26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Otázka nenávisti v Bibli

4. 9. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/36 Poslušnost vůči církevním autoritám, 4.9.2006

Příloha: Perspektivy

Kdo chce porozumět starozákonním i novozákonním výpovědím o Bohu, musí si uvědomit, že vypovídají nikoli o Bohu samotném, ale o jeho vztahu ke světu a k dějinám. Různorodost Starého zákona obsáhla rozmanitou dějinnou a existenční zkušenost celých staletí, k níž patří i její temné stránky odrážející drsnou až tragickou podobu lidského světa. Tuto negativní dimenzi biblická řeč o Bohu nezakrývá. Odhaluje zlo i lidskou špatnost a s tímto poznáním konfrontuje ty zkušenosti, které svědčí o dobrém Bohu.
Pochopit teologický význam starozákonního i novozákonního poselství předpokládá historicky diferencovaně porozumět jednotlivým biblickým textům, jejich obrazné řeči i záměru.

Význam slov „nenávist“ a „pomsta“
Nenávist je opakem lásky (Dt 21,15; 2 S 13,15; Př 13,24; Kaz 3,8; Mi 3,2; Mal 1,2n). Hebrejské „nenávidět“ však není jen etickou kategorií, ale výrazem vyjadřujícím negativní postoj všelijak zdůvodněný či neodůvodněný, emočně zabarvený i neutrální. Zvláštním problémem je správný překlad hebrejského „naqam“ („nequamah“), které se většinou překládá jako pomstít se, případně pomsta, a proto v nás vyvolává asociaci iracionální, neovládané, nepřiměřené, často i nespravedlivé odplaty a ničení. Patří sem i výraz Boží „hněv“. Bibličtí exegeti se shodují v tom, že překlad uvedeného hebrejského slova jako „pomsta“ může být i zavádějící. Německý překlad Bible (Einheitsübersetzung) se takovému překladu většinou vyhýbá a raději volí slovo odplata. To vyjadřuje, že Bůh obnovuje porušený řád života tím, že nejprve pomáhá postiženému. Jak se přitom chová k „narušiteli“, se často z textu nedozvíme.

Nenávist není motivem Božího jednání
Formulace o „nenávisti“ Boha k lidem nemají nikdy povahu etického hodnocení, ale vyjadřují buď vztah Boha k nepřátelům Izraele, anebo jsou odmítnutím negativního jednání lidí, přičemž starozákonní texty nerozlišují mezi hříšníkem a hříchem. Emoční ladění je proto lépe vyloučit. Objasníme si to na výroku proroka Malachiáše z první poloviny 5. stol. př. Kr.: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však nenáviděl“ (Mal 1, 2-3). Výrok vypovídá o odlišném vztahu Boha k dvěma nepřátelským sousedním státům, Judsku (Jákob) a Edomu (Ezau). I když Jákob a Ezau byli bratři, Bůh k nim má odlišný vztah. Výraz nenávidět neznamená v tomto kontextu citový afekt nebo vnitřní emoční naladění, ale – jak uvádí biblista Kurt Elliger – je protiváhou „milování“ ve smyslu preferování Jákoba před Ezauem. Anebo ještě lépe: Boží náklonnosti k lidu Izraele, která vylučuje přízeň jeho nepřátelům. Elliger ukazuje, že zde jde i o suverenitu Boží vůle a jednání. Historik by dodal, že se zde ukrývá i nábožensky podložené tradiční nepřátelství mezi Judskem a okolními zeměmi. V Novém zákoně se slovo „nenávist“ užívá ve smyslu odloučení, opuštění, vzdání se něčeho nebo někoho z lásky ke Kristu (L 14,26). Biblické výroky o Boží „nenávisti“ nerelativizují Boží lásku, ale spíše lidské představy o jejím bezmezném působení. Pokud však Boží láska vylučuje stranickost, vzniká teologický konflikt s izraelským národním a náboženským partikularismem, představou o vyvolení Izraele, ale i s křesťanským „patentem na pravdu“.

Věřící má „nenávidět“ nepřátele Boží
O tom mluví Žalm 139: „Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé“ (21-22).
Tak jako „milovat Boha“ neznamená jen vznešený cit nebo chvilkové vzplanutí, nýbrž plnění jeho vůle, ani nenávist vůči Bohu není jen citem či negativním vzplanutím, ale postojem těch, kdo životem nebo náboženskou praxí odporují Bohu (Žl 68,2; Př 29,10). Žalmista (Žl 139) se ve svém postoji k „hříšníkům“ řídí jejich postojem k Bohu. Je to vyjádření odporu věřícího ke zlu, jehož se vášnivě zříká, když je i Bůh nenávidí. Hlásí se k Bohu, volá k němu v tísni, aby zakročil proti hříšníkům, vůči nimž je sám bezmocný („Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev!“).

Legitimní užití násilných prostředků
Z mnoha starozákonních textů lze odvodit nábožensky legitimní užití násilných prostředků. Současné i historické zkušenosti však ukazují, že právě nábožensky zdůvodňované násilí se může stát nebezpečnou výbušninou, díky níž se náboženství může proměnit v ideologii, i když se opírá o nejvyšší autoritu Boží. Otázka legitimity násilí se pak stává otázkou, zda je vůbec možné dovolávat se ve věci násilí Boží autority. Prorocké výroky proti cizím národům (např. Iz 23-24; Jr 46-51; Ez 25-32) živě popisují zkázu nepřátel Izraele, kterou připravuje Bůh.
Na pozadí pádu silnějších mocností, Asýrie a Babylonie, je ohlašována spása slabšího Izraele („Toto praví Hospodin: Povstaňte, táhněte na Kédar, vyhubte syny východu!“ – Jer 49,28). Biblický Bůh je na straně trpících a slabých, jsou jeho „rodinou“. V pozadí se skrývá představa Bohem ustanoveného a chtěného řádu života, který dokonce zavazuje i jeho samotného jako Boha práva a spravedlnosti, který je pak povinen chránit ty, jimž jsou upírána základní lidská práva. K tomu užívá „síly k obraně nezbytné“ (potestas, nikoli violentia). Z Boží strany tedy nejde o iracionální „pomstu“, která by chtěla ničit, ale o prosazení a znovunastolení základního řádu života legitimní silou, jaké se ani my dnes nemůžeme vzdát např. v oblasti státu. Představa Božího boje (Boží války), tj. boje vedeného samotným Bohem, putovala velmi dlouhou cestou tradice starého Orientu, rozvíjené zejména na půdě Deuteronomia. „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi“ (Dt 7,1-2).
V tomto kontextu jde o obecnou reflexi izraelských dějin, v nichž hrály svou roli i etnické antagonismy, nikoli o záznam Boží výzvy, jíž přesně odpovídá historická skutečnost. Je tu patrné náboženské sebevědomí izraelského národa i vědomí Boží moci nad Izraelem a světem, v němž Izrael žije. Historickou pravdou je však skutečnost, že většina válek byla Izraeli vnucená. Ten se stával snadnou kořistí velmocí, vznikajících v povodí Nilu a v Mezopotámii. Biblický Izrael válkami trpěl a s touto situací se vyrovnával různými způsoby. Jedním z nich bylo i vytváření určité teologie války, jíž chtěl odvrátit od Boha Izraele podezření, že snad vůbec Bohem není, mohou-li si s ním božstva mocných států dělat, co chtějí.

Dilema aktuální i dnes
Jednoznačné rozlišování lidských činů na lásku a nenávist není vždy možné. Přát nepříteli zkázu jistě není projevem lásky, ale podléháním určitému vztahovému paradigmatu, v němž cizí zkáza znamená vlastní záchranu. Jen blázen by šel s otevřenou náručí proti tankům. Proto je problematické mluvit o nenávisti ve vyhraněném smyslu ve všech případech negativního postoje vůči druhým lidem, protože tento negativní postoj nemusí přímo vylučovat lásku, ale může být projevem obrany např. proti síle, která ohrožuje život a již ti druzí zosobňují. S tím souvisí i právnická otázka přiměřené obrany.
Zda jde o lásku, nebo o nenávist lze říci podle toho, zda člověk dokáže rozlišit mezi touto silou a osobností druhého. Zda dovede jít dál za pouhé reagování na negativní projevy a impulsy, anebo zda se nechá unášet svými city, svou zaslepeností, ideologiemi a obrazy nepřítele. Nenávist je totiž původní pohnutkou likvidace těch, kdo se nám nežádoucně postavili nebo připletli do cesty. Tuto nenávist nelze hlouběji pochopit z pouhého psychologického nebo sociologického hlediska. Jí se neohlašuje nějaká náhlá negativní emoce, ale duchovní prázdnota, která je opakem života. Nenávist, která vyústí v konkrétní nenávistný čin, je de facto pokusem zastavit tvořivý proces Božího konání v lidském světě. Skrytým motorem nenávisti je touha zničit toho druhého, který s námi žije, dokonce nám může být tím nejbližším, zničit ho i nábožensky, když chceme „přesvědčit Boha“, že ten druhý k němu nepatří, že je pro Boží „věc“ zásadně nevhodný, ba nemožný, a proto přikročíme k „svatému konání“ či jiné praktice, abychom toho druhého „dostali ze směřování k budoucnosti“.
Ježíšův příkaz lásky k nepřátelům však otázku lásky a nenávisti s konečnou platností neřeší, není to všelék. Je to požadavek, v němž se projevuje Boží vůle vůči nám. Je základním impulsem k překonávání nenávisti, který však nevylučuje kritičnost ani obranu. Otázka nenávisti a jejího překonávání trvá vlastně pořád.
Štefan Šrobár
Autor (nar. 1945), ing. agronom, Mgr., původně vědecký pracovník, vystudoval teologii na CMBF UK v Bratislavě (1994). Od té doby působí jako středoškolský katecheta a věnuje se teologické publicistice, zejména biblické exegezi. Přeložil pp
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou