Vydání: 2006/50 Vánoce, vánoce přicházejí, 11.12.2006

Příloha: Perspektivy

Než se v roce 1984 dostal na Filozofickou fakultu UK, pracoval jako dělník geofyzikálního průzkumu. S koncem studií přišel listopad 1989 a po něm vstup do profesionálního života: přes práci ve školství a v mediální oblasti k řediteli Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Nyní je naším velvyslancem ve Francii. Mezitím stihl vystudovat prestižní francouzskou školu budoucích „služebníků státu“ Ecole Nationale d´Administration (ENA), ale také zastávat funkci předsedy správní rady nadace Forum 2000.

Mohl byste uvést jeden konkrétní příklad, na němž jste si uvědomil rozdíl mezi Českou republikou a Francií?
Ve Francii mě zaujalo, že zde existuje mnoho lidí s názory, které jsem považoval – alespoň v evropském prostoru – za věc minulosti: maoistů, trockistů, těch, kteří se organizují na bázi spolupráce mezinárodního proletariátu. Pokud jde o vypořádání se s dědictvím komunistické ideologie, v tom jsme asi dál než Francouzi. Ale na druhou stranu je zde třeba filozof a historik François Furet, jehož analýzy komunismu mohou být pro českou společnost velmi inspirující.

Říká se, že prakticky všechny politické špičky Francie mají za sebou právě Ecole Nationale d´Administration – školu, kterou jste v devadesátých letech minulého století navštěvoval i vy.
Ano, administrativní práce je ve Francii totiž nesmírně náročná. Už jen ta místní specifika: Bretonci se vždycky budou stavět proti Paříži, obyvatelé jihu se zase budou lišit od Alsasanů. – Speciální a vysoce kvalitní studium je pro úřednickou a politickou práci ve Francii nutností.

Francouzský úředník – to ale v Evropě nezní příliš lichotivě...
Jistě, ale existuje i jiný pohled na toto povolání. Vychází z typicky francouzské proměny, kterou prošla lidová zbožnost a náboženská horlivost, a dala si za úkol nezištně sloužit „veřejnému blahu“. Spousta úředníků celý život poctivě pracuje – mnohdy vysoko nad rámec svých povinností a s přesvědčením, že práce pro dobro druhých má smysl. Cítí silnou vazbu na společnost a stát, účastní se všech možných oslav a jsou hrdí na všechny medaile a vyznamenání, která si za svou práci vyslouží. To nejlepší, co lze o takovém člověku říci, pro ně je, když se o něm hovoří jako o „oddaném služebníkovi státu“.

Jak vy sám hodnotíte své několikaleté působení ve veřejné správě?
Ať už šlo o působení v Kanceláři prezidenta republiky, nebo nyní v diplomatické službě, vždycky jsem se naštěstí zabýval věcmi, které měly nebo mají nějaký smysl. Co vznešenějšího může člověk dělat než sloužit občanovi? Mou jedinou obavou je, abych kvůli své malé informovanosti nebo nedostatku důvtipu nebránil vzniku dobrých věcí, mám-li o nich rozhodnout. Na druhé straně některé věci samozřejmě přesahují mé schopnosti a já nejsem schopen je obsáhnout. Když jsem byl například u prezidenta republiky vymrštěn do funkce ředitele Politického odboru, řešil jsem některé věci úplně poprvé. Touha nezklamat důvěru, kterou mi Václav Havel dal, pro mě byla velkým motivem a závazkem, ale i tak jsem měl často pocit, že chodím v obchodě s porcelánem a že asi nemám dělat příliš rychlé pohyby.

Na místo velvyslance v Paříži jste už tedy nastupoval s mnoha cennými zkušenostmi...
Přesto nešlo všechno úplně hladce. Po svém jmenování jsem si prošel údolím chmur a pochybností, trápil jsem se: „Co mě to jen napadlo, že jsem se o něco takového vůbec ucházel?“ Tehdy jsem v metru narazil na jednoho známého, který strávil devět let v komunistickém vězení. Zeptal se mě: „Tak kdepak teď působíte?“ Vládla tu navíc doba určité politické nejistoty, čekalo se na volbu prezidenta republiky, což se promítlo i do mé odpovědi: „Mám jet do Paříže jako velvyslanec a opravdu nevím, jak tam obstojím a zda budu umět naši situaci vysvětlit...“ – „Jen jeďte a ničeho se nebojte. Vždyť tam budete reprezentovat i nás“. Od takového člověka to bylo obrovské povzbuzení. A tak jsem dostal pověření nejen od hlavy státu, ale i od zasloužilého mukla.

Podařilo se vám naši situaci Francouzům nějak vysvětlit?
Často mě tam zvali do různých debat o evropské integraci. Francouzská veřejnost byla zvědavá, jak vypadá naše věno, které do tohoto projektu přinášíme. Nejspíš jsme je trochu zklamali. Nečekali od nás nic mimořádného, ale doufali, že přineseme nový politický étos, který u nás v období politických změn pozorovali. Sami však podcenili jednu věc. Neuvědomili si, že při vyjednávání o kvótách na brambory a mléko nás nutí ke kupeckým počtům, i když bez nich by se naše přistoupení také nedalo uskutečnit. Jakmile se ale všechno zredukuje pouze na toto, na nic jiného pak už nezbude prostor. Přijdou kupci, kteří si rychle osvojí techniky vyjednávání a kteří uvažují metodou „co za to“. S takovým přístupem by ale zakladatelé sjednocené Evropy nic nebyli založili!

Od začátku jste hovořil o tom, že svou funkci nechcete vykonávat jen z Paříže, ale že chcete věnovat pozornost i jednotlivým francouzským regionům.
Ano, jedním z důležitých znaků Francie je centralizace státní správy, do jisté míry je to země administrativně velmi homogenní. Na druhé straně se vyznačuje nesmírnou rozmanitostí typů osídlení, krajiny, způsobu života, pohledu na svět i na Evropu... Francie se nedá popisovat jenom prismatem Paříže.
Přítomnost v regionech má však i ryze praktický ohled. Paříž je totiž sice nesmírně krásná, ale zároveň náročná metropole. Sejít se tu s nějakým politikem není vůbec jednoduché. Mnohem snáz ho člověk potká v jeho volebním obvodě – tedy v regionu. Cesty do krajů jsou vlastně velmi praktickou investicí. Navíc je taková cesta velkým obohacením. Každý kraj je hrdý na to, co je pro něj typické, a chce se tím pochlubit. Není tedy možné navštívit nějaký region a nic typického nevidět, anebo neochutnat místní speciality.

Francouzi a stolování, to je vůbec samostatná kapitola...
Ve Francii je kuchyně a stolování nejen součástí, ale přímo konstitutivním znakem místní kultury. Když s někým zasedám k obědu, není stůl jen pracovním nástrojem, ale i místem kultury a setkávání. Pokud se vám podaří dostat významnou francouzskou osobnost ke stolu, pokud přijme vaše pozvání, máte toho člověka dvě hodiny „jen pro sebe“. To je v uspěchané době vzácnost. Je pravda, že z toho se dvacet minut povídá o jídelním lístku, dalších dvacet padne na společenskou konverzaci, takže na to podstatné zůstane vlastně jen chvilka. Ale stolování má obrovský význam.
Jednou jsem se potřeboval sejít se šéfem francouzských podnikatelů. To je jedna z největších funkcí v zemi – je to člověk, kterého znáte jen z televizních obrazovek. Rozhodl jsem se, že ho pozvu do jedné z nejlepších pařížských restaurací. Věděl jsem totiž, že jedině tak mám naději se s ním setkat a nechybil jsem – pozvání přijal obratem. Přišli jsme, posadili se – a pak jsme si omylem místo předkrmu začali servírovat velmi složitě vytvořenou květinovou výzdobu stolu. Když nás na to obsluhující personál taktně upozornil, vypukl obrovský smích – a celý oběd pak proběhl v jedinečné atmosféře. Někdo to komentoval, že jsme se tak vyvarovali květnatých řečí, druhý připomněl, jak kolega předsedy chtěl loajálně pojíst květiny s ním, zkrátka veškerá strojenost padla. Nedávno jsme se znovu setkali a navzdory rokům jsme si připomněli se smíchem tu chvíli, která ilustruje, že se kuchyně může stát magickým prostředím, kde lze druhého oslovit a přitom prožít něco, co zůstane v paměti natrvalo.

Jak se z francouzské perspektivy díváte na situaci u nás?
Především vidím určitou diskontinuitu ve veřejné politice, chybí mi tu cílevědomé směřování k tomu, aby naše země hrála nějakou významnější roli. Jaký ideál českou společnost vlastně inspiruje? Ten přece nelze vyčíslit jen růstem HDP. Říká se, že kde není společný sen – a sen může motivovat celou společnost – zůstává místo jenom pro noční chmury... – Druhá věc je, že si možná ani nejsme dostatečně vědomi toho, co všechno můžeme druhým nabídnout. – A konečně: asi jsme si příliš zvykli na to, že se pořád jen s někým srovnáváme, zvlášť s těmi, kdo jsou na tom lépe než my. Ale ve Francii se běžně mluví o „kvalitě života“ vždy v souvislosti s těmi regiony, kde se prostě dobře a příjemně žije, blízko přírody, v relativní jednoduchosti. Vždyť cizinec, který k nám přijede, se neptá, čím jsme stejní, ale naopak, „čím jsme typičtí“. Udělejte si malý test: zajděte do nějaké slušnější restaurace ve městě a podívejte se, kolik je tam – vedle latinsko-americké, italské a čínské kuchyně – tradičních českých jídel. Měli bychom umět nabízet své poklady. Každé městečko by mělo mít svou pečlivou vlastivědnou signalizaci. Jistě, už se to leckde děje, ale nedostatečně. Častěji vidíte reklamy na noční podniky než upozornění na události, které se tu staly před pěti sty lety nebo co zde proběhne zajímavého v kultuře příští týden. Jako bychom si dost nevážili toho, co máme.

Často lze slyšet, že obecná duchovní situace a zejména situace věřících křesťanů u nás a ve Francii je v mnoha ohledech srovnatelná.
Co se týká života církve, existuje ve Francii něco, co u nás chybí: spolkový život, nejrůznější diskusní kroužky, spontánně organizovaná sdružení, asociace, ve kterých se lidé scházejí, navzájem si pomáhají, společně přemýšlejí... Pro tento účel se pořádají různé debatní snídaně, večery nebo celé víkendy. Jsou zde i spolky šéfů podniků nebo těch, kdo mají odpovědná místa ve veřejné správě. Promýšlejí spolu témata, jako třeba „veřejný zájem“ nebo „odpovědnost za ostatní“. Existuje zde i iniciativa manažerů v důchodu, kteří se dávají na několik dní v roce zdarma k dispozici těm, kdo potřebují ve vysokých funkcích poradit. S tím jsem se u nás zatím nesetkal, a přitom je to pro zdravé fungování společnosti velmi potřebné.

Život není jen práce, ale i rodina. Ta vaše je docela velká, máte čtyři děti...
Rodina je pro mě velká podpora. Paříž je natolik svůdná metropole, že bych mohl každý den pracovat, setkávat se s lidmi, vyrážet za kulturou a ještě mít pocit, že mi něco důležitého uniká. Když ale doma čeká žena a děti a těší se na večer nebo společný víkend, člověk lépe ví, kam patří. A pro děti je život ve Francii velkým obohacením. Mají tady kamarády, osvojují si dvojí kulturu, čtou knížky v obou jazycích... A my rodiče jejich prostřednictvím, skrze jejich spolužáky, poznáváme Francii mnohem lépe než četbou těch nejlepších novin. Rodina je tak pro mě nejen kotva, ale i vzácný periskop do francouzské společnosti.
Rozhovor připravil Oldřich Selucký