Vydání: 2009/19 Žena jako matka, 6.5.2009, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Odpověď na otázku, proč se u nás komunisté po válce tak hladce dostali k moci, nenajdeme v denním tisku, ale v knihách, některých časopisech, na vlnách Českého rozhlasu 6, na ČT 2, která přináší významné dokumenty i debaty historiků (moderuje Vladimír Kučera). Koho otázka pálí, má hledat. Středoškolští učitelé tak činí jen výjimečně, většina je bezradná a raději končí výuku dějepisu druhou světovou válkou...

Panuje u nás dojem, jako by k nám komunismus přišel zvenčí jako infekce. Je v tom kus pravdy: jeho úspěch by byl bez sovětské rozpínavosti méně významný. Jde však o produkt hnutí, které má celoevropský původ i naše domácí zdroje – viz český (i jiný) sociální román, Masarykovu Otázku sociální atd. Dravost kapitalismu 19. století i bezohledné zbídačování je faktem. Proto vzniklo mezinárodní dělnické hnutí, v jehož čele stanula sociální demokracie (česká vznikla v roce 1878). Od počátku se v ní střetával směr revoluční a reformní. Oba se definitivně rozešly nejprve v Rusku (1912). Strádání za první světové války osudný rozštěp levice dokonalo. Vznikly komunistické strany. Ta naše v roce 1921. V poměru k počtu obyvatelstva byla tehdy třetí nejpočetnější vůbec (po sovětské a německé).

Tíhneme tradičně doleva

Lidská společnost je odnepaměti rozvrstvená. Jedni jsou nahoře, jiní dole. Novodobou českou identitu vytvářely nižší střední vrstvy. Šlechta, patriciát, „Vídeň“ – to bylo podezřelé. Odtud naše „lidovost“ (plebejskost) a obecný sociální i politický sklon doleva. Základním tenorem češství byl od půle 19. století vzdor proti „pánům“: proti Habsburkům, feudálům, Němcům, církvi (představované „preláty“). Představitelé naší kultury, vesměs prostého původu, tíhli většinou tu k nacionálnímu liberalismu, tu k socialismu či „mixu“ obojího. Konzervatismus jako sociální a politická filozofie měl u nás málo živné půdy. Pokud se naši předkové profilovali politicky, obsazovali spektrum od středu doleva. Převažující levicovost naší intelektuální elity za první republiky je očividná. Od Nerudova prvomájového fejetonu (1890) vzrůstá prestiž sociální demokracie, která je stranou masovou. Sociální otázku, znamení času nastolené průmyslovou revolucí, církev nezaznamenala včas. Pius XI. to nazval „skandálem 19. století“. Od Komunistického manifestu (1848) k encyklice Rerum novarum (1891) uplynulo půlstoletí. Pamatujme však, že po celé 19. století vede církev ústupový boj s různými „pokrokovými“ ideologiemi. Odcizují se jí intelektuální a politické elity i dělnictvo. Tento trend trvá hluboko do 20. století. Poznamenal počátky československého státu.

V Československu od války k válce

Útrapy první světové války radikalizovaly široké vrstvy v celé Evropě a posílily krajní levici, záhy povzbuzenou vítězstvím ruských bolševiků. I u nás došlo k rozkolu sociální demokracie (v roce 1921 vznikla KSČ), z něhož se „zbytková soc-dem“ nikdy nezotavila. KSČ se těšila širokým sympatiím nikoli sama sebou: byla populistická, svárlivá, chaotická, neměla v čele výrazné osobnosti. Byla však spojována s ideou revolučního socialismu, která vábila mnohé, včetně mladé inteligence. Okouzloval i Sovětský svaz. Jeho vnitřní poměry tu znal málokdo, měl ale „image“ předvoje lidstva. Z vnitřních bojů o vedení KSČ vyšla v roce 1929 vítězně skupina aparátníků v čele s Klementem Gottwaldem. Ten prosadil její „bolševizaci“, tj. učinil z ní stranu leninského typu (podobnou armádě, která usiluje o dobytí státu) a podřídil moskevské Kominterně, světovému ústředí komunistického hnutí. Zahájil permanentní čistku. Řada příznivců KSČ ochladla, ale jiní zůstali i za cenu sacrificium intellectus (oběti rozumu). Klesající prestiž strany pozdvihla v třicátých letech velká hospodářská krize (u nás s milionem nezaměstnaných) a vítězství Hitlerova nacionálního socialismu (nacismu) v Německu 1933. Přispěla i občanská válka mezi španělskou pravicí a levicí (1936; pravici podporovali Hitler a Mussolini, levici SSSR). Celá levicová a liberální Evropa se pojednou cítila na rozcestí mezi ďáblem a belzebubem, tj. Hitlerem a Stalinem. Českou nejistotu prohloubily slovenské autonomistické snahy a zejména separatistické sudetoněmecké hnutí podporované Hitlerem. Nejen u nás klíčila iluze, že SSSR může být spojencem západní demokracie. Z toho těžili komunisté. Líčili poměry v SSSR jako kýžený ráj (Fučík, časopis Svět sovětů). Kdo měl možnost je poznat a vydat svědectví (André Gide, u nás Jiří Weil), byl umlčen. Na podnět Moskvy zakládali komunisté u nás i jinde „lidové fronty“ jakoby na obranu demokracie. V roce 1937 spustil Stalin drakonickou čistku – „moskevské procesy“. Až na výjimky je evropská levice hájila (Sartre, Feuchtwanger, náš Nezval). Za mnichovské krize 1938 se KSČ postavila na obranu republiky a trvala na tom i v ilegalitě, ale jen do začátku války (září 1939), kterou Stalin vnímal jako konflikt mezi buržoazním Západem a Německem, v podstatě socialistickým, byť zatím „nacionálně“. Po Hitlerově útoku na SSSR (léto 1941) KSČ svůj odboj obnovila. Měla své oběti. Měl je i nekomunistický odboj, ten však byl po únoru 1948 bagatelizován.

„Se sovětským svazem na věčné časy!“

Nacistický teror šokoval. Pád Paříže, deportace Židů, fronta blížící se k Moskvě, heydrichiáda, to vše nesmírně deprimovalo. První jiskřičkou naděje bylo vítězství u Stalingradu (1943). S blížící se východní frontou rostla prestiž Rudé armády i – komunistů. I v mysli Edvarda Beneše, který autoritativně řídil exilovou vládu a smlouvou se SSSR (1943) přikývl k poválečné roli KSČ. Své „osvoboditele“ jsme přivítali jásotem. Mělo nás k tomu i naše „slovanství“, živené od obrození (zbavili jsme se Němců!). Na rozdíl od Poláků či Maďarů tušil u nás jen málokdo, že jednu porobu střídá druhá, byť jiná. V roce 1945 předložila KSČ obecně přijatelný program a zaznamenala masový příliv členů. Obsadila rozhodující resorty, čímž si usnadnila únorový převrat (1948). Obratnou sociální politikou a ideologickou manipulací si udržela náklonnost většiny, která snesla bez protestu první kroky nového režimu: politické procesy, umlčení církve, násilnou kolektivizaci zemědělství. Nadále přituhovalo. Důsledná kádrová politika, cenzura, sovětizace společenského života, jeho prošpikování agenty StB – to vše vytvářelo ovzduší strachu, zejména ve vzdělanějších vrstvách. Prohluboval se rozpor mezi světem veřejným a soukromým. Před dětmi se ani doma nemluvilo otevřeně. Chtělo se však žít a klíčem k vzestupu byla loajalita k režimu, nejlépe členství v KSČ. Státní moc si ale stála pevně a neotřásla jí ani Chruščovova kritika Stalina, ani maďarské povstání (obojí 1956). Až ekonomické nesnáze šedesátých let podlomily sebejistotu režimu, což uvolnilo zábrany potlačované obecné nespokojenosti a vedlo k Pražskému jaru (1968). Jeho porážka působila na lidské duše ničivě.

„Normalizovaná“ abnormita

Nikoli popravy, lágry, ale pár procesů a hlavně čistky odshora až na úroveň dílenských mistrů (1970–71) vykonaly své. Léta 1968 až 1989 byla masovou demoralizací, která předstihla tu protektorátní i poúnorovou. Po (téměř) celonárodním vydechnutí na jaře 1968 bylo téměř všem zjevné, že režim nastolený sovětskými tanky je nemravný. Ale téměř všichni se s tím smířili a rozhodli se „dělat jakoby nic“. Chtělo se žít – a východiskem bylo přizpůsobit se. KSČ, která měla předtím v celé ČSSR 1,2 milionu členů, se v čistkách zbavila třetiny (v českých zemích se „čistilo“ víc). Úbytek se záhy vyrovnal! Životní strategie za „normalizace“ vyprodukovala to, co dnes tak dobře známe: únik do soukromí, rozmach korupce, neúctu k dostupné pravdě, kultuře, pohrdání významem, jehož nositelem je slovo. Jedním slovem – cynismus (dnes říkáme: realismus či pragmatismus). Materiálně se v tom dalo žít, duchovně těžko. Existovala ohniska odporu (disent, skrytá církev, underground), byla však izolovaná. – Přišel listopad 1989. Z příčin nikoli vnitřních, ale vnějších (sovětská perestrojka, pohyb v Polsku, Maďarsku, NDR). Náš komunistický režim se zhroutil. Díky studentům a disentu jsme vyšli na náměstí a zvonili klíči. Byl to podobný jásot jako v letech 1945 a 1968. Dnes panuje „blbá nálada“. Zdá se, že nejsme schopni vydat ze sebe ty, jimž bychom mohli svěřit počestnou správu věcí veřejných. Monopol jediné strany si mezi sebou rozdělilo více stran, hlavně dvě. Nežijeme totiž ve svobodě, ale stále v poměrech vytvořených v dobách „normalizace“.

Proč tu máme pořád ty komunisty?

Před válkou získávala KSČ přibližně deset procent poslaneckých míst (byla jediná, která působila celostátně). V roce 1946 získala v českých zemích přes čtyřicet procent hlasů. Po roce 1948 už nebyla stejnorodou masou, rozložení postojů uvnitř odráželo poměry ve většinové společnosti (včetně strachu i skrytého reptání). Po roce 1989 postupně ztratila pět šestin členstva. Zůstali v ní i „skalní“ doktrináři, ale většina se prostě „nestihla překabátit“. Ti největší zločinci jsou mrtví. Dnešní KSČM není zmenšenou kopií bývalé KSČ, je jejím torzem. Média ji stále stavějí na pranýř, většinové veřejné mínění je následuje a vhání KSČM do kruhové obrany. Ta se brání zdůrazňováním českých levicových „instinktů“ a má úspěch. Přibývá lidí znechucených polistopadovým vývojem; někteří „nemají koho volit“, jiní ztratili sociální jistoty a potají volí z protestu KSČM. Lidem, jimž komunistická minulost pokřivila charakter, je hodně. Mnozí jsou v produktivním věku, působí v ekonomice, politice, ve školství aj. Nejsou v KSČM a někteří ani nebyli v KSČ. Nežijeme v komunismu, ale – v postkomunismu.

Pokusil jsem se odpovědět čtenáři z Ostravy novinovým článkem, zatímco téma by si žádalo nejméně knihu. Pominul jsem řadu významných okolností, mezinárodních souvislostí i důležité předznamenání moderních českých dějin – vyhasínání víry v Boha. Zda posloužím studentům středních škol, které pan L. J. zmiňuje, nevím. Moc nás asi nečtou. A onu otázku si většinou nekladou. Nebyla v nich probuzena. – Zájem o minulost v nás rozněcuje nejprve minulost našich nejbližších. Jenže rodiče – a zejména prarodiče – o tom s dětmi většinou nemluví. Proč? Aby bylo jejich sdělení věrohodné, museli by „vydat počet“ ze své vlastní minulosti. Ochota k tomu je v celé naší společnosti menší než malá.