Pastorace na rozcestí

Vydání: 2013/22 Brány kostelů se znovu otevřely, 29.5.2013, Autor: Michal Kaplánek

Příloha: Perspektivy

 

Problematika nedávno schváleného zákona, který má zmírnit křivdy spáchané komunistickým režimem, a začít tak novou etapu ve financování církví, bude asi ještě dlouho předmětem úvah a komentářů. Probíhají diskuse o oprávněnosti restitucí i o jejich ekonomických důsledcích. Protože nový vývoj financování církví silně ovlivní jejich pastorační činnost, měli bychom začít diskutovat také o možných důsledcích restitucí pro pastoraci.

Restituce jako výzva

Restituce považuji za intenzivní výzvu pro ty, kdo rozhodují o financování činnosti církve – od farností počínaje, přes kategoriální pastoraci, až k církevním školám a charitám. V čem tato výzva spočívá?

Ačkoliv široká veřejnost – ale ani mnozí představitelé církví – v této chvíli přesně neví, jakým směrem se bude vývoj ubírat, lze předpokládat, že s klesajícími přímými státními dotacemi provozu církví
poroste vlastní zodpovědnost církevních představitelů za strategii financování pastoračních aktivit. Z pozice pastorálního teologa se chci v této úvaze zaměřit právě na otázku strategie a priorit, které tento vývoj zcela jistě ovlivní. Jestliže dosud bylo možné pokračovat v zaběhlé pastorační praxi, případně ji rozšiřovat či redukovat – v závislosti na personálních a finančních předpokladech, ocitáme se nyní (anebo přesněji řečeno: octneme se za pár let) na rozcestí. Katolická církev a její instituce se už nebudou moci spoléhat ani vymlouvat na přísun státních dotací. A to bude platit i tehdy, když část dotací bude nadále poskytována státem (za předpokladu, že bude církevní subjekt vykonávat činnosti, které se stát zavázal dotovat). Každý zodpovědný církevní činitel (biskup, řeholní představený) bude rozhodovat, které pastorační aktivity bude církev nadále (nebo třeba i nově) finančně podporovat a které se budou muset buď samy (spolu)financovat, anebo zaniknou, případně se vůbec „nenarodí“.

Šance a rizika

Jaké jsou šance, které z této situace vyplývají?

1. Představený bude mít možnost zrušit nefunkční struktury a zefektivnit provoz některých institucí, například vlastních ústředí – zaměstná menší množství lépe kvalifikovaných lidí, jež také lépe zaplatí.

2. Postupně bude stoupat spoluzodpovědnost místních orgánů – farářů, představených komunit, pastoračních a ekonomických rad, iniciátorů a realizátorů pastoračních aktivit, kteří budou sami pečovat o udržitelnost a rozvoj svých institucí. To by mohlo vést k silnější participaci věřících, a to jak na rozhodování, tak na samotném financování života církve – a samozřejmě rovněž na jeho kontrole.

3. V dlouhodobém horizontu vznikne větší jistota financování: bude totiž předem předvídatelné, které aktivity si církev může dovolit a které ne a do jaké míry budou dotovány. Tak se budou moci některé(!) církevní instituce rozvíjet beze strachu, že jim „někdo“ neočekávaně sníží dotace.

Kromě těchto šancí, které znamenají lepší fungování, svobodu a rozvoj (i za cenu redukcí těch činností, na něž nebudeme mít), vnímám několik rizik, která nevyplývají ani tak z ekonomické situace jako z mnohdy zúženého vnímání pastorace v České republice. Rád bych zde upozornil zejména na dvě úskalí.

Prvním je omezení profesionálního zapojení laiků v pastoraci. Ze zkušenosti v sousedním Německu lze vyvodit, že církevní představení budou ve velkém pokušení šetřit právě na laických zaměstnancích církve. Na první pohled je to pochopitelné: zatímco se v technicko-administrativní, ekonomické a právní oblasti církev bez laiků neobejde, v oblasti pastorace – zejména farní – se dosud prosazuje jako priorita zajistit v co největším počtu (alespoň trochu živých) církevních obcí nedělní mši svatou, případně občasné udílení dalších svátostí. Skutečnost, že kvalita „provedení“ takové bohoslužby je často na horší úrovni než slavení bohoslužby slova jáhnem či pastoračním asistentem nebo jiným vhodným laikem – mužem či ženou, nechávám bez komentáře.

Pokud pastoraci nezúžíme pouze na svátostnou liturgii a svátostnou katechezi, je zcela jasné, že naše farnosti potřebují také kvalifikované hlasatele Božího slova mimo bohoslužbu (třeba v rámci výuky náboženství nebo jiné náboženské osvěty), dále křesťany, kteří pomáhají potřebným (starým, nemocným, znevýhodněným atp.), a nakonec i ty, kdo dávají dohromady (animují) křesťanské společenství, organizují život farnosti a zastupují ji na veřejnosti, vůči úřadům atd. Ačkoliv by bylo žádoucí, aby některé z uvedených služeb vykonávaly osoby, které přijaly svěcení, je třeba – vzhledem k současným kanonickým předpisům a vzhledem ke klesajícímu počtu kandidátů kněžství – více využívat možnosti a svěřit osobám bez svěcení významné pravomoci v životě církevních obcí.

Ovšem k tomu, aby církev zaměstnávala větší počet kvalifikovaných a schopných laiků, je třeba hodně odvahy. Znamenalo by to velký zásah do stávající struktury, který by byl spojen – jako vše nové – s rizikem nezdaru.

Proti uvedenému rozboru se dá namítnout, že mnoho věcí mohou vykonávat lidé jako dobrovolníci, bez nároků na odměnu – a tak tomu přece vždycky v církvi bylo, je a bude. Tato námitka se nedá odbýt nebo vyvrátit. Církev poskytuje skutečně mimořádně velký prostor pro dobrovolné aktivity. Ale čím víc takových aktivit je, tím víc jsou potřeba kvalifikovaní zaměstnanci, kteří jsou oporou pro ty, kdo se angažují jako dobrovolníci. Mnoho pastoračních činností nemůže provádět někdo jen jako „bokovku“ – potřebují plné nasazení.

Druhým rizikem je omezení pastoračních aktivit, které se realizují mimo farnosti. Za dvacet let svobody se rozvinulo velké množství pastoračních aktivit v oblastech, v nichž naše církev za totality nemohla pracovat. Jedná se zejména o školství, sociální oblast, zdravotnictví, armádu a vězeňství, ale také o občanské iniciativy, které církev dosud tiše podporovala, například pronájmem prostor za symbolickou cenu atd. Většina těchto aktivit je dosud z velké části dotována z veřejných zdrojů. Vzhledem k politickému vývoji však nelze vyloučit, že bude stát v budoucnosti u některých aktivit vyžadovat výraznější finanční podíl církevní instituce, která figuruje jako majitel, provozovatel, zakladatel či zřizovatel konkrétního pastoračního díla.

Na jedné straně by nebylo správné toto nebezpečí dramatizovat. Na druhé straně vnímám jako nebezpečí nedostatek kritérií, která by umožnila církevním představeným v těchto záležitostech zodpovědně rozhodovat. Bez těchto kritérií a bez dostatečné participace poradních grémií rozhoduje pak církevní představený pouze na základě svého osobního dojmu či momentálního stavu konkrétního pastoračního díla.

Existuje řešení?

Domnívám se, že pro mnohé čtenáře nebude problém se s touto úvahou ztotožnit. Mnohý si ale položí otázku: Co s tím? Je možné tyto šance využít a naznačeným rizikům předejít?

Pokusím se formulovat několik návrhů, které samy nejsou řešením, ale mohou ukazovat směr.

První návrh se týká managementu. Ukazuje se, že církev potřebuje dobré, odvážné organizátory a vedoucí a že není lehké najít pro tyto funkce vhodné kandidáty, ať už se jedná o kněze nebo o laiky.

Druhý návrh předpokládá odvahu k novým cestám a ke změně struktury. Jde totiž o to, aby se spolu se sítí kněží zajišťujících ve farnostech z velké části svátostnou službu rozvíjela i další síť – síť pastoračních pracovníků pro vzdělávání a hlásání evangelia, pro organizační a společenský rozvoj farností i pro službu v oblasti výchovy, sociální práce a pomoci bližnímu. K realizaci řady pastoračních aktivit není nutné kněžské svěcení. Je ovšem třeba, aby v každém místě, kde církev žije, byl někdo, kdo ji zastupuje, kdo jedná jejím jménem a svědčí svým životem o „nesmírné hodnotě poznání Krista“ (apoštol Pavel).

Třetím návrhem je rozvinout principy subsidiarity a participace v církevních institucích. S přibývajícími problémy i s rostoucí potřebou kvalifikace roste zároveň nutnost nejen delegovat určité činnosti, nýbrž také pracovat v týmu a zvát ke spolurozhodování ty, jichž se rozhodování týká. Týmový způsob práce je sice zpočátku náročnější a přináší konflikty; dlouhodobě se však vyplácí. Předpokladem je ochota zodpovědných činitelů (představených, farářů) vytvořit a respektovat nové modely rozhodování a spolupráce.

Čtvrtým návrhem je zpracování pastoračních kritérií. Pokud má představený rozhodnout, která ze dvou škol bude nadále existovat a která se zavře – anebo zda se podpoří v konkrétním místě práce pro bezdomovce nebo jinou potřebnou skupinu, musí mít k dispozici kritéria, která mu pomohou hledat a nacházet, co je potřeba, co „zapadá“ do Božího záměru.

Některá kritéria můžeme najít na základě pastorálně teologické reflexe. Proto by do procesu hledání kritérií měli být zapojeni pastorální teologové. Jiná kritéria spíše vyplynou z praktických zkušeností věřících. Každopádně by tato kritéria měla vybírat ta skupina lidí, jež pak bude rozhodovat, tedy například biskup se svou pastorační radou či provinciál s provinciální radou.

Podnět k diskusi

Návrhy, které jsem předložil, mohou zůstat teorií „na papíře“, ale mohou být také „oživeny“ a stát se podnětem pro další směřování pastorace „po restitucích“. Je nasnadě, že nebude lehké podobné návrhy prosadit a realizovat. Přál bych si, aby tento můj „výkřik“ byl podnětem k diskusi. Domnívám se, že každý, komu na církvi záleží, hledá cestu, jak dál, rozčiluje se nad nedostatky, s nimiž se v církvi setkává, a přitom se raduje z působení Ducha Svatého, který má moc změnit jak naše srdce, tak naše struktury.

Autor (nar. 1962) je salesiánský kněz a pastorální teolog. V letech 2003 až 2011 působil jako vedoucí Katedry pedagogiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V současné době je ředitelem Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické JABOK v Praze.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 35 23. – 29. srpna 2016

Olympijský kaplan: byla to velká škola

Olympijské hry v brazilském Riu de Janeiru právě skončily. Přinesly tři týdny zápolení nejlepších sportovců planety. V roli kaplana české výpravy se jich zúčastnil…

celý článek


Co podnikáme s navráceným majetkem?

Plzeňský biskup TOMÁŠ HOLUB v rámci České biskupské konference koordinuje Ekonomicko-právní sekci. Zodpovídá tak i za nakládání s navráceným majetkem a finanční hospodaření…

celý článek


Mladí lidé pomáhají v pohraničí

Prostoupení slov work (anglicky pracovat) a worship (chválení, uctívání) v názvu shrnuje smysl celé akce a cíl každého účastníka: chválit Pána prací, konkrétním skutkem,…

celý článek


Farní zájezd z jiné galaxie? Čína

Karvinský farář Przemysław A. Traczyk se vydal i s farníky na výlet do Číny. Návštěva poutního mariánského místa Še-Šan se však ukázala jako velmi stresová záležitost,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay