou totiž přesně vzato ani laici, ani kněží. Od laiků se liší tím, že jim byly fakticky svěřeny mnohé presbyteriální úlohy, a tak se fakticky dostaly na stranu úřadu. K (plně vyzrálému) kněžství jim zase chybí svěcení,“ (Kirche umbauen – nicht totsparen). Je otázkou, zda by se ve farnostech našlo dost zkušených křesťanů, kteří by je mohli kolegiálně spravovat. Pochybnost vzbuzuje i to, zda by současní kněží byli ochotní dát se na pavlovskou cestu, protože ta vyžaduje obdobně silnou víru, teologickou znalost a chudobu, jaké měl Pavel. Příklad naznačuje, do jaké hloubky je třeba při řešení této problematiky zajít. Proto ji nelze oddělovat od tématu církve.

Krize kněžství jako symptom krize církve
Mohu tedy jedině souhlasit s Janem Zajícem, že krize kněžství odkazuje na krizi církve (Perspektivy 12/2007). Je třeba se ptát, k čemu jsme zde na zemi my křesťané jako církev. Myslím, že tuto otázku nám naléhavě položili redaktoři týdeníku Respekt Jáchym Topol a Petr Třešňák v článku Sami proti Satanovi (Respekt 19/2007). Je pravda, jak tvrdí Petr Příhoda ve své reakci (Perspektivy 12/2007), že je tu církev proto, aby zvěstovala. Nesouhlasím s ním ale v tom, že se ti novináři ptají špatně, když říkají: Co vlastně nabízejí čeští katolíci?
Nevidím totiž žádný protiklad mezi křesťanským zvěstováním a nabídkou, po které se oba novináři ptali. Francouzští biskupové chápou ve svém pastýřském listě k roku 2000 evangelizaci právě jako nabídku (Pozvat současnou společnost k životu z víry, Kostelní Vydří 2003). Tak jako Ježíš Kristus, máme i my křesťané zvěstovat přicházející Boží království: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu,“ (Mk 1,14–15). Jádrem víry v evangelium je pak víra v Boží moc nad smrtí, tedy víra ve vzkříšení (1 Kor 15,3–20).
A „kupodivu“ právě to od nás, katolických křesťanů, ti novináři očekávají. Že budeme mluvit a umět mluvit o životě a smrti: „Páter umí vesničany přivést k přemýšlení nad nejzákladnějšími otázkami lidské existence – jak jinak by měla vypadat katolická farnost pro 21. století?“ ptají se Topol a Třešňák.
Nepřehlédněme ale ono zvěstování přicházejícího Božího království! Je bohužel hlubokým omylem českých katolíků, že evangelizaci často chápou jen jako „přesvědčování pohanů“: „Toto tzv. kérygma, čili katecheze, zaujímá v evangelizaci tak důležité místo, že se často stává přímo jejím synonymem. I když ve skutečnosti je pouze jednou její složkou,“ napsal už v roce 1975 Pavel VI. (Evangelii nuntiandi 22). Evangelizace také znamená, že se snažíme překonat všechno, co odporuje Božímu království, resp. evangeliu. A ne proto, abychom zvěstování víry učinili důvěryhodnějším, ale prostě proto, že je potřeba ty špatné věci změnit (EN 19). (V českém vydání listu EN z roku 1990 obsah čl. 19 vůbec není otištěn a k číslu 19 je připojen obsah čl. 20). Jsme tu tedy jako církev proto, abychom zvěstovali přicházející Boží království, které je nám otevřené díky Kristovu vítězství nad smrtí. Zároveň jsme dotazováni, zda můžeme nabídnout např. nějakou alternativu ke smrti jako konci všeho.
Nedával bych tyto dvě věci tak samozřejmě do souvislosti, kdybych je neznal z pastorační praxe. Díky rozhovorům a seminářům s pracovníky Charity, kteří se s křesťanstvím ztotožňují od identifikace úplné až k nulové, se učím mluvit o křesťanství, víře a teologii tak, aby se týkaly přítomné chvíle, nejen věčnosti. Na jedné Charitě jsme hovořili o tom, že když se sestry a pečovatelky starají o tělo starého a nemocného člověka, pomáhají mu tak k tomu, aby se i v blízkosti smrti stával ještě více člověkem, protože teprve spojením duchovního (duše) a tělesného (tělo) vzniká člověk jako osoba, která je Bohem volána k věčnému životu. Na konci se přihlásila jedna posluchačka a řekla, že není věřící, že byla při prvním bloku semináře trochu v rozpacích, ale že si teď říká, že se to opravdu týká toho, co jako pečovatelky dělají.

Církev pro druhé
Otázka po tom, co nabízíme, je tedy podle mne naprosto legitimní. Svou nabídku Božího království a vzkříšení však musíme jako církev učinit přínosnou pro současnost. Zdá se proto, že nám chybí chápání církve jako církve pro druhé. Toto pojetí církve se stává mj. programem současného papeže Benedikta XVI., když ve své nástupní encyklice Deus caritas est představil církev jako společenství lásky.
Být církví pro druhé znamená, že má každý křesťan uvažovat o životě církve a ovlivňovat ho tak, aby byla na světě druhým lidem ku prospěchu. Učinit křesťanství přínosem pro současnost je přirozeně úkol náročný. V čem určitě nespočívá, je moralizování nekřesťanů. Spíše by mělo jít o nabídku smysluplných alternativ. Místo atakování zastánců eutanazie se můžeme soustředit na charitativní a pastorační práci pro staré, nemocné a umírající lidi. Dostatek farních aktivit pro seniory (posezení, koncerty, vzdělávání, bohoslužby, pouti...), dostatek charitních pečovatelských a ošetřovatelských služeb, dostatek hospiců, mobilních hospiců i stálé duchovní služby v každé nemocnici, to by bylo tím pravým zvěstováním.
Jiný příklad toho, co se myslí církví pro druhé, z praxe: Když jsme se jednou na téma církve pro druhé bavili při přednášce z ekleziologie na teologické fakultě, studenti předkládali argumenty pro to, že církev už církví pro druhé je. Pak se přihlásila studentka, která je odkázaná na invalidní vozík, a řekla, že církev by byla přesvědčivě pro druhé teprve tedy, kdyby její budovy měly bezbariérové vstupy.

Kněz církve pro druhé
Z řečeného vyplývá otázka, jaký by měl být kněz v církvi, která je zde pro druhé. Zdá se, že jisté předpoklady by pro to měl pavlovský kněz: ten, kdo založí či obnoví společenství křesťanů natolik, aby bylo schopno převzít odpovědnost samo za sebe. Je to ten, kdo se nebojí delegovat pravomoci a svěřit odpovědnost. Je to ten, kdo důvěřuje v druhé, že s pomocí Ducha Svatého zvládnou být církví i bez jeho přítomnosti.
Pokud jsou totiž křesťané obstaráváni, čekají, co pro ně udělá kněz. Jsou-li však dovedeni ke křesťanské dospělosti, začnou se ptát sami sebe a Boha, co udělat pro druhé, a tím vytvářejí i církev pro druhé.
Michal Opatrný
Autor je odborným asistentem na katedře praktické teologie Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a pastoračním asistentem tamější Diecézní charity.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou