26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Otázka kazatelství v dnešní době

20. 7. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/30 Ďábel v pohádkách, 20.7.2011, Autor: Lydie Cejpová

Příloha: Perspektivy

Fenomén kazatelství (jinak také homiletiky) zahrnuje obsah a podobu kázání, osobu kazatele a jeho posluchačů, zvažuje místo kázání ve světě plném moderních komunikačních prostředků a možnosti vstupu do veřejných i mimocírkevních prostor. Všechny tyto aspekty se dnes uplatňují především v silovém poli křesťanských církví a kázání má své autentické místo především v jejich chrámech a modlitebnách.

Chrámy a modlitebny ovšem patří k místům veřejným, každému přístupným, a již to je nemalá šance pro kazatele, kteří slouží ke slyšení Slova Božího předčítáním částí Písma svatého, kázáním nebo promluvou a službou svátostí. Svobodu slova zde nikdo neomezuje a již charakter církevní architektury zve výmluvným způsobem dovnitř. Zjištění, že těch, kteří vstupují, aby slyšeli, v naší zemi citelně ubývá, je bolestným ostnem v srdci církve a klade jí znepokojivé otázky. Neboť vzkříšený Pán vysílá své učedníky slovem: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ – „Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními…“ (M 16,20), čteme dále. Sevře se nám srdce: Proč tomu tak není mezi námi? Dotýká se nás lhostejnost či nezájem tolika našich současníků. Jsou snad důvody jejich nezájmu pouze negativní?

Na čem záleží nejvíce

Nemůžeme se utěšovat srovnáním s příznivějším přijímáním evangelia na jiných kontinentech, věnujme proto pozornost naší kazatelské, snad i misijní odpovědnosti. V diskusi, která se ve společnosti o situaci a perspektivách církve vede, zaznívá mnoho kritických námitek i prognóz. Ke zdraví živého společenství ovšem patří růst, ale nečiňme rychlé závěry. Nevíme, jaká může být podoba cír- kve a počet lidí vyznávajících víru za padesát, sto a třeba – bude–li svět ještě světem stávat – několik set let. Není vyloučeno, k takové možnosti se kloní například i Romano Guardini, že církev se stane menšinou, bude chudá, a rozptýlení křesťané se budou vyhledávat a s láskou zdravit. Ale nemusí to jednoznačně znamenat úpadek, nebo dokonce zánik církve. Všechno záleží na tom, zda menšinová, přehlížená a opomíjená, anebo velká a veřejného zájmu a cti požívající církev přináší svým současníkům skutečně evangelium, radostnou zvěst o Boží cestě za člověkem, kterého stvořil ze své lásky „k svému obrazu“ a hledá jej tak dlouho a takovým způsobem, dokud ho nenalezne. Až potud je poslání kazatelů velice blízké zvěstování prorockému, dochovanému v knihách Starého zákona. Prorocká slova se týkají od samého počátku také národů okolních a výslovně celého světa: „Ó země, země, země, slyš Slovo Hospodinovo!“ (Jer 22,29). Také církvi je svěřeno výsostné poslání nést radostnou zvěst světu. Neopakuje však pouze, co zvěstovali proroci, přináší také poselství svěřené právě jí. K tomu směřujeme. Neztrácejme přitom ze zřetele, zda křesťanské řeči současný, řekněme světský, člověk může rozumět.

Má kázání budoucnost?

Nejen ze strany zesvětštělé společnosti, nýbrž i v diskusi vedené napříč ekumenickým spektrem se ozývá výtka, že církev neumí ze svého chráněného ghetta vyjít vstříc jinakosti dnešního člověka a přinášet svou zvěst způsobem jemu blízkým. A ozývá se přitom otázka, nakolik přispívá k pravdivému nahlédnutí stavu světa, zda neuhýbá jeho problémům či vážným ohrožením a neužívá příliš hotových odpovědí. Takové otázky jsou jistě legitimní. Stačí na ně kázání evangelia? Nemíjí se dnes kázání se svými současníky? – To nejsou liché námitky ani nemístné otázky. Pro jinakost našeho světa se ujal mezi teology výraz Dietricha Bonhoeffera, německého evangelického teologa, o „dospělosti“ světa. Na rozdíl od možného zdání hájí tento křesťan nezkrácenou plnost evangelia, které postihuje svět v jeho síle, nesnižuje víru k výkladu mezer, nevyužívá nesprávně omezenosti našeho poznání a neuchyluje se k rutinní laciné útěše v hluboké lidské nouzi nadějí na život po smrti. Církev zajisté dluží svou službu jednotlivému člověku, ale současně i člověku od náboženství odkloněnému. Může se stát, že kázáním (srozumitelným svědectvím) se stává čin odpovídající kritické nouzi bližního. V takové službě bývají křesťan i církev podrobeni zkoušce věrnosti v připravenosti nést pohanění Kristovo v účasti na věcech navenek třeba docela světských. Dietrich Bonhoeffer, který zemřel věren svým bližním i svému Pánu na popravišti pro účast na přípravě atentátu na Hitlera, zanechal svědectví o nezadatelné ceně pozemského života, který je (mým slovem) rodnou sestrou života věčného. A ty sestry se milují. Semeno evangelia i života věčného je vsáto v půdu tohoto světa. Jedno z posledních slov Bonhoefferových, napsaných nedlouho před jeho smrtí, zní: „Přijď, smrti, ty veliký svátku na cestě k svobodě věčné!“ – Obraťme se ještě ke své takto nevyhraněné přítomnosti a zeptejme se znovu: Nač se odvolává povinnost kázat evangelium dnes?

Kazatel nekáže sám sebe

Za sebe odpovím rovnou, proč si přes všechny možné námitky i dnešního kazatelství vážím. Kázání evangelia v kterémkoliv místě a jakýmkoliv způsobem je otvíráním zvěsti Písma svatého. Slovo doporučené církví nebo vybrané kazatelem je jeho základem, kazatel pak je povinen je aktualizovat, to jest vyložit vzhledem k posluchačům a do jejich situace. Navenek může mít kázání evangelia podobu různou, jedinou nezrušitelnou podmínkou je věrnost vlastnímu obsahu vykládaného slova Písma. Kazatel nekáže sám sebe. Naopak, má se „menšit“, aby zvěstované slovo rostlo a mohlo být přijato jako Slovo Boží. Textem kázání Jana Křtitele, Pána Ježíše samého a jeho učedníků, prvních Dvanácti, dalších Sedmdesáti a všech dalších podnes je zvěst, že „Království Boží se přiblížilo“. Prožitek této zvěsti vnáší hluboké pohnutí do srdce a svědomí posluchačů (i kazatele) a jeho ovocem je účinné pokání, přijetí odpuštění hříchů a zázrak smíření s Bohem i lidmi. Hřích není v naší kultuře termínem právního slovníku, ale ve vědomí křesťana i v kázání církve je vždy také proviněním proti bližnímu, jehož následkem je rozvrat nejcennějších vztahů lidských a podmínek života vůbec. Nemysleme, že vůči vědomí viny je dnešní člověk imunní. Odpuštění však namnoze zůstává neznámou a neprobádanou pevninou. Blaze lidské pospolitosti, která o moci odpuštění ví, sama ji zakouší a do lidského společenství vnáší.

V nazaretské synagoze

Docházím k samému nervu křesťanského kázání. Církvi je svěřeno vyhlášení plnosti času, v němž se cesta Boží za člověkem otvírá a vrcholí. To je zvěst o události, jíž nabylo vyslání ke kázání konkrétní a dějinně viditelný obsah. Ve Starém zákoně se slovo „kázat“ vyskytuje jen několikrát, jedno z těch míst však má památný význam: je jím mesiášský text proroctví Izaiášova (61,1–3), slova, která vyhledal a přečetl Pán Ježíš v nazaretské synagoze poté, co se povstáním, jak bylo obyčejem, ke čtení přihlásil: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl (kázal) chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy…“ (L 4,16n). „Oči všech v synagoze byly na něj upřeny,“ čteme dále, a on připojil neočekávaný výklad: „DNES se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Platnost Ježíšova DNES, vysloveného takto poprvé v nazaretské synagoze, nebyla nikdy odvolána. Kázání Ježíšových učedníků, Dvanácti a Sedmdesáti počínaje, nabylo naopak mohutného nového významu. První učedníci, zvaní apoštolové, nesou evangelium dále jako svědkové Ježíšovy smrti na kříži a jeho vzkříšení jako Krista a Pána. Cestou do Jeruzaléma k slavení svátků velikonočních (Pascha), která skončila na Golgotě, je na to výslovně a opakovaně připravoval. To je nyní jádrem jejich svědectví. „Kázání v pravém smyslu začalo teprve Ježíšem Kristem,“ nemůžeme než souhlasit s definicí Biblického slovníku.

Žeň je velká…

Začalo a pokračuje. Bez osobního veřejného dosvědčování těch, kteří jsou k zvěstování radostné zvěsti posláni, by víra chřadla a ztemněl svět. Lekáme se slova Ježíšova k posluchačům Horského kázání: „Vy jste světlo světa.“ Na to se my rozhodně necítíme. Stejně jako vůči výzvě k učedníkům tváří v tvář hladovým zástupům: „Dejte vy jim jísti!“ Žádné jen „snažte se“. Vezměte, co máte, svých pět chlebů a dvě rybičky, a v rukou Ježíšových budou rozmnoženy k nasycení všech hladovějících. Ježíše jímá lítost nad zástupy, protože „byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“, a on své učedníky obviňuje i povzbuzuje k jejich službě slovem: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ Nebělejí se krajiny světa ke žni? Nepodobají se snad obyvatelé Země těmto zástupům? „Jděte, posílám vás!“ Na to lze odpovědět jen prostou poslušností, provázenou modlitbou. A pak vyjít, byť s rukama téměř prázdnýma. Jako chudí, rozdávající, co sami přijali.

A co my dnes?

A přece jen: Co my dnes? Nebudu plakat nad dnešním stavem kazatelství. Jsem velice vděčná za každé místo, každé společenství, kde se každou neděli káže, kde dochází k vzácnému konsenzu všech přítomných, kteří spolu vytvářejí radostné ovzduší zpěvem písní, modlitbou a samotnou svou přítomností. Děje-li se tak věrně a neúnavně, nebude naše kázání marné. Se všemi riziky úspěchu či neúspěchu, odmítání i utrpení jistě přispěje dříve nebo později k obrodě církve i nalézání příhodných cest k předávání vzácného poselství našim bližním i k našemu zbohacení. Především pak ke cti Páně.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou