26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ono se „to“ doopravdy stalo?

16. 4. 2019

|
Tisk
|

Byl Zelený čtvrtek. Jako každý rok jsem se účastnila večerní bohoslužby s navazující adorací, která trvala bezmála dvě hodiny. Byla to pěkná slavnost, ale já jsem z ní odcházela unavená. Možná že podobně unavení byli apoštolové, kteří doprovázeli Pána Ježíše do Getsemanské zahrady.

Vydání: 2019/16 Radost Velké noci zrozená z bolesti, 16.4.2019, Autor: Kateřina Brichcínová

Příloha: Doma 16


Na cestě domů mě ovšem zastavil zvláštní zvuk, který se ozýval v pravidelných intervalech a postupně sílil. Po chvíli jsem spatřila průvod černě oděných lidí s bílými maskami na obličeji, kteří se ubírali ulicí směrem k náměstí. Každý před sebou tlačil malý trakař. Všichni současně ho zvedali do vzduchu a opět pouštěli na zem, čímž vyvolávali onen podmanivý zvuk. Hrkali. Dávali tak celému městu vědět, že tento večer není jako každý jiný, ale že je něčím výjimečný. Průvod nesl tabuli a na ní chléb a víno, symbolizující událost Pánovy poslední večeře, kterou si na Zelený čtvrtek připomínáme.
Stmívalo se. Na nebi visely těžké mraky. Náhodní kolemjdoucí se stejně jako já se zájmem zastavovali. Pozorovali ten výjev a zvědavě se ptali, co to znamená. Na náměstí všichni hrkači, kteří sem přišli v průvodech ze čtyř stran, zůstali stát a nastalo ticho. Do něj pak byla vyslovena krátká modlitba, po níž se aktéři i přihlížející rozešli. To divadlo ve mně zanechalo intenzivní pocit, jako bych se skutečně setkala s Pánem. Zapomněla jsem na svou únavu.
Také na Velký pátek a na Bílou sobotu hrkači v určeném čase procházeli městem. Nesli vždy předměty vypovídající beze slov o tom, co se v těch dnech událo. Během Velkého pátku byly navíc ve středu města vztyčeny kříže. Čtrnáct různě velkých a různým způsobem nakloněných křížů, které na místě vytesali pozvaní sochaři. Největší stál kolmo k zemi přímo před radnicí. Tím ovšem dění neskončilo.
V neděli, o slavnosti Pánova zmrtvýchvstání, se před kostelem konala svatba. Ne opravdová svatba, ale ani ne neopravdová. Herci zvali všechny kolemjdoucí k účasti na veselce a dávali jim pochopit, že ženichem je dnes Bůh, který přemohl smrt i všecko trápení, a nevěstou se mohou stát oni sami. Bylo to krásné a radostné dovršení toho, co předcházelo.
Vytesané kříže stály na náměstí po celý velikonoční týden. V pondělí jsem kolem nich procházela se svými malými synovci. Kloučci si nesli pomlázku, kterou předtím dostali od babičky a dědečka, a vesele jsme se spolu bavili. Když si starší synovec všiml křížů, divil se. Vyprávěla jsem mu o tom, co kříže připomínají, a on se mě překvapeně zeptal: „Ono se to doopravdy stalo, nebo co?“
Věřím, že právě tohle je důležité: pomoci dítěti pochopit a zakusit, že se „to“ doopravdy stalo. A navíc: že se to stalo také pro něj. Že Ježíš zemřel ne nějakou nešťastnou náhodou, ale proto, že ho má Bůh rád a že Kristovo vítězství nad smrtí je i jeho vítězstvím. Že je to i naším důvodem k radosti. Mně to znovu pomohlo zakusit velikonoční hrkání.
Když se postí tatínek, tak i já
Poprvé jsem to zakusila, když jsem sama byla ještě dítětem. Bylo mi třináct let a řekla bych, že jsem se v lecčems podobala Vojtovi, o kterém níže píše Ludmila Muchová. Velikonoce se mi tehdy líbily, protože byly prázdniny, třebaže jen kratičké, a přicházelo jaro. Ale nelíbilo se mi, že jsme s tatínkem každý den chodili do kostela a bohoslužby byly neobyčejně dlouhé. Velkopáteční půst mi do té doby také radost nedělal. Ovšem věděla jsem, že tatínek se postí, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím i já. Nebudu celý den jíst. Alespoň pak budu moci být na sebe hrdá. Chápala jsem to spíš jako skautské lovení bobříka hladu. Jenže půst od jídla jako by ve mně vytvořil prostor pro něco jiného.
Pamatuji si, že jsem odpoledne spolu s babičkou zdobila perníčky. Ona přitom poslouchala rádio, kde zrovna četli křížovou cestu. Neslyšela jsem ji poprvé, dobře jsem ji znala, ale v tu chvíli jsem ji uslyšela jinak. Najednou jsem věděla, že Ježíš ten těžký kříž nese i kvůli mně a pro mě. Cítila jsem to tak silně, že jsem začala plakat. Z dojetí nad tím, že mě má někdo tak moc rád. Bylo to, jak když se setkám s někým, jehož laskavý úsměv se mě jemně dotkne v srdci. Pán se mě tehdy takto nečekaně dotkl a dal mi prožít, co jsou Velikonoce. Vzpomínám si, že v tom roce mi obřady připadaly krátké a má radost se do nich nemohla vejít. Uvěřila jsem v Boží lásku, se kterou jsem se setkala.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou