Odysseův luk - filozofie kultury u Karla Vrány

Vydání: 2006/7 Jsou muži ženám oporou?, 13.2.2006, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

V jednom ze svých esejů si Romano Guardini položil otázku: může ještě dnes čestný a opravdový člověk po křesťansku věřit? A to u vědomí své plné odpovědnosti za svou existenci a za svět? Tato pro křesťana dosti trýznivá otázka - násobená ještě dalším tázáním: může zůstat křesťanství stejné po Osvětimi i po pádu komunismu? - jako by v dnešním světě sekularizovaných hodnot a postmoderní relativnosti získávala na naléhavosti. Rozrůstající se moc světa, odcizující člověka sobě samému a beroucí mu svobodu ve jménu systému, posléze toto tázání ještě podtrhuje. Zároveň je však pociťována vzrůstající touha po něčem absolutním (G. Kepel: Boží pomsta) a jako na palimpsestu prosvítá z mnoha tvůrčích gest (zejména v poezii) křesťanský model skutečnosti, který filozof Josef Pieper přirovnal k Odysseovu luku (podle Homéra pouze Odysseus byl tak silný, že dokázal přiblížit k sobě oba konce luku, až vznikl kruh). Obraz Odysseova luku má ukázat, oč běží v křesťanském modelu skutečnosti; jde o spojení a propojení protichůdných pólů, ať je pojmenujeme duch a hmota, věčnost a čas, absolutno a relativno či Bůh a svět, bez jejichž plodného potýkání by nebylo evropské kultury.

Dialog mezi bytím a jeho smyslem

O prohloubený pohled očima současného člověka právě na tento křesťanský model skutečnosti se pokoušel v řadě svých prací filozof a teolog Karel Vrána, jehož přínos pro českou kulturu v exilu i doma nebyl ještě zdaleka patřičně oceněn.

Pohlédneme-li zvnějšku a jen telegraficky a obrysově např. na jeho vztah k literatuře, vidíme na edičních řadách Křesťanské akademie, které spoluvytvářel, tu úžasnou editorsko-organizační aktivitu, s níž chtěl programově navazovat na ty nejhodnotnější tradice české křesťansky orientované literatury; vždyť jen v edici Vigilie, jedné z edičních řad Křesťanské akademie, vyšlo okolo sedmdesáti knih významných českých autorů. A pohlédneme-li na Vránovo teologické a filozofické dílo - reprezentované například pracemi Teilhard de Chardin (pod pseudonymem Pavel Želivan), Experiment křesťanství, Dialogický personalismus, Návrat Jaroslava Durycha, Poslání a pokušení spisovatele a další - nalézáme zde jeden pozoruhodný rys.

Pro Karla Vránu je příznačná výrazová prostota a stylová vybroušenost, dokazující, že pro něho filozofie nebyla v žádném případě katedrovou vědou, ale touhou po nalezení plnosti a celistvosti bytí. Jeho filozofie vždy chtěla být především dialogem mezi bytím a jeho smyslem, mezi já a ty; proto Vrána sám sebe považoval za dialogického personalistu. A právě v tomto bodě, v prostoru dialogu, se vytvářel Vránův vztah ke kultuře, zejména k literatuře, protože literatura je ve své podstatě komunikací, dialogem, v němž člověk hovoří k druhému a osvobozuje sebe sama slovem od tíhy života a času.

Ve svých pracích K. Vrána neustále zdůrazňoval, že filozofie a literatura tvoří spojité nádoby a tam, kam nemůže vstoupit filozofická reflexe, tam často vstupuje spisovatelova intuice a odhaluje hlubiny lidského nitra. V těchto intencích zkoumal své milované básníky a spisovatele (B. Reynek, J. Čep, I. Diviš, J. Durych, R. Preisner, I. Jelínek a další) a nepřestával zdůrazňovat, že každé „skutečně velké a živé umění gravituje celou svou duší k posledním otázkám a prvním jistotám lidského života. Pravá poezie se vždy dotýká náboženského rozměru světa“.

Ne rušit, nýbrž naplnit

Svůj vztah ke kultuře, respektive svoji filozofii kultury, opíral Vrána o svou personalistickou filozofii, v níž neustále upozorňoval na - od dob Nietzscheho stále patrnější - nebezpečí nihilismu, snažícího se zaplnit sekularizovaný prostor evropské kultury a popřít svrchovanost člověka, stvořeného k obrazu Božímu. A pojem člověka, upozorňuje Vrána spolu s Denisem de Rougemont, je hlavním „posláním a pokladem Evropy“, i když pokladem nebezpečným, protože existuje stálé riziko úchylky k „individualismu bez povinností a k militantnosti bez práv, což jsou pravé příčiny mnoha našich společenských neštěstí“.

Vyplnit tento vyprázdněný prostor a zároveň plodně prohloubit pojem člověka, zejména tváří v tvář evropskému integračnímu procesu, může pouze nová křesťanská personalistická filozofie, překonávající jak liberální individualismus, tak nacionalistický či třídní kolektivismus. Karel Vrána ji chápe jako nutný ideál, protože bez ideálna nelze budovat reálno, zvláště když není „Boží království prostě racionálním projektem nejlepší společnosti, ale je to skutečnost Krista skrytého mezi námi“. V tomto směru, domnívám se, byl K. Vrána křesťanským personalistou hlubší observance než Emmanuel Mounier a myslitelsky překonával i osobitě pojatý personalismus Václava Černého, který nemohl zapřít svůj gideovský rodokmen.

Klíčové místo ve Vránově filozofii kultury zaujímá obsáhlý filozofický esej Experiment Evropa, jež má svou myšlenkovou hloubkou a erudovaností patrně jediný pendant v českém filozofickém kontextu, a to Patočkovu stať Evropa a evropské dědictví do konce 19. století z roku 1973. Evropský člověk rozvrhuje svou existenci v perspektivách, které narýsovalo křesťanství.

Karel Vrána to dokládá projektem svobody individua, dané jeho rovností před Bohem, postojem k přírodě, již křesťanství odmytizovalo, a vyhrocením protikladných pólů mravního života. Svět není nikdy pro křesťana hotový, ale je plný možností, jež lze naplnit. Takový je vztah křesťanství ke skutečnosti; Kristus sám to shrnul do jedné z klíčových evangelijních zásad: Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit. Emanuel Rádl soudil, že „přikázání ,ne rušit, nýbrž naplnit‘ patří k největším zásadám, které kdy lidstvo slyšelo“. Po zkušenostech 20. století k tomu můžeme dodat: a je to také jediný opravdový produktivní protipól revoluční destrukce.

Společný jmenovatel evropské kultury

Otevřenost a nehotovost světa vnímá K. Vrána jako základní předpoklad každé tvorby, ona doslova nutí člověka k tvorbě, dává mu bezpočet impulzů k dotváření a novým interpretacím jsoucího; věci jsou víc, než jsou, jsou odkazem něčeho nebo na něco, a z toho vyrůstá nesmírně plodný vztah mezi křesťanskou vírou a uměním.

Hluboká polarita mezi bytím a významem, mezi vírou a výrazem (anima - animus) - to je v podstatě kolébkou naší metaforiky, z ní také vyrostla schopnost evropského člověka chápat svět symbolicky, nikoli však fantasmagoricky; proto ten podstatný rozdíl mezi fantaskně surreálnými vizemi a symboličností, hledající a odkazující na podstatu jsoucího. Karel Vrána nás znovu a znovu přesvědčuje o tom, že každá velká a opravdová poezie vždy tíhne k náboženskému rozměru světa. Dokládá to koneckonců i tím, že konkretizuje základní rysy evropské identity právě na literárních postavách, které mají jakousi archetypální podobu a jež nazval španělský filozof Salvator de Madariaga „domácími božstvy“ evropské kultury. Jsou to Oidipús, don Quijote, don Juan, Faust a Hamlet, v nichž se podle obecného soudu nejzřetelněji vyjevují spory a protiklady evropské duše. Brilantním esejistickým způsobem nazírá Vrána tyto postavy z mnoha zorných úhlů, aby v nich našel společného jmenovatele, určujícího křesťanskou specifičnost evropské kultury a civilizace.

Zmíněného jmenovatele nachází v několika základních projevech: především je to přesvědčení o neopakovatelné jedinečnosti a ceně lidského jedince a lidské svobody; Jakubův zápas s andělem chápe Vrána jako jeden ze základních evropských emblémů. Druhý podstatný projev evropské duše nachází Vrána v přesvědčení, že svět přírody i svět dějin mají smysl; základní tragédii Hamletovu vidí právě v poznání, že sporná je hodnota každého činu, je-li sporný sám smysl života. Ale ani v nejzazším okamžiku své váhavosti Hamlet nepřijímá Buddhovu premisu, že je nádherné pozorovat člověka, ale že je strašné člověkem být. Třetím podstatným znakem evropanství je podle Vrány tragický pocit života, pramenící z nejednoznačnosti světa, v němž je příliš mnoho možností a cest, stojících před lidskou svobodou.

Odpovědnost za vítězství i ztroskotání - to je ono tragično, jímž nás neustále oslovují naše možnosti svobodné volby. A Karel Vrána se znovu vrací k ideji svobody dětí Božích, jejíž apoteózou jako „ideji všech idejí“ končí svůj esej.

Pravdu nelze spojovat jen s vědou

Vránova filozofie kultury, zejména jeho pohled na literaturu, provokuje v českém sekularizovaném prostředí. Zde se totiž pravda stále ještě ve značné míře činí závislou na společenských podmínkách a lidé tu spojují pojem pravdy - pokud ji vůbec hledají - jen a jen s vědou. Další fázi, následující po překročení mantinelů konzumu a požitků, už rýsuje známý americký filozof dekonstrukce R. Rorty, když vzývá F. Nietzscheho jako proroka neexistence pravdy. A protože pravda neexistuje, mějme se aspoň rádi a čiňme dobro, načrtává Rorty jediné možné východisko. Ale proč? - zní dosti neodbytně otázka, a velký inkvizitor, stále vyhrožující, že jakmile bude svoboda, nebude chleba, se spokojeně usmívá a rád zvětší náš žvanec a ještě nám na cestu do pekla přidá pár nových slastí. Tahle cesta ale vedla světem od nepaměti a lze se jí vyhnout. A o tom nás vlastně nepřestává přesvědčovat Karel Vrána celým svým dílem.

V jednom z posledních dopisů z Tyrol, kam tak rád jezdíval, napsal v létě 2004: „Učím se zvedat kamenitou horizontálu poutnického života k vertikále nebe, které nás obepíná a nás čeká.“ Určitě se ho náš přítel Vrána dočkal, ale my, kteří stále ještě putujeme po této zemi, slyšíme často v duchu jeho veselé „carissime“, s nímž nás zval na skleničku italského červeného, a je nám po něm moc a moc smutno...

 

Předneseno během konference k uctění památky Karla Vrány, KTF UK, 24. 11. 2005. Mezititulky redakční.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay