Okamžikem křtu kmotrovství nekončí

Vydání: 2006/22 Financování cirkve, 30.5.2006, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

Stát se kmotrem bývalo v dřívějších dobách pro člověka vyznamenáním. Předpokladem kmotrovství byl opravdový život ve víře a většinou také spřízněnost s rodiči dítěte. Kmotr se zavazoval nejen pomáhat jim při náboženské výchově svěřence a jeho uvádění do života víry, ale také v materiálním zajištění v případě, že dítě osiří.
Takového úkolu jsou již dnešní kmotři zproštěni. Jaká je tedy dnes jejich úloha? V době, kdy dochází i k takovým absurditám, že se kmotry stávají lidé, kteří do kostela prakticky nechodí, o životě naplněném vírou u nich nemůže být řeč a možnosti setkání se svým kmotřencem využívají minimálně. Každý, kdo na sebe úlohu kmotra vzal, by si měl být vědom toho, že jeho role dnem křtu nekončí, ale začíná.
Někteří lidé se ke kmotrovství zavážou jednou za život, jiní třeba pětkrát či desetkrát. Kodex kanonického práva co do počtu kmotrovství žádná omezení neklade. Jedinými stanovenými podmínkami je, že kmotři musí být biřmovaní katolíci, dosáhnout minimálně věku šestnácti let a nebýt stiženi kanonickým trestem. Od roku 1983, kdy vešel v platnost nový Kodex kanonického práva, je mezi kmotrem a kmotřencem povolen i církevní sňatek, což předchozí kodex zakazoval. Kmotři mohou být dva – muž a žena. Církev dokonce připouští ke křtu jako druhého kmotra i křesťana-nekatolíka. „Nekatolík však může být do matriky zapsán jen jako svědek křtu a druhý kmotr pak musí být katolíkem, který splňuje podmínky stanovené právem,“ říká Michal Podzimek, kněz litoměřické diecéze a soudce Interdiecézního církevního soudu v Praze.
U křtu by samozřejmě neměli za normálních okolností scházet rodiče dítěte, kteří na sebe berou hlavní závazek, že křtěného potomka vychovají ve víře. Kmotr se účastní křtu, při kterém přislíbí pomoc při náboženské výchově a ve většině případů předá i dárek – památku na den přijetí do společenství církve. Tradice obdarování pochází z minulosti, kdy se kmotr zavazoval o dítě materiálně postarat v případě smrti rodičů. „Tato funkce však v dnešní době, kdy pravděpodobnost osiření je podstatně menší než dříve, téměř odpadá. Stěžejním kritériem je, aby kmotr plnil svojí duchovní úlohu při uvádění novokřtěnce do života v církvi,“ říká Michal Podzimek.

Z varhaníka kmotr
Problémem ale zůstává, do jaké míry jsou tyto právní podmínky skutečně v běžné církevní praxi dodržovány. Při křtu se můžeme setkat například se situací, kdy jdou za kmotry tři ženy, z toho dvě ve věku nedovršených šestnácti let a nejsou ani biřmovány. Ještě více zarážející je další případ, kdy ani jeden z rodičů nebyl katolík a za kmotra svého dítěte si až k samotnému křtu přivedli člověka, který byl nepokřtěný. Takovou zásadní věc kněz zjistil až náhodným dotazem chvíli před začátkem obřadu. Rychle se pak v malém venkovském kostelíku, kam běžně chodí jen několik starších žen, sháněl jiný kmotr. Našel se – mladý varhaník, který se zná s rodiči dítěte jen od vidění. Jak je možné, že se kněz tak zásadní skutečnosti dozvěděl až těsně před křtem? Michal Podzimek k takovým případům dodává: „Křest je dnes v zesvětštělé české společnosti chápán jako určitý symbol tradičních hodnot, který lze obdržet od faráře v nejbližším kostele jako ,zboží na zakázku´. U žadatelů křtu dítěte v mnoha případech chybí víra v křest jako odpuštění dědičného hříchu. Je škoda, že mnozí kolegové kněží degradují svátostnost křtu na rovinu sekularizované společnosti a že na požádání křtí kohokoliv.“
Na druhou stranu je nutné zmínit, že celá řada kněží má ke křtu zodpovědný přístup a s rodiči i kmotrem o něm před jeho přijetím hovoří. Když zjistí, že by náboženskou výchovu dítěte nemohli zajistit rodiče ani kmotr, poradí ke křtu zatím nepřistupovat a odložit ho. Rodiče totiž mnohdy sami nedokáží přesně říci, proč vlastně chtějí své dítě nechat pokřtít. Lze slyšet například, že pro cítění posvátna, potřebu ochrany „bohů“ nebo proto, že děti se jednoduše křtily vždycky.
V takových případech by měl kněz rodičům poradit, aby si nalezli ve svém okolí alespoň jednoho upřímného, praktikujícího katolíka a toho přivedli jako kmotra svého dítěte. „Takovým způsobem vybraný kmotr je dnes často jedinou cestou, jak rodičům vyhovět a dítě jim pokřtít. Tím je zajištěno alespoň minimum záruky toho, že slib křesťanské výchovy dítěte může být splněn,“ říká Michal Podzimek.

Nebýt jen formalitou
Služba kmotra se objevuje již v prvních staletích po Kristu. „Bylo to od doby pronásledování křesťanů, kdy kmotři vystupovali jako ručitelé, kteří zajišťovali u žadatelů křtu jejich upřímný zájem o křesťanský život. Musíme si reálně představit, že v době pronásledování se do společenství církve, která měla svá shromáždění neveřejná, snažili dostat špióni nebo v době opačné zase vychytralci,“ vysvětluje Michal Podzimek.
Dříve bývalo nespornou výhodou, že kmotr většinou pocházel ze stejné vesnice či městečka jako jeho kmotřenec. Mohl tak být v prvních desetiletích jeho života skutečně fyzicky účastný i na jeho výchově, a když bylo třeba, být mu oporou. Něco takového je ale při dnešní mobilitě obyvatelstva takřka nemožné. Jak tedy svou úlohu kmotra nejlépe uskutečňovat? Začít je možné například pravidelnou modlitbou za svého kmotřence - v té nám ani fyzická vzdálenost není na překážku. A pak se snažit být kmotřenci čas od času skutečně na blízku, lze zavést třeba zvyk návštěv v den připomenutí jeho křtu a jmenin. Příkladem někomu může být takový kmotr, který bere pravidelně svého kmotřence v den výročí křtu na celodenní výlet, při kterém společně v restauraci poobědvají, navštíví výstavu či kino a na závěr dne jdou společně na bohoslužbu.
Je dobré pokusit se být kmotřenci dospělým kamarádem, ke kterému si v případě potřeby může přijít pro radu. Lze mu tak pomoci ve chvílích, kdy má například v pubertě odmítavý postoj k rodičovským autoritám. Platí zde jedno pravidlo: i kdyby kmotr se svým kmotřencem bližší vztah nenavázal, měl by pro něj být alespoň dobrým příkladem. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay