Ohnivý sloup z Hořic

Vydání: 2005/7 Usmíření s církví, 8.2.2005, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Ivan Jilemnický

Narodil se v Hořicích v Podkrkonoší, kde má dosud svůj ateliér. Odmala historii svého města obdivoval i díky svému otci - regionálnímu spisovateli. Jeho rodný kraj je proslulý zejména výskytem kamene. Mladého Ivana tehdy tento materiál zaujal natolik, že se v roce 1963 rozhodl pro sochařskou školu v Hořicích. Od té doby se věnuje vlastní tvorbě - v kameni i ve dřevě. Ke konci padesátých let sestavil knihu Na kopci Hrachovci aneb Setkání se sochami Ivana Jilemnického. Snad největší expozice jeho soch stojí na jeho zahradě.

Vaše nedávná výstava se jmenovala Starozákonní zvěst. Proč?

Bible a zejména Starý zákon je jedním z mých velkých inspiračních zdrojů. Starozákonní děje a momenty zobrazuji většinou do dřeva; do kamene tesám spíše přírodní motivy a reflexi osobních zážitků. Pro výstavu jsem udělal sochy Vyhnání z ráje, Sloup oblakový a Sloup ohnivý - všechny jsou z dubu o výšce kolem tří metrů. 

Oslovují vás některé konkrétní starozákonní postavy? Věnujete se ve své práci i jim?

Začínal jsem s figurou a modelováním hlav. Záhy mě to ale opustilo, protože jsem v tom neshledával žádný další vývoj. To, co chci ve svých sochách vyjádřit, se mi lépe dělá po svém a jinak. Je pravda, že některé mé sochy figury připomínají, ale zamýšleno to tak není.   

Jak byste vysochal Ducha Svatého?

To je záludná otázka. Jsem věřící evangelík, věřím i na Ducha Svatého, ale jinak než obdivem k víře bych ho vyjádřil těžko.

Jak tedy dostávají vaše sochy tvar?

Každá myšlenka musí uzrát; některou v sobě nosím i několik let a její tvar vzniká až dodatečně, když už mám námět a obsah. Během práce pak někdy svůj původní záměr změním a přizpůsobím se materiálu, který opracovávám.

Podle mého názoru doba sochařům přála dříve víc než dnes: stavěly se kostely, šlechta si sochami zdobila svá sídla. Dnes si asi málokterý boháč objedná sochu. Jaké je tedy uplatnění sochařské tvorby?

Pravda, není nijak velké. Uplatním jen něco a několik svých soch mám postavených u sebe v ateliéru. Mecenášů, kteří by si chtěli umění zakoupit a oslovovalo by je, je minimum. Něco mám i po evangelických kostelech: v Hořicích, Jablonci nad Nisou...

Proč děláte takové sochy jako třeba několika metrovou bedlu jedlou?

V šedesátých letech jsme jako studenti začínali v Hořicích se sochařskými sympózii. Protože jsem se nemohli účastnit oficiálních hořických sympózií, přesunuli jsme se na jednu skálu u Hořic, kde jsme stanovali a pracovali. Živili jsme se v ty dny různě a mimo jiné jsme chodili na houby. V lesích rostlo ukrutně moc bedel, vzali jsme je s sebou večer do hospody a nechali si z nich udělat řízky. Po letech jsem se k tomu pocitu vrátil a udělal velikou houbu, kterou jsem nazval Vzpomínka na

Boháňku.

Jak se na vaši práci dívá manželka?

Snad ji přijímá a kvituje v dobrém; dokonce je někdy ochotna mi i radit, jak to mám dělat.

Je vaší múzou?

Částečně ano. Ne snad, že by byla přímo inspirací pro samotnou tvorbu, ale je pro mě stimulem, který také nezbytně potřebuju. Sama si dláto do ruky ale zatím nevzala. Dělám raději o samotě, i když se někdy stane, že někdo přijde a okukuje, jak pracuju.

* * * 

Ivana Jilemnická

 

Manželka Ivana Jilemnického. Pochází z Plzně, doktorka filozofie, jejím oborem je vědecké řízení informací a zejména knihovnictví. Před třiceti lety se seznámila s Ivanem Jilemnickým a od té doby oba žijí v Praze a Hořicích. Před dvěma lety ztratili syna Tadeáše, radost mají z dcery Emílie.

 

Jak vnímáte manželovu tvorbu?

Ovlivňuje mě. Uvědomuji si sílu a hloubku věcí, které manžel vytváří. Inspirativní je pochopitelně vidět to, jak jednotlivé sochy vznikají. Když se manžel chystá k práci, a ještě neví, jak co udělá, musím na něj trochu opatrně. Když už pak začne pracovat, nervozita opadne. Ani potom ale není žádný introvert.

Vy sama jste nikdy neměla chuť zkusit pracovat s materiálem a opracovávat ho?

Přivdala jsem se do rodiny, kde byli všichni její členové tvůrčí. Mě uspokojovalo, že žiju v takové prostředí; sama jsem podobné ambice neměla. Manželův otec se zabýval regionální historií včetně místního umění, napsal i skripta dějin umění pro hořickou sochařskou školu. Manželova sestra je sochařka, všichni se uměním zabývají profesionálně.

Co vaše dcera?

Emílie zatím nijak vyhraněná není. Tátovu práci už silně vnímá, ale sama ještě zkouší všechno možné. Chodí do šesté třídy a zajímá ji spíš hudba.

Udělal pro ni otec-sochař nějakou dřevěnou hračku?

Představte si, že ne. A dcera mu to někdy trochu vytýká. Maximálně jí přiřkne nějakou ze svých soch.

Která ze soch přirostla k srdci vám?

Mám dvě hodně oblíbené sochy - jednou jsou dřevěné ruce svázané provazem, mají název Prosba a vznikly kolem roku 1968. Hodně ráda mám i malou kamennou plastiku nazvanou Studánka. Moc se mi líbil i kamenný Strom, který dělal Ivan do atria nemocnice; je to velmi něžná, jemná socha, ale té jsme se museli vzdát, protože to byla zakázka.  

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay